Loňské nepovedené čtvrtfinále s Opavou vedlo v Brně ke změně na pozici hlavního trenéra. Vedení Basketu Brno naznalo, že nastal čas, a po mnoha letech na asistentské židli ukázalo na Martina Vaňka. Marty pro CrunchTime vypráví o své cestě od přípravek až k současné pozici, jak ho formovali zahraniční trenéři Brna, vítěz Euroligy i jedna z legend českého cechu basketbalových trenérů. Chtělo by se říct, že Marty je dalším z řady z mladých trenérů NBL, jenže v jeho filozofii nic jako mladý trenér neexistuje. Jak motivuje hráče, aby už nechodili do kroužku, byl by vůbec ochoten dělat v Brně dál asistenta, a komu by ho naopak dělat chtěl?
Trpěl jsi někdy tím, že z tebe nebude top hráč?
Asi ne. Docela brzo jsem si uvědomil, že ze mě hráč nebude, a začal jsem se při tom věnovat trénování v Nymburce. Petr Svoboda, člověk, který mě přivedl k basketbalu, trénoval přípravky a já jsem mu chodil pomáhat. Když jsem dokončil devatenáctky, kde mě trénoval Pavel Beneš, tak mně hned potom nabídl, abych mu šel dělat asistenta do U19, což jsem odmítl, protože jsem chtěl ještě hrát. Pořád jsem se ale věnoval těm přípravkám. Pak jsem se přestěhoval do Brna a tady jsem si přivydělával tím, že jsem trénoval kroužky a přípravky, a takhle jsem se do toho postupně dostal.
Svitavy nedávno oznámily, že brněnský generální manažer Roman Marko se letos vrací v jejich dresu do 1. ligy. Tebe ruce vůbec nesvrbí?
Upřímně už nemám ani chuť si ten basket jít zahrát. Loni jsem ještě chodil s klukama, kteří trénují po večerech na Morendě, ale spíš tam chodím kvůli tomu, že je tam dobrá parta a že se trošku zpotíme a zahrajeme si jen tak pro zábavu. Baví mě to trénování. Baví mě, že jsem tady každý den.
Když sis brzo uvědomil, že z tebe hráč nebude a trénování tě bavilo, měl jsi ambici být profesionálním trenérem?
Určitě ne. Já jsem to dělal kvůli tomu, že mě bavilo trénovat malé děti a mládež. Později, když jsem se dostal výš jako asistent k profi basketu nebo i jako hlavní trenér U17 a U23, začal jsem nad tím přemýšlet víc. Primárně jsem to ale dělal kvůli tomu, že mě baví basket, baví mě trénovat, baví mě vést ty mladé hráče a vidět, jak se zlepšují a naučit zase nové lidi dělat sport, který já miluju.
Tušil jsi po loňské sezóně, že by mohla přijít nabídka dělat v Brně hlavního?
Po vyřazení od Opavy jsme asi všichni věděli, že tady dojde ke změně trenéra, a asi jsem trošku tušil, že tu novou pozici hlavního trenéra bych mohl převzít já.
A kdyby ta nabídka nepřišla, tak bys v Basketu Brno klidně dělal dál asistenta?
Abych pravdu řekl, takto jsem o tom nepřemýšlel, co by bylo, kdyby to nabídli někomu jinému, jestli bych tady zůstal, nebo ne. Ale měl jsem před touto sezonou ještě na rok smlouvu v pozici asistenta, takže pravděpodobně asi jo, protože já prostě tenhle klub miluju. Jsem tady už strašně dlouho. Prošel jsem si s tím klubem nějakou renesancí. Nechal jsem tady kus sebe a pravděpodobně bych tady zůstal v pozici asistenta áčka, dál bych vedl program Next Generation a byl hlavním trenérem U23.
A vzals to hned, když jsi to tušil a možná malinko i očekával…?
Vzal jsem si samozřejmě čas na rozmyšlenou. Jedna věc je, že jsem to chtěl dělat, ale druhá věc je se nad tím nějak realisticky zamyslet. Chtěl jsem si to nějak srovnat a probrat i se svojí rodinou.
Ještě k tomu momentu, než se to rozseklo. Po sezóně vyšly dva samostatné rozhovory s izraelským spolumajitelem panem Rapapportem a trenérem Růžičkou. Pan Rapapport si „stěžoval”, že jste mohli mít double a nemáte nic, a přitom tolik investoval a koupil, koho trenér chtěl. Trenér naopak říkal, že se nepodařilo zapracovat nově příchozí posily, na jejichž příchod izraelský spolumajitel poměrně tlačil. Jak jsi tuto situaci vnímal, že se trenérova a majitelova filozofie podle těchto vyjádření zřejmě poněkud rozcházely?
Filozofie se nějakým způsobem asi rozcházely, ale ambice trenérova i obou majitelů byly stejné. Hrát samozřejmě, co nejlépe to půjde, a ideálně vyhrát titul. Ale filozofie nebo způsob, jakým toho chtěl trenér dosáhnout a jak toho chtěl dosáhnout zahraniční majitel, byly trochu rozdílné. A vlastně je škoda, že se nenašlo nějaké rozumné řešení, protože opravdu si myslím, že ten tým byl velmi silný, velmi dobře sestavený, byla tam chemie a celkově v tom cyklu dozrál, aby mohl dosáhnout úspěchu. Ale bohužel se to nepovedlo.
Nehrozí znovu, že se ty filozofie mohou takto rozejít?
Jestli jsi slyšel naši tiskovou konferenci, tak ne.
Poznámka: Z úst generálního manažera Romana Marka na tiskové konferenci zaznělo: „Pan Nečas, jako hlavní akcionář, zůstává. Současně s ním v minulých letech v klubu působil Yediddia Rapapport jako spolumajitel klubu. V současné chvíli můžu potvrdit, že se jedná o odkoupení akcií pana Rapapporta dalšími lidmi, kteří mají zájem vstoupit do klubu.“
Měl jsi i jiné nabídky z NBL na pozici hlavního trenéra?
Ano, měl jsem letos i loni, ale neřeknu odkud.
Co ti dala slovinská trenérská škola Dejana Jakary?
Strašně moc. Byl to člověk, který je neuvěřitelně basketbalově vzdělaný. Ukázal mi, jak ten profi basket funguje. Možná má trošku jiné přemýšlení, než mají trenéři v Česku. Vždycky být o krok dopředu. Vždycky mít připravené něco navíc. Být připravený na všechny varianty, které se v zápase můžou stát. Velmi brzo jsme se stali kamarády a jsme spolu v kontaktu doteď. Je to člověk, se kterým si rád zavolám a pobavím se s ním o basketbalu, o problému, se kterým mně může pomoct. Vždycky dostanu odpověď, která mě obohatí. Je to jeden z lidí, kterým možná i vděčím za to, že teď jsem tady v té pozici.
Co ti dala řecká trenérská škola Chrise Chougaze?
Každý rok na mě na Facebooku vyskočí vzpomínka, jak jsme s tím týmem, který tady byl, hráli A1. A velmi často si říkám, že nechápu, jak je to možné. Chris Chougaz byl hodně psycholog. Vzal jsem si z jeho koučování asi nejvíc po psychologické stránce, jak mluvil s hráči, jak jim dodával sebevědomí, jak se všem snažil říct, že jsou součástí týmu, na prvním místě je tým a my jsme jedna rodina, která musí držet spolu. To si myslím, že byl jeden důvodů, proč jsme opravdu hráli tu A1.
Co ti dala česká trenérská škola Luboše Růžičky?
Taky strašně moc, ale kdybych měl říct jednu věc, tak je to asi profesionalismus, který Růža tady do toho týmu přivedl. On je opravdu typ člověka, který chce mít všechno podle svých představ. Nejvíc mně to dalo v tom, co to opravdu znamená být profík a dělat svoji práci jako profesionál, který přijde do kanclu a všechno má dopředu namyšlený. Všechno ví, jak chce, aby vypadalo. Takže bych řekl, že profesionalismus a samozřejmě taky spousta věcí po basketbalové stránce.
Asi se to nedá tak shrnout, ale když se mě někdo ptá, co ti dal ten a co ten, tak říkám, Dejan Jakara mi dal knowledge. Chris Chougaz mi dal tu psychologickou stránku a Růža mně ukázal, co to je být profesionální trenér.
Co ses naučil od Luboše Bartoně? Nemáš pocit, že vy trenéři bez velké hráčské kariéry, musíte oproti nim něco dohánět?
Neřekl bych dohánět, ale tito trenéři na to mají trošku jiný pohled. Je obohacující, že ty situace vidí a přemýšlí o nich jinak. Častokrát, když se s nimi bavíš, oni se na to dívají z hráčského pohledu. Jsou schopní dát ti pohled, jak ten hráč nad tím přemýšlí, nebo jak on sám nad tím tehdy přemýšlel. Tenhle pohled hráče a vítěze Euroligy já mít asi nikdy nebudu, ale na druhou stranu zase mám pohled trenéra, který pracuje třeba i s hráči, kteří nejsou tolik talentovaní. Luboš Bartoň je odborník, který do tohoto týmu zase přinesl něco navíc. A to, jak pracoval s mladými hráči, mně hodně otevřelo oči, že se to dá dělat i jinak, než jsem si myslel. Bavíme se např. o profilaci hráče pro budoucnost a jak toho dosáhnout. Jasně si říct, pro jakou pozici toho hráče profilujeme, co by hráč měl umět, a pak na tom neustále před tréninkem a po tréninku pracovat. Hodně mě to posunulo dopředu.
Co tobě nebo i celému trenérskému týmu Basket Brno dává spolupráce s panem trenérem Janíkem? Přece jenom je to úplně jiná generace. Pořád vám má co předat?
Stoprocentně! Pan Janík je legenda. Pro mě je to člověk, kterého si ohromně vážím, který vám dokáže poradit po basketbalové stránce a být i velmi lidský. Je to taky jeden z lidí, se kterými se velmi rád bavím jako o basketbalu. Má zkušenosti z nejvyšší soutěže. Trénoval Nový Jičín, porážel Nymburk v dobách největší slávy. Zároveň i nám mladým trenérům vždycky pomáhal nějakou svojí myšlenkou. Je to tady náš mentor. Cokoliv řekne, tak na tom prostě něco je a člověk se nad tím zamyslí. Chovám k němu veškerý respekt.
Když jsi dříve jako asistent zaskakoval za hlavního, tak jsi dostal notičky, nebo to v těchto situacích vede ten asistent podle sebe?
Taktika bývá samozřejmě většinou připravená dopředu, ale třeba Chris nějakou úplně neměl. Poprvé jsem do toho byl úplně sám hozený, už když Dejana střídal Chris. To byly, jestli se nepletu, tři zápasy. Když tady pak Chris nebyl, tak to bylo prostě: „Připrav si to, jak potřebuješ. Já jedu. Čau.“ A když měl Růža covid nebo nějaké zdravotní problémy, tak jsme měli nachystané, jak co chceme dělat. Ale samozřejmě, když je trenér v zápase, dělá ty věci podle svého rozhodnutí. To nemůže být, že vytáhneš noty a jedeš podle toho. Během zápasu se člověk soustředí asi hlavně na svůj instinkt.
Tak jaký jsi typ trenéra po tolika letech, kdy tě formovali všichni zmínění pánové?
Jsem typ člověka nebo i trenéra, který chce mít všechno dopředu nachystané, stoprocentně připravené. Jak na trénink, tak i na zápas po všech taktických variantách. Sám pro sebe si snažím dělat v zápase modelové situace, co budeme dělat, když se to bude vyvíjet takhle nebo takhle. Na hřišti jsem energický, umím hráče zpražit, ale zároveň jim dodat sebevědomí. Myslím si, že ta doba trenérů typu Željka Obradoviće, kteří jenom křičí, už prostě přešla. Musí se s těmi hráči víc mluvit, věci se musí s nimi rozebírat a dodávat jim sebevědomí. To je něco, čeho se snažím držet.
Když jsi energický trenér, musíš, nebo budeš muset nějak krotit emoce víc než jako asistent?
Samozřejmě to budu muset krotit, ale na druhou stranu, když bych to krotil až nepřirozeně, tak hráči by to vycítili a vždycky je nejdůležitější být sám sebou a na nic si nehrát. Když by to nebylo přirozený, nebude to fungovat.
Tykání nebo vykání, mladý trenére? A co autorita u starších hráčů?
S těmi, se kterými se znám už delší dobu, a tykáme si, tak by asi bylo blbé přijít a říct: „Hele, tak teďka mi budete vykat.“ Ale všichni mladí, a už loni v U23 to tak bylo, mně vykají. Myslím si, že je důležité najít správný balanc. Věřím tomu, že na hřišti nejsou mladí a staří hráči, ale dobří a špatní. A stejně tak nejsou mladí a staří trenéři, ale dobří a špatní trenéři.
Jak máte rozdělené role ve vašem tříčlenném trenérském týmu?
Tak já jsem hlavní trenér (smích).
Tomáš (asistent Tomáš Nesrovnal) dělá skauting a video, ale je s námi na všech trénincích a pomáhá nám se vším, co je potřeba. Vasil (asistent Jan Pavlík) má na starosti mladé hráče, vede tréninky, pomáhá Tomášovi sestavit video, abychom měli všechno připravené, a dělá i skauting report. Taktiku a takovéto věci řešíme vždycky všichni tři společně před zápasem. Tady si sedneme, načmáráme si to na tabuli, probereme všechno, co jsme, kdo jak viděli, každý má svoje poznámky a bavíme se o tom.
Ještě krátký návrat k funkci asistenta. Jak se liší u reprezentace a v klubu?
Asistent u áčka v klubu a u reprezentace, je to trošku jiné přes celý rok. V klubu má samozřejmě člověk mnohem víc času na spoustu věcí. Třeba taktiku můžeš řešit postupně na rozdíl od reprezentace. Tam se musí nejdřív vybrat hráči, kteří by se měli pravděpodobně dostat na mistrovství Evropy, a pak se na ně začnou nakládat ty taktické věci. Je to všechno hrozně rychlé. Člověk má fakt dva měsíce, aby do toho týmu dostal všechny svoje myšlenky a zároveň našel správné role pro hráče. V něčem je ta práce v klubu a repre asi stejná, ale ve spoustě věcí úplně rozdílná, protože je to prostě fakt rychlovka a není to vůbec jednoduché. Rychle vybrat hráče, rychle udělat nějakou filozofii, nebo směr, kterým ten tým půjde a vyladit formu na mistrovství Evropy. V klubu je to přece jenom koncepčnější.
Jakého Čecha z NBL bys chtěl do kádru, jakého cizince a komu bys chtěl dělat asistenta?
Jardu Bohačíka. Spencera Svejcara, jestli je to cizinec. Željku Obradovićovi.
Je víc taktika nebo šatna?
Šatna.
Jak se ti líbilo mistrovství světa?
Je fajn vidět, jak se Evropa a svět se vyrovnávají. Díváš se na zápasy a častokrát nedokážeš říct, kdo vyhraje. Je to vyrovnané a to je krásné. Bavili jsme se s trenéry, jestli nás více bavilo mistrovství světa nebo Evropy a já si myslím, že ta Evropa je lepší. Jsou tam vyrovnanější zápasy, i když ti tam na druhou stranu chybí to soupeření s americkým týmem.
Dokážeš při takových zápasech najít inspiraci pro své svěřence? A nenarážíš pak na jejich individuální limity, když třeba zkoušíte signály z mistrovství světa nebo Euroligy?
Když někdo na mistrovství světa hraje nějaký set, akci nebo minimálně ofenzivní koncept, tak je vždycky důležité chápat ty spojitosti, proč to ten tým hraje. Protože většinou na to potřebuje nějaké typy hráčů. A pokud já to chci použít pro sebe, měl bych mít podobné typy hráčů. Takže když vidím nějaký set, tak si ho tady napíšu (ukazuje na notýsek) a většinou si k tomu poznačím, proč nebo pro koho to ten tým hrál. A pak, když mi chybí např. set pro střelce, projdu si to, jestli třeba tohle by nebylo dobré pro našeho střelce. Takže je důležité pochopit, proč a pro koho to ty týmy hrají a jestli jsem já schopný pro svého hráče tohle využít.
Počkej, počkej, ty když sleduješ basket v televizi, tak rovnou vidíš ty sety, takže jsi schopný si rovnou nakreslit, co zahráli?
V podstatě jo. Ale na druhou stranu občas bych si přál mít ten fanouškovský pohled, že se prostě díváš na basket a užíváš si to, ale moc mi to nejde.
Ovlivňují hráče highlighty? Pamatuju si, jak Růža říkal, že měli kluci za domácí úkol se dívat na celé euroligové zápasy.
Jo, jo, to jsme dělávali s mladými nebo s kluky z Next Generation. Mně to přijde super, protože se museli dívat nejen na highlighty, ale na celé zápasy Euroligy a analyzovat je, což znamená, že u toho musí mnohem víc přemýšlet, čímž rozvíjí to své basketbalové myšlení, což je podle mě super, a ne, že se díváš jako fanoušek. Ale jestli je ovlivňují highlighty, nedokážu říct.
Slyšel jsem, jak jsi volal na hráče: „Nejsme Barcelona, dej koš.“ Tak na to narážím.
Já nejsem úplně fanoušek nějakých fancy přihrávek, bez dívání a podobně. Já mám rád, když se to zahraje jednoduše a nejdůležitější je dát prostě ten koš. Samozřejmě fanoušci ocení pěknou akci, ale pro mě jsou důležité ty body.
Na sociálních sítích sdílíš citáty Kobeho, Michaela Jordana a dalších. Co si z toho bereš? Nebo to sdílíš pro své hráče?
Začal jsem s tím, když jsem trénoval kategorii U17. Přišel jsem na trénink a zjistil, že ta mentalita se úplně změnila třeba od doby, kdy jsem i já trénoval. Přišlo mně, že spousta z těch kluků to bere jako kroužek, a já jsem jim chtěl říct, že už to není kroužek, že prostě ze spousty z nich můžou být fakt dobří baskeťáci, ale musí na sobě začít makat. Takže tehdy jsem s tím začal. Já si z toho beru hodně. Jako mladší jsem byl spíš fanoušek Bostonu Celtics. Lakers a Kobeho jsem neměl moc rád, ale postupem času, když jsem vyrůstal, tak ta mentalita a nastavení těchto lidí, že opravdu si jdou za svým, chtějí něco dokázat, neohlížejí se na nějaké pády, ale makají a dřou a dřou, i když se lidi nedívají, to je mentalita, která se mně prostě líbí. A tohle jsem se snažil dostat do těch svých hráčů.
Samozřejmě, někteří si to vezmou, někteří ne, ale myslím si, že mít nějaký cíl a plán, jak toho chci dosáhnout a jít si za tím, je hrozně důležité a mě osobně takovéto věci motivují.
Tony Parker teď ve svém Hall of Fame proslovu říkal, jak snil o NBA a všichni se mu smáli, že je malý a hubený a že komu se nesmějí kvůli jeho snům, tak sní málo. Tak co je tvým cílem, kam směřuješ?
Asi nějaké sny mám, ale mluvit o nich nechci. Už jsem se několikrát v životě spálil, že jsem přemýšlel, co bude dopředu a nesoustředil se na to, co je teď a nebylo to správně. Pro mě je důležité teď a tady. A teď chci, abychom měli úspěšnou sezónu s Basketem Brno. A co bude dál, uvidíme.
Petr Czudek říkal, že každý trenér chce trénovat národní tým.
To je samozřejmě pravda. Já si myslím, že není větší pocta, než národní tým.
Jak probíhá výběr zahraničních hráčů?
V podstatě nás bombardují agenti a pak je to mravenčí práce. Já i moji asistenti a potažmo i management většinou máme přesně daný typ hráče, který hledáme a probíráme se těmi, kteří nás nějakým způsobem zaujali nebo splňují naše kritéria, dáváme si je na shortlist a pak se jim věnujeme blíž. Hodně využíváme Synergy, což je, řekněme, basketbalová platforma, která pomáhá týmům skautovat hráče v lepších evropských ligách a je tam i NBL. Jsou tam třeba všechny klipy toho hráče v různých pozicích a herních situacích ze všech zápasů, které odehrál, jako třeba útočné doskoky, pick and roll, vedení míče levou rukou, pravou, catch and shoot, trojky atd. Takže to hodně pomáhá při skautování vybrat správného hráče, kterého hledáš do svého týmu. Hráči jsou tam navíc různě hodnocení, vstřelené body na jednu pozici a podobně. Dále využíváme samozřejmě naše zahraniční kontakty, abychom si o těch hráčích opravdu zjistili co nejvíc informací, a podle toho se snažíme vybrat. Ne toho nejlepšího, ale toho, který se nám nejlíp hodí do našeho konceptu, který my chceme hrát.
Kolik času trávíš denně basketem?
Strašně moc.
Přemlouval jsi Richarda Bálinta, aby ještě zůstal?
Kdybychom o něj neprojevili zájem, že stojíme o to, aby tady zůstal, tak bychom byli asi hlupáci. Samozřejmě jsme o to stáli, ale každý asi ví, že to nebylo jednoduché. Je to skvělý hráč, který se každý rok posouvá dopředu. Všichni vědí, že jeho dlouhodobý cíl bylo zkusit si zahraniční angažmá, měl tu touhu a já mu to moc přeju a držím palce, i když samozřejmě mě mrzí, že už za Basket Brno hrát nebude.
Co vzkážeš lidem, kteří ohrnují nos nad 2. španělskou?
Vzkážu jim, že ze 2. španělské už je to jenom krok do první. Je to kvalitní soutěž, ve které hrají velmi kvalitní hráči. Třeba loni tam hrál Rašid Mahalbašić, který rok předtím s Džananem Musou válel v ACB. Musa pak byl MVP ACB a Rašid letos hrál 2. španělskou, takže si myslím, že to není špatná soutěž.
Do Nymburka tě to za ty roky v Brně nikdy nelákalo zpátky?
Touhu vrátit se do Nymburka jsem vždycky měl. Vyrostl jsem tam jako člověk a i basketbalově. Ale za osm let, co jsem v nejvyšší soutěži, jsem nikdy nedostal žádnou nabídku, abych se tam vrátil.
Generální manažer Basketu Brno Roman Marko byl v podcastu poměrně zklamaný a otevřeně si stěžoval, že v Brně nechodí na basket více lidí. Vnímáš ty osobně jako hlavní trenér tyto věci?
Samozřejmě, že to vnímám. Fanoušci v Brně jsou nároční, což je za mě správně. Co se týká momentální situace, tak si myslím, že spousta našich fanoušků je trošku v rozpacích ze spousty odchodů. Ale já si myslím, že se nám zase podařilo poskládat dobrý tým, který se bude snažit hrát, co nejvýš to jen půjde. Teď jsem shodou okolností nedávno viděl klipy ze sedmého zápasu s Pardubicemi a pak o bronz s Ústím, kdy tady byla plná hala. Vždycky mně z toho běhá mráz po zádech, takže si myslím, že máme dobré fanoušky, a když budeme hrát dobrý basket, který bude bavit, tak si zase cestu do haly najdou.