Slezák: Štve mě, že jsem lepší než mlaďoši

Čtyři tituly s Nymburkem, stříbro s Prostějovem, bronz se Svitavami. Pavel Slezák má kompletní medailovou sbírku z Národní basketbalové ligy. Dnes je hlavně tátou a pro radost hraje s partou ze Svitav 1. ligu. A jak! Jednou týdně lehce potrénovat a hurá na zápas. Letos z toho byl titul. Pořád to tam basketbalově je. Basketbal píše příběhy a Pavla Slezáka čeká baráž o Kooperativa NBL proti trenérovi, kterého považuje za nejlepšího ve své profi kariéře.
O dětech, o basketbale, o zahraničním angažmá, které nebylo, i o svitavském déjà vu.

Potkáváme se na zápase kategorie U10. Mohl tvůj syn vůbec dělat jiný sport než basketbal?

Mohl, ale dal jsem ho na basket a chytlo ho to. Jsem rád, že dělá sport, který mám rád, a myslím si, že on ho taky má rád.

Na hřišti patří k nejšikovnějším, přidává si? Trénujete spolu nebo to jsou geny?

Jak kdy. Je to ještě dítě, takže není do basketu tak zblázněný, jak bych si přál, ale občas něco navíc dělá a občas se mu nechce. V létě, když jsme na chatě, tak tam se snažíme trénovat skoro každý den střelbu a další věci, takže něco navíc trénuje.

Pojďme k tobě. Momentálně hraješ za Svitavy 1. ligu, ale máš za sebou bohatou kariéru v NBL. Obligátní a očekávatelná otázka. Můžeš porovnat po sportovní stránce tyto dvě soutěže?

To se asi nedá srovnávat. Je to o hodně níž. Hlavně ta východní skupina, kde byl jako větší soupeř akorát Hradec Králové. To potom bylo vidět i v nadstavbě, kde se spojily první tři týmy z východu a západu. Tam jsme měli problémy, když jsme proti nim nevyhráli ani jeden zápas. Týmy na západě jsou silnější a do nejvyšší soutěže je to velký skok.

Ono to tak působí i z individuálních statistik, když mladí kluci v NBL více méně začínající v první lize takřka dominují.

Pro mladé kluky je to dobré, aby se tam vyhráli. Záleží na nich, jak ty minuty uchopí. Občas když vidím ve svém věku, že jsem lepší než ti mlaďoši, tak mě to svým způsobem štve. Vidím, že by tam mohli dominovat a vypadá to prostě, jako kdyby se jim nechtělo.

Vy ve Svitavách jste spíš zkušenější tým a těchto pendlů z NBL moc nemáte. Jak často trénujete?

Trénujeme jednou týdně a pak jdeme na zápas. Snažím se běhat po práci, ale moc často to nevyjde. Měl jsem z toho strach, když jsem skončil s aktivní kariérou, ale pořád to jde.

Kdy naposledy přišla nabídka z ligy a odkud?

Minulý rok toho chodilo hodně na play-off i na sezónu. Olomoucko, Brno, Ostrava, Ústí nad Labem mě chtělo minulý rok na play-off. Letos už se nikdo neozval. Už jsem všechny odmítl a jsem spokojený.

Když se ohlédneme za tou kariérou, byl přestup do Nymburka v roce 2006 jasnou volbou?

Byla to jasná volba, protože jsem hrál za Housery Brno, kteří v tu dobu sestupovali. Skončili jsme poslední za Sadskou. Nevěděl jsem, co bude dál. Jezdil jsem po reprezentačních výběrech a vypadalo to, že půjdu do druhého Brna. Tehdy hrály ligu dva brněnské kluby. Ale pak se ozval Nymburk a to byla pro mě výzva. Vůbec jsem to nečekal a nelituju toho.

Nymburku bývá někdy vytýkáno, že tam mladí čeští talenti zase tolik prostoru nedostávají a právě v této souvislosti bývá zmiňováno i tvoje jméno, tak jestli to byla jediná a hlavně správná volba z tohoto úhlu pohledu?

Jediná nebyla, ale myslím si, že byla nejlepší, protože i když jsem tam moc nehrál, tak ty zkušenosti jsem tam získal i v tréninku proti těm top hráčům. A vlastně se nedá říct, že bych moc nehrál, protože to bylo nahoru dolů. Začal jsem tak, že jsem se chytil obranou a znepříjemňoval to nejlepším hráčům soupeře. Makal jsem naplno, ale v útoku už jsem se tak neprosazoval. Tam byli jiní. Já jsem vždycky nastoupil do základní pětky s úkolem bránit nejlepšího hráče, a když jsem přidal nějaké body, zůstal jsem déle. A když jsem se neprosadil v útoku, tak jsem pak už do konce zápasu skoro nehrál. Taky se to střídalo s momenty, když se někdo zranil, pak jsem hrával já. Jsem rád za tu zkušenost, že jsem hrál proti evropským top týmům, třeba proti Partizanu nebo Dynamu Moskva. Jeden rok jsme hráli Adriatickou ligu, abychom hráli nějaké těžší zápasy, a tam jsem měl třeba 20 minut na zápas, protože trenér šetřil hráče. Jsem rád, že jsem měl tuto volbu a že jsem se tak rozhodl. Nakonec z toho byly čtyři sezóny.

Pak přišel Prostějov…

V Nymburce jsem to pak ukončil na vlastní žádost. Oni chtěli déle, ale já už jsem nechtěl. Nevybudoval jsem si v týmu pozici, že bych hrával pravidelně. Třeba měsíc jsem hrál 20 minut na zápas a pak dva měsíce seděl na lavičce a chodil na poslední minuty. Říkal jsem si, že potřebuju nějaký posun v kariéře. Ale zvolil jsem blbého agenta, který pořád nabízel nějaké zahraniční angažmá, ale dopadlo to tak, že v listopadu jsem nic neměl a agent se mi neozýval. Tak jsem začal jednat na vlastní pěst a Prostějov byl tým, který mě vzal.

A pak Svitavy s trenérem Růžičkou a historická medaile. Jak vzpomínáš na tohle období?

Já vzpomínám na všechny roky své kariéry rád. V Brně jsem začínal a šanci jsem dostal hned od začátku od 18 let. Jezdil jsem po mladých reprezentacích, kde jsem byl třináctý hráč, ale v klubu jsem dostával šanci v prvoligovém družstvu, zatímco ostatní z těch reprezentací seděli.

V Prostějově to pak byla ta stříbrná série. Pak tam ale byl problém s penězi a poslední rok, když už nám dlužili čtyři, pět měsíců, došla nám trpělivost a odešli jsme s Romanem Markem do Svitav. Lukáš Palyza odešel už o rok dřív, pak odešel Honza Tomanec a na konci roku jsme odešli my.

Ve Svitavách to bylo o budování týmu, který neměl do té doby žádné úspěchy. Takže to bylo něco úplně nového. První úspěch klubu, první postup do play-off, první vyhraný zápas v play-off. Pak to bylo lepší a lepší každou sezónu. Tam to bylo taky super pod trenérem Růžičkou. To mě zase začal bavit basket pořádně. Na to taky rád vzpomínám. To byl asi můj nejlepší trenér, co jsem v profi kariéře měl. V mládeži mi dal nejvíc Zdeněk Janík. K tomu kdybych se nedostal, tak bych nedosáhl takové kariéry.

Vás je teď v 1. lize z té party z doby trenéra Růžičky pořád několik.

Minulý rok jsme tam byli ještě bez Romana a on mi říkal, že by si ještě rád se mnou zahrál, takže zkusí Svitavy. Měl rok pauzu, jsem si říkal, jestli nic nedělal… Ale vyšlo to a je to na té hře znát. Je to zkušený rozehrávač a pořád to tam je. Já jsem s ním spokojený, že mně má konečně kdo přihrát balon. Minulý rok, když jsme vypadli s Polabím, tak jsme právě pohořeli na tom, že nám chyběl druhý rozehrávač, když se Tomáš Jansa zranil. Jsem rád, že tam jsme takhle z té doby tři, čtyři. Je to takové déjà vu. Je to super.

Ale to zahraniční angažmá v té kariéře trochu chybí, když agent jenom sliboval…

Pokládal jsem za prioritu, že když odejdu z Nymburka, chtěl bych do zahraničí vyzkoušet jinou ligu. Ale asi jsem nezvolil správného agenta. Do té doby jsem žádného neměl. To byl borec, který mě kontaktoval a chrlil nabídky z Itálie, Švýcarska, Německa a pak nic z toho nebylo. Tvrdil, s kým vším nejedná, takže Nymburk mě pustil a rozvázali jsme smlouvu, i když byla ještě na rok. A v listopadu jsem seděl doma a chodil trénovat do sokolovny sám dopoledne na dvě hodiny a pak s klukama z přeboru. Už mně došla trpělivost a začal jsem něco shánět. Měl jsem rodinu a žádný příjem, takže to bylo docela akutní.

A teď děláš co kromě 1. ligy ve Svitavách a co nějaké další působení u basketu?

Teď dělám servisního technika. Minulý rok jsem vypomáhal jako trenér u jedenáctek KP Brno, když tam hrály moje děti. Tím jsem získal svou první trenérskou medaili, když jsme na festivalu jedenáctek byli druzí. To bylo super, ale jinak na nějaké trénování nebo něco podobného se dvěma malými dětmi nemám čas, zatím se tomu vyhýbám. Měl jsem nabídky, neříkám ne do budoucna, ale zatím ne, když mě děti potřebují a musím s nimi chodit na cvičení nebo dělat školu.

Začali jsme dětmi, končíme dětmi. Jak vzpomínáš na své začátky ty, když to porovnáš s dneškem?

Koše se nedávaly dolů. Říkám, že se dětem teď všechno ulehčuje. Myslím si, že to není správné. Vyšlapáváme jim cestičku. Nevím no… Doba a děti, to je na delší rozhovor. Já vzpomínám rád, akorát teď nevidím na svých dětech ten zápal, tu bojovnost. Nevím, jestli je to těmi telefony, jak mi říká každý… I s Romanem jsme se o tom bavili, že mladí nemají zájem. Chodí na tréninky, makají, ale ten drive, prostě něco navíc, to tam není a vidím to i u svých dětí. Je to hrůza. Vždycky jim dávám příklad ze svého dětství. Chtěl jsem za každou cenu vyhrát a dal do toho všechno. Lítal jsem a chtěl jsem to. Když byl někdo lepší než já, chtěl jsem dokázat, že já jsem lepší a snažit se mu to co nejvíc znepříjemnit. U svých dětí se vždycky potkám s tím, že se rozbrečí, nebo kroutí hlavou a vykašlou se na to. To mě mrzí a nevím, jak to u nich zlomit. Doufám, že věkem to bude lepší.