Petra Holešínská je jednou z tváří ženské reprezentace, která se letos na Eurobasketu v Izraeli a Slovinsku prezentovala velmi dobrými výkony a nebýt fatálního omylu rozhodčích v utkání s Maďarskem, došla by nejspíš do semifinále. V následujícím přímém souboji o olympijskou kvalifikaci pak německý lucky shot s klaksonem prakticky znamenal celkové 8. místo. I tak se jedná o nejlepší výsledek českých lvic za posledních 10 let. Náhoda, štěstí, nebo příslib do budoucna a konečně po letech útlumu vzestup české reprezentace žen? Petra vypráví i o své americké cestě přes NCAA, která ji dovedla až do Euroligy. Jaký genius loci s duchem velkého Michaela Jordana se skrývá prostorách The University of North Carolina?
Vzpomeneš si mimo letošní Eurobasket na nějakou křivdu ze strany rozhodčích?
Ze skoro každého zápasu má člověk pocit, tady nám připískli, tady nám upískli, ale takováto křivda na tolik sledovaném turnaji… nic mě nenapadá.
Písknutí nebo nepísknutí faulu může být vždycky trochu subjektivní, ale tady s ohledem na video to bylo naprosto objektivní. Jak jste to vnímaly? Co se dělo po zápase?
Když jsme se pak s Vory (Veronika Voráčková) dívaly na záznam, co měli rozhodčí k dispozici, tak z toho úhlu to bylo neprokazatelné. V tom momentu se má nechat call, co je na hřišti. Míč tam trochu změnil rotaci a z jejich pohledu se zdálo, že to byla Zeitky (Kateřina Zeithammerová) hlava, ale byla to hlava Agy Studer. Za mě byl ten úhel tak špatný, že to měli nechat, ale nenechali. Nevím, z jakého důvodu neměli video, co jsme potom viděli na Crunchtimu. Všichni včetně komentátora FIBA, se kterým jsem se potom bavila, říkali, že to měl být náš míč.
Řešil se tam i nějaký protest?
Týmový manažer Simon Bytel to řešil a stálo by to 1500 EUR. Ale co si tím člověk dokáže? Ten zápas to nevrátí. Zveřejnilo by se to a bylo viditelnější, co se tam stalo, protože hodně lidí o tom ani nevědělo. Já bych byla pro, aby se to podalo. Tohle by se prostě nemělo stávat. Mrzí mě, že se to tak trošku zahrabalo pod koberec. Ani FIBA neměla koule říct, tady se stala chyba, v budoucnu se budeme snažit, aby tam bylo více úhlů kamer, aby se to neopakovalo. Samozřejmě je blbé, že my jsme ten případ, ale aspoň by se něco změnilo pro příště. Na druhou stranu těch 1500 EUR by nám ten zápas nevrátilo. No snad se to nezahrabe.
Už jsi s tím smířená, nebo to ještě nějak doznívá?
Pořád to mrzí. Byla to sporná situace, ale na druhou stranu to nebyl konec. Oni jim dali míč, ale bohužel jsme neubránily a bohužel jsme nedaly ještě koš. Ještě byly dvě akce a ani jednu jsme nezvládly. Po zápase byl ze začátku smutek a potom, když jsme viděly to video, tak to bylo spíš naštvání.
Abyste se vůbec do toho čtvrtfinále dostaly, musely jste přejít přes Řecko, kdy poslední čtvrtina patřila tobě a tvým šestkám. Byla jsi nervózní, nebo trefíš šestku poslepu?
Poslepu asi ne, protože v posledním zápase proti Německu jsem nedala čtyři po sobě, což byla ostuda, ale v tom momentu jsem si věřila. Dala jsem tam pár košů za sebou a i letos v lize za Gran Canarii, když byla vyrovnaná koncovka, pokaždé se ukázalo na mě, takže jsem si říkala, že to musím vzít na sebe. Samozřejmě u šestek jsou vždycky trochu nervy, ale věřila jsem si.
Střelba tě zdobí a říkáš, nedat čtyři šestky po sobě, je ostuda. Máš pochopení pro hráčky nebo i hráče, kteří mají fakt mizernou úspěšnost šestek? Do jaké míry se to dá naučit?
Pochopení mám. Střílet 100, 200, 300 šestek na tréninku a potom jít do zápasu, je úplně jiný pocit. Naučit se to dá rutinou, ale stejně to občas nejde a člověk má pochybnosti. Bych si i vsadila, že hodně lidí, co má špatná procenta šestek, dá na tréninku skoro každou. Určitě je to těžší, než si fanoušek myslí. Teď v Gran Canarii jsme po každém ranním i odpoledním tréninku musely dát 10 šestek za sebou. Občas tam byli nějací jedinci dost dlouho, ale musely jsme čekat na všechny, až to budou mít hotové a dali to.
Ještě zpátky k repre a přesuňme se do přípravy před Eurobasketem. Kapitánka Renata Březinová zmiňovala, že i přes několik výher v ní příprava moc nadějí směrem k Eurobasketu nevzbuzovala, když jste si kolikrát na tréninku nedokázaly pomalu ani podat balon. Jak jsi to viděla ty?
Souhlasím, že zápasy vypadaly o dost líp než tréninky. Nevím, čím to bylo. Já jsem taková, že bývám na zápasech lepší, ale je fakt, že občas jsme se na tréninku na sebe dívaly, že tohle je fakt strašný. V těch přípravných zápasech nám to ale vždycky nějak vyšlo. Asi jsme se víc vyhecovaly.
S jakými ambicemi jste tam nakonec jely a nebojíte se, že příště už se bude něco očekávat, když jste ukázaly, že na to máte?
Já osobně nejedu nikdy nikam bez ambic. Samozřejmě jsem věděla, že Belgie bude asi někde jinde, ale na Itálii jsem si docela věřila a na Izrael samozřejmě taky. Po zranění Vory šly ambice trošku dolů. Asi jsme předčily očekávání většiny lidí a možná i samy sebe. Je tam trošku křivda od rozhodčích, ale pak se asi můžeme bavit spíš o smůle, že Leo Fiebich dala ten koš v podstatě s klaksonem. Za dva roky na nás asi bude větší tlak a bude se od nás už něco očekávat. Víme, že jsme nebyly kompletní. Dvě nejlepší české hráčky s námi nehrály, když nepočítám ten jeden zápas, co Vory odehrála skvěle. Pokud dvě hráčky vypadnou Španělsku, Francii, tak asi jsou v pohodě, ale když vypadnou dvě nejlepší hráčky Česku, tak je to hodně znát. Samozřejmě je to o dost jednodušší když se nehraje pod tlakem a nic se nečeká, což můžu potvrdit i letos z Gra Canarie.
Prozraď něco ze zákulisí ženské reprezentace, co fanoušci nevědí. Přezdívka, rituál, vtipná historka, cokoliv.
Nevím, jestli se to tam může napsat, není to asi ideální do rozhovoru, ale když nastupuje základní pětka před každou čtvrtinou na hřiště, tak si dá těch pět lidí ruce jak na pokřik a řekne: „Do p*či, do ku*dy, do poslední sekundy.“ (smích)
Jestliže jsou nebo byli kluci „banda č*ráků na výletě“, tak se nám to sem hodí výborně. Nicméně to heslo „do poslední sekundy“ se nepodařilo tak docela naplnit a to dokonce hned dvakrát po sobě proti Maďarkám i proti Němkám, kdy jste neubránily totožné situace vyhození z pod koše zpoza základní čáry. Máš pro to nějaké vysvětlení?
Prostě jsme to neubránily. Musím to tak říct. Pořád tam byl ještě nějaký čas a možná i hlavami už jsme byly jinde. Třeba s Německem, že už je konec. Takticky jsme to nezvládly. Dva zápasy po sobě stejná situace. Samozřejmě tam byli jiní lidi, ale výsledek byl stejný. Tohle je na nás a je to naše chyba. Můžeme se bavit o nezkušenostech, ale Leo Fiebich, která dávala ten vyrovnávací koš, je taky 23, takže to je úplně stejné. Zkrátka jsme to neubránily a nezvládly.
Fotbalisti, hokejisti, basketbalisti, kluci, holky, všichni mají vždycky super partu. Zažila jsi někdy špatnou partu? A jak super to bylo letos s holkama?
Nikde, kde jsem hrála, nebyla vyloženě špatná parta. Upřímně je to vždycky tak, že se někdo s někým baví víc a s někým míň. To je normální. Ale nikde to nebylo tak, že bych nechtěla na trénink nebo na zápas. To jsem nezažila, ale slyšela jsem, že někdo takovou zkušenost měl.
Na repre bylo samozřejmě vidět, že třeba Bříza (Renata Březinová) je, ani to číslo nechci říct, od některých o 15 let starší. Každý tam má vždycky tu svoji skupinu, se kterou se baví víc, ale myslím si, že na hřišti i mimo se to dohromady poskládalo tak, že to fungovalo.
V rozhovoru Renata zmiňovala, že se vám nelíbila hudba, kterou vám pouštěla…
oči v sloup a povzdech jako souhlas 🙂
Devadesát procent jejich písniček jsem v životě neslyšela. Nevím, jestli to je tím, že žiju většinu času v zahraničí nebo jestli je o tolik starší, ale byla to dost hrůza. Já to ani neznám, takže nemůžu být ani moc konkrétní, ale hodně pouští třeba Divokého Billa, což úplně není můj styl. Tady ty její české, dvacet let staré, to nebylo úplně na naši věkovou kategorii. (smích)
Oznámila konec v reprezentaci. Kdo by měl po ní dělat kapitánku?
Pár dní zpátky jsem nad tím zrovna přemýšlela. Myslím si, že to asi bude Vyo (Tereza Vyoralová), pokud teda ještě vydrží pár let. Věkový skok i těmi zkušenostmi to teď bude velký, ale mám dojem, že když Bříza chyběla na kvalifikaci, tak to byla Vyo, takže si myslím, že by se to předalo jí.
V CrunchTime anketě mezi fanoušky zaznělo i tvoje jméno…
To bych tedy neřekla. I tím, že jsem byla na své první repre akci, takže zkušenosti s repre úplně nemám. Rozhodně bych se do toho ještě nehrnula.
Jak jste vnímaly, že jste se dostaly na radar fanoušků a zase zpátky pozvedly ženský basket, i když samotná návštěvnost v hale nebyla nijak vysoká?
Určitě jsem to vnímala i na sociálních sítích, kde bylo více příspěvků i komentářů. Samozřejmě vždycky tam budou dobré i špatné, ale myslím si, že v tomhle se to určitě hodně zvedlo. Zase jsme ten český ženský basket trošku zviditelnily. Byla tu ta úspěšná generace a pak to upadlo a s tím i zájem. Doufám, že jsme k tomu teď zase lidi přivedli. Na Instagramu mi psal třeba nějaký pán z Vracova, kterého ani neznám, že se koukal na basket a říkali, že jsem z Vracova. Tohle mi udělalo velkou radost a snad to tak bude pokračovat.
Jak to bylo s diváky v ženské NCAA? Mají holky taky svůj March Madness?
Ten turnaj byl i dříve, ale mělo to jiný název a bylo to stranou od kluků. Tři roky zpátky, jak se hrálo kvůli covidu v bublině, se to hodně změnilo. Byl tam docela skandál, když kluci měli obrovskou vybavenou posilovnu a my jsme tam měly asi pět karimatek a tři činky. Kluci dostali spousty dárků a my jeden sprchový gel za 50 centů a jedly jsme tam suchý salát. Bylo to fakt do očí bijící. Sedona Prince, která má hrozně moc sledujících na Instagramu a na TikToku, se to rozhodla vzít do svých rukou a všechny ty rozdíly natočila. Tím se to hodně změnilo. Od té doby jsou oba ty turnaje stejné a kolik bylo letos fanoušků i na tom holčičím March Madness bylo fakt hustý.
Jak dlouho dopředu jsi věděla, že půjdeš na americkou univerzitu?
Poprvé jsem o tom začala přemýšlet už před mistrovstvím Evropy U16, když jsem viděla pár starších holek ze Žabin, co tam šly, ale úplně jsem se do toho nehrnula. Největší zlom bylo mistrovství světa U17, které se hrálo v Česku. Potom mě začalo kontaktovat hodně univerzit a začala jsem přemýšlet, co s vysokou školou, kde bych chtěla hrát, co bych chtěla studovat a přišlo mi to jako nejlepší možnost.
Takže si škrtám otázku, jak se podává přihláška na americkou univerzitu, když o tebe se univerzity přetahovaly…
Měla jsem štěstí, že můj původní trenér z Illinois se byl dívat na jednu Kanaďanku, která už tam měla podepsáno, a my jsme hrály proti nim a on si mě všimnul a začal mě kontaktovat. Přihlásit se člověk na americkou univerzitu samozřejmě může, ale bez stipendia musí všechno zaplatit, což jsou neuvěřitelné částky. U sportovců je to často tak, že je kontaktují trenéři a začíná se tam vyvíjet nějaký vztah a potom třeba nabídnou stipendium, nebo ztratí zájem. To se samozřejmě může se stát, že se sice s někým baví, ale pak to ukončí, protože našli někoho jiného.
Jak sportovec dokazuje, že si to sportovní stipendium zaslouží?
To posuzuje trenér. Některé univerzity jdou víc do mezinárodních hráček, některé mají jenom Američanky. V realizačním týmu jsou třeba jeden, dva trenéři na rekrutování a hledají talenty. Jezdí na mistrovství Evropy a světa a hledají hráčky.
Může se ale stát, že se někdo přihlásí ke studiu s tím, že bude normálně školu platit, ale hrál basket, tak se přihlásí do tzv. Walk-On programu, že by chtěl s námi trénovat. Na Illinois jsme měli takhle dvě holky, které hrály basket, přišly na tryout a vyšlo jim to. Pak za tu jejich práci dostaly na rok stipendium. Obecně bude tohle spíš případ Američanek. Kamarádka měla nabídky z menších škol, z druhé nebo třetí divize NCAA, ale chtěla studovat inženýrství na Illinois. Celá její rodina tam studovala, takže se rozhodla vzdát basket a soustředit se na školu. Pak se k tomu ale vrátila a chtěla být aspoň v týmu a zažít tu atmosféru. I když člověk nemá stipendium, tak to má své výhody jako oblečení nebo jídlo. V basketu se může dát na většině škol 15 stipendií, takže většina týmu ho má. Vím, že kluci měli v týmu třeba 20 lidí, ale pár jich tam bylo jen na trénink. V jiných sportech to může být jinak.
Co byla pro tebe ta hlavní motivace? Basket, jazyk, vzdělání, životní zkušenost?
Pro mě hlavně kombinace basketu se školou. Naši mi řekli, že musím studovat nějakou kvalitní školu, že to je na prvním místě. Já jsem chtěla víc ten basket než školu, takže jsme se domluvili, že Illinois bude asi nejlepší možnost. Já jsem chtěla studovat byznys. To by bylo v Česku těžké skloubit s tréninky a cestováním.
Pak jsi ale byla i v Severní Karolíně. Jak se dá přecházet mezi univerzitami?
Čtyři roky jsem byla na Illinois a pátý na Karolíně. Když jsem studovala já, tak po přestupu nemohl člověk rok hrát zápasy, ale jenom trénovat. Ale pokud už graduoval, tak mohl hrát rovnou. To byl i můj případ. Teď už se to změnilo, a když člověk jednou přejde, může hrát rovnou. V NCAA se můžou odehrát čtyři sezóny v šesti letech. Víc nelze. Ale já jsem měla ve třeťáku zranění, tak jsem měla sezónu navíc. Takže jsem vystudovala na Illinois marketing za čtyři roky, ale hrála jsem jenom tři sezóny. Přihlásila jsem se do programu, že chci transferovat, kde k tomu mají přístup všichni trenéři z NCAA a můžou začít kontaktovat, o koho mají zájem. Tak jsem šla ještě na roční studijní program do Severní Karolíny.
Dostáváme se k otázce, na kterou jsem se obzvlášť těšil. Je na univerzitě v Severní Karolíně cítit duch Michaela Jordana?
Kluci hrají už dneska v nové větší hale a my hrajeme v té původní, kde hrál Michael Jordan. Je to tam hrozně poznat. Fotky, boty, ale nejvíc mám pocit, že je to poznat na tom, že se musí vyhrát, že je to standard a nic jiného se nebere. To je určitě jedna z věcí, co jsem se tam hodně naučila. Buď jsme první, nebo jsme na ho*no. Přijde mi, že v Česku se často spokojíme, že jsme byli na hezkém čtvrtém, pátém, šestém místě, ale tam pokud jsme nebyli první, je to špatná sezóna. A je to standard celé univerzity. Vyhrávají tituly i v jiných sportech jako fotbal, lakros a nejen basket. To byla určitě jedna věc, co jsem se tam naučila a je to tam hrozně vidět.
Co se ti na Americe nelíbí?
Nemělo to přímý efekt na mě, protože já jsem měla ze stipendia všechno hrazené, ale situace zdravotního pojištění nebo i celkově zdravotní péče je strašná. Člověk chce mít dítě a stojí ho to tolik peněz, že to platí ještě několik let po tom. Tohle mi přijde úplně na hlavu postavené, že tam nemají žádné zdravotní pojištění jako u nás, které se platí, a potom je z toho aspoň nějaká základní péče. Člověka pak bolí v krku a stojí ho to nevím kolik peněz. Znám lidi, co je to ovlivňuje a přijde mi to strašné.
Spoustu hráček i hráčů americká cesta zase tolik nenakopne. U holek jsi v tomto směru jasně nejúspěšnější a u kluků je to Patrik Auda. Čím to je?
Pro ty kluky je to strašně těžké. Nevím čím to je, ale přijdou mi ti Američani vyspělejší. Přijdou do prváku a vypadají, jako by tam byli už několik let. Když pak vidím juniory v Česku… Patrik Auda je na tom fyzicky hrozně dobře, takže mě tolik nepřekvapuje, že jemu se tam dařilo. To je pro ty kluky podle mě největší problém, že na to nemají fyzicky. V Illinois jsme měli pár Evropanů a ti tam lítali jak hadr na holi.
Co se týče mě, tak jsem měla určitě štěstí na ty basketbalové programy. Illinois nebyl úplně top basketový program ve skvělé konferenci, ale měla jsem šanci hrát už od prváku, což každá z těch prvaček nemá. Měla jsem štěstí na asistenta trenéra, který se mi hodně věnoval ohledně střelby i individuálních dovedností. Ale ze začátku to bylo taky těžké, co se týká fyzické vyspělosti. Když jsem přišla do posilovny, nezvedla jsem ani tyčku bez závaží. Měla jsem štěstí, ale musela jsem tvrdě pracovat. Asi to byla kombinace hodně věcí.
Komentář Patrika Audy: To co Petra zmiňuje je dobrý point. Nejenže se řada kluků neprosadí po škole v Americe nějak výrazněji ve svých kariérách, ale spousta z nich nedokončí ani ty školy a skončí maximálně v české lize. Mně osobně určitě hodně pomohla akademie na Kanárech, kde jsme se na ten přechod do NCAA připravovali fakt tvrdě. Ale popravdě řečeno, někteří kluci, co tam se mnou byli, se taky nijak výrazněji neprosadili, takže žádné vysvětlení moc nemám a v podstatě nevím. Nemyslím si, že bych dělal něco speciálního. Určitě tam hraje roli více faktorů.
Když říkáš, nezvedla jsem ani tyčku, tak zkus porovnat tréninky, když jsi přišla z českých juniorek do NCAA a pak zase nazpátek z NCAA do Evropy mezi ženy profesionálky.
Jednou z věcí je určitě zmiňovaná posilovna. Byla jsem v euroligových Žabinách a ani jednou jsme nebyli v posilovně, což mi z dnešního pohledu přijde na hlavu postavené. Takže určitě posilovna a kondice. Doteď si pamatuju svůj první kondiční trénink, kdy jsem si v půlce lehla na zem a začala brečet, že to už nedám. To jsem si říkala, že tohle bude hodně těžký. Je tam hrozně moc trenérů, takže se dá ta práce rozložit a můžou se tak soustředit na detaily. Když tady je jeden trenér a jeden asistent, tak to nemůžou zvládnout. Tam je trenér pro guardy, trenér pro posty, trenér na video, pomalu i podavač ručníků. Na tréninku se pak jeden dívá třeba jenom na doskakování. Dívají se na video z každého tréninku. Velká změna byla, do jakého detailu se to tam řeší. Co se týká přímo těch tréninkových věcí, to mi nepřijde nějak rozdílné. Samozřejmě se tam hraje míň pět na pět a spíš se jedou drily. Záleží i jaká je část sezóny.
A po návratu do Evropy v Maďarsku nebo Gran Canarii?
V životě jsem netrénovala tak jako na Gran Canarii. Jít do každého zápasu a cítit se jako bych už hrála tři za sebou, to si myslím, že už v životě nezažiju. Bylo tam i docela dost sporů mezi hráčkami a trenéry kvůli tomu. Lidi byli úplně vyšťavení a po tom se hrálo ještě 40 minut. To bych asi nebrala jako příklad evropského basketbalu. Oni tam mají akademii pro malé děti, hodně Afričanek, tak si asi mysleli, že takovou zátěž zvládneme i my. Nechci úplně říkat v našich letech, ale vlastně jo…(smích).
Pokud vezmu Maďarsko, tak tam ta intenzita byla o dost níž. I když se někteří na tréninku tolik nesnažili, nevadilo to. Na univerzitě, jednou vypustíš jednu akci a je to hrozně vidět. Všichni si toho všimnou a ještě na to poukážou. Tam jsem si nemohla ani sednout, když jsem se šla napít. Tam běžíš k vodě, napiješ se a běžíš zpátky. To Maďarsko byl pro mě po tomhle úplný šok, že tam některé holky měly přístup, trénink je nám jedno.
Těsně před Eurobasketem vyšla zpráva, že přestupuješ do Zaragozy do Euroligy. Co to pro tebe znamená a probíhala nějaká komunikace ohledně role, ambic apod.?
Znamená to hodně. Jsem nadšená. S trenérem jsem se samozřejmě bavila, než jsem podepsala. Byli jsme v kontaktu už před tím, kdy se ještě nevědělo, že se bude hrát Euroliga. Vyhrály pohár, díky čemuž se tam dostaly. Zájem byl z obou stran velký. Ambice mají ty nejvyšší. V lize skončit do první čtyřky. Loni byly třetí. Nejsme Valencia nebo Salamanca, ale oni tyhle týmy porážejí a myslím si, že letos ten tým bude ještě lepší. Bude tam se mnou i Leo Fiebich, která dávala ten vyrovnávací koš za Německo. Na to určitě budu mít nějakou narážku. V půlce září začíná španělský superpohár, který by se měl hrát na Gran Canarii. V Eurolize se toho asi nečeká tolik, ale uvidíme. Vím, že Šoproň nemá peníze a hrát nebude, změnila se pravidla pro americké hráčky, které mají být s týmy WNBA. Bude to výzva, těším se, ale na druhou stranu nevím, co od toho čekat, když jsem to ještě nehrála. Snad budeme mít dobře postavený tým a určitě je to pro mě krok dopředu. Tlak bude určitě větší, než byl doteď. Euroliga byla pro mě vždycky sen a snad tam neudělám ostudu.
Jak těžké je po osobní stránce opustit Kanárské ostrovy?
Vzhledem k tomu, že jsem sem letěla přímo z Eurobasketu, tak si to asi umíš představit. Skvělé místo na život, které jsem si zamilovala. Skvělí lidi i mimo basket. Někdy je ten basket psychicky náročný, takže když jsi třeba nas*aný po tréninku, tak si zajdeš na hodinu na pláž a úplně vypneš. Fakt si myslím, že mi to letos pomohlo. Byla jsem psychicky v pohodě a myslím si, že to bylo i tím sluníčkem. Je to těžké opustit, ale věděla jsem, že to je krok, který musím udělat, že to není jenom o tom, kde hraju na jakém místě, ale musela jsem se posunout o kousek dál, ale bude to těžký.
Sice jsi v Eurolize ještě nenastoupila, ale to se brzy změní. V Evropě to už výš nejde, ale na světě je ještě jedna kvalitativně lepší soutěž. Dokážu si představit, že holky v Evropě to tak nevnímají, ale ty máš ke Spojeným státům vztah. Myslíš někdy na WNBA?
Už jsem byla na kempu s Chicagen ten rok, co jsem dokončila na Karolíně. Trénovala jsem s nimi, ale do týmu jsem se bohužel nedostala. Ale když se na to teďka podívám, tak jsem na to ještě nebyla v tu dobu připravena a nevím, jestli už jsem. Možná bych ještě pár let potřebovala. Ale je to nejlepší liga světa, takže člověk by se tam chtěl vždycky dostat. Je tam ale jen 12 týmů a většina má jen 11 míst na soupisce, což je hrozně málo. Jedna moje kamarádka byla draftovaná v top 10 a do týmu se nedostala. Je to hrozně těžké, ale ten kemp byla skvělá zkušenost a Chicago ten rok i vyhrálo titul, takže jsem ráda, že jsem tam byla a určitě bych se tam chtěla podívat jednou znova. Pro holky z Evropy je to asi něco trošku jiného, když to nezažily. Diskutuje se o rozšíření ligy, ale peněz tam taky není tolik, nevím, v jaké je to fázi teď.
V roce 2005, když Češky vyhrály mistrovství Evropy, tak ti bylo 8. Když se u nás hrálo mistrovství světa 2010, tak ti bylo 13. Pamatuješ si to? Ke komu jsi jako malá vzhlížela?
K Hance Horákové! S tou jsem měla šanci být i rok v Žabinách. Hráčka světové úrovně a hlavně i skvělý člověk, skvělý lídr a samozřejmě skvělý hráč. K té jsem vždycky vzhlížela a vzhlížím. V roce 2005 jsem ještě hrála tenis. V roce 2010 jsem byla v Brně na Vodovce na každém zápase. Myslím si, že mě to hodně ovlivnilo ta atmosféra i to, co holky dokázaly. Dokument o tom mistrovství jsem viděla snad desetkrát a pokaždé jsem brečela.
Malé baskeťačky si lepí na stěny plakáty baskeťaček nebo baskeťáků?
Musím říct, že chlapů 🙂 Kobeho jsem měla všude. Po Kobem to pak byl Melo, kterého jsem měla hodně ráda. Ale číslo jedna byl pro mě Kobe.
Myslím, že v minimálně v basketbalové komunitě je tragická nehoda Kobeho tím momentem, kdy každý přesně ví, kde byl a co dělal, když se to dozvěděl. Jak na to vzpomínáš ty?
Byla jsem ještě na Illinois, byla jsem střílet v hale a přišel fyzioterapeut, ať se jdu podívat na televizi. Bylo to hustý. Samozřejmě jsem brečela. Neznáš ho, ale je to někdo, ke komu vzhlížíš. Často se na tyhle lidi díváme, že jsou nesmrtelní. Kobemu se přece nemůže nikdy nic stát. Bylo to strašné. Dlouho jsem se z toho vzpamatovávala a člověk nevěří, že je to pravda.
Abychom neskončili tak smutně. Co tě čeká v létě?
Po dovolené na Kanárech se budu připravovat v Severní Karolíně se svými trenéry. Mám tam přístup do haly 24/7, takže je to pro mě jednodušší než v Česku. Všechny školy, co znám, to berou tak, že tam člověk odvedl nějakou práci a oni se tím i pyšní, že někdo od nich hraje profesionálně. Vím, že kluci z NBA taky přes léto jedou na Karolínu a hrají tam pět na pět s klukama, co tam jsou teďka. Oni to tak berou, že člověk je součást toho programu navždy. A potom 21. srpna začínáme v Zaragoze.
Mám tady na závěr otázku, která tě možná překvapí, ale vrtá mi to hlavou. Proč si roluješ kraťasy?
Už je to pro mě zvyk. Asi bych to bez toho zvládla, ale už je to pro mě takto přirozené. Vadí mi, že se mi to lepí na stehna. (smích)