Glosička: Tak si ty ruce prostě nepodávejte

Je jasné, že každé play-off přinese spoustu příběhů. Jeden by ale nevěřil, z čeho všeho se také může stát téma. Takové, které se řeší v médiích, má o něm diskutovat Asociace ligových klubů NBL a v neposlední řadě dost možná rozhodne výsledek jedné série.

Jde o podávání rukou po zápase.

Věc, kterou v posledních dvou týdnech „zpopularizovaly“ zejména Pardubice. Nejprve po šestém zápase v Ústí nad Labem trenér Dino Repeša odvolal svůj tým z palubovky tak, aby si jeho hráči se soupeřem ruce nepodávali. Chtěl tím údajně předejít problémům, ke kterým by při tom plácání se do dlaní mohlo dojít. Jakkoliv v tu chvíli to vysvětlení znělo přinejmenším kuriózně, teď už tak nezní, o pár dní později totiž napadl při podávání rukou po zápase děčínský Ty Nichols pardubického Tomáše Vyorala.

Nebudu teď spekulovat, co tomu předcházelo, protože něco jo. Nikdo ale neví přesně co, to ať řeší jiní. Buď jak buď, od Nicholse to byl zkrat, který může stát jeho tým finále. Milej Nichols dostal flastr na tři zápasy (edit: po vydání tohoto článku byl trest snížen na dva zápasy) a pokutu 25 litrů a Děčín má problém.

Nichols ale možná svým blikancem nechtěně zdůraznil, jak nesmyslné je vlastně podávání rukou UPROSTŘED rozehrané série. Podání ruky soupeři má být – alespoň jak to cítím já – určitou symbolikou. Je to takové co jsme si, to jsme si, všechno dobrý a hodně štěstí v dalším počínání. Je to sportovní a lidské gesto, které je na místě, když skončí tuhé boje. Jenže v momentě, kdy za pár dní – nebo dokonce za méně než 24 hodin – budete toho samého soupeře chtít znovu zničit, přelstít, pokořit a poslat domů, se z toho nestává nic jiného než gesto prázdné. Vy mu žádné hodně štěstí v dalším počínání nepřejete, protože v tu chvíli se jeho štěstí rovná vašemu neštěstí.

Je to jako podávat si ruce v poločase nebo po prvním setu. Nedává to smysl, souboj pokračuje dál.

V NBA to nedělají. Tady se z nepodání ruky dělá aféra, protože jsme zvyklí, že se to dělá. Po tom odchodu Pardubic dal například ústecký Tomáš Hrubý na Twitter tohle:

Jako sorry, já jsem fanoušek Tomáše Hrubého, ale tohle je zkrátka přestřelené. Jsem si naprosto jistý, že jediný ústecký divák (kteří jistě všichni do jednoho celý zápas tleskali soupeřovým hezkým akcím a v žádném případě nikdo nepořvával žádné nepřístojnosti) neutrpěl morální újmu tím, když se pardubický tým sebral a odešel do šatny.

Chill.

Děčínský manažer Lukáš Houser v rozhovoru pro NBL.cz řekl, že podávání rukou bude téma pro Asociaci ligových klubů. Fajn, tahle diskuse by neměla zabrat moc času. V ideálním světě by měla vypadat asi takhle:

„Pánové, ti basketbaloví hráči jsou dospělí a vesměs chytří lidé, co kdybychom to nechali na nich, jestli si ty ruce chtějí podat?“

„To zní rozumně. Co tam máme dál?“

Nic dalšího není potřeba řešit. Kdo chce a má tu potřebu, ať si ruku podá. Ať si jde popovídat se soupeřem po zápase, poplácat se po zádech, cokoliv. Ale zrušme tu spartakiádu, že se všichni seřadí do zástupu a povinně si jdou plácnout se všemi, kdo mají na sobě trenýrky jiné barvy. Možná by se ještě dneska po zápase mohl například Děčín seřadit na šestce, chytit se kolem ramen, Tomáš Pomikálek by zařval „Soupeři třikrát nááááááázdar“ a jeho spoluhráči včetně Waltona s Nicholsem by třikrát dupli a přitom by z plných plic křičeli „Zdar, zdar, zdar“.

Jo, vlastně, já zapomněl, Nichols už ne. Ten svůj názor na podávání rukou uprostřed série vyjádřil posledně.

Buďme rozumní a nenuťme uprostřed bitvy hráče do něčeho, co jde proti jejich přirozenosti. Opakuji – jsou to dospělí lidé. Nechme je, ať si podají ruce, kdy chtějí a jak chtějí. Mají svůj rozum. Tak jako například někteří hráči Pardubic, kteří v tom Ústí podali ruku soupeřům i přesto, že si to Repeša nepřál. Přesně tak by to mělo být. Chceš, fajn, nechceš, tvoje věc.

P.S.: Kdo nepodá ruku soupeři PO SKONČENÍ série, je s největší pravděpodobností vůl.