„Můj neojblíbenější sport“ napsal před časem o basketu na své sociální sítě Ondřej Ládek, který je veřejnosti mnohem známější jako Xindl X.
Takové vyznání nás v CrunchTimu samozřejmě zaujalo. Tím spíš, že nepřišlo z ničeho nic. Xindl X ho napsal u příležitosti prezentace songu Dream Team ke stejnojmennému filmu. Tahle taškařice scénáristy Petra Kolečka, která je na CSFD takzvaně „v červenejch“, mapuje cestu české reprezentace mentálně postižených basketbalistů na paralympiádu do Ria.
Chtěli jsme zjistit, jestli to s tou láskou k basketbalu je tak žhavé, jak Xindl prezentoval. „Je to pravda, ale docela čerstvá,“ přiznává. K basketu se totiž dostal přes syna, který reprezentuje pražské USK. „Ve mně se probouzí agresivní zvíře, když hrajou.“
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Videoklip k songu Dream Team je na první pohled basketbalový – je v něm palubovka, míč i koš. Nabízí se otázka, proč si v něm ani jednou na ten koš tím míčem nehodíš?
Při natáčení jsem házel, těch pokusů bylo docela dost. Akorát jsem teda netrefil. Možná proto to ve finálním střihu není. Klip dělali tvůrci filmu, takže to jde za nimi.
Jak ses vlastně ke spolupráci na Dream Teamu dostal?
Tak trochu jsem si o to řekl. V minulosti jsem několik filmových nebo seriálových písníček dělal, ale většinou mi taková spolupráce byla nabídnuta. Tady to bylo jinak, protože jsem zjistil, že můj kamarád Petr Kolečko dělá film o basketu. Já mám moc rád jednak Petrovy věci, jednak mám rád basket. Hraje ho můj syn a chtěl jsem si u něj takzvaně udělat oko, že táta udělá song k filmu o basketu.
Věděl jsi v tu chvíli už o čem ten film bude?
Přesně ne. Když mi ale Petr vyprávěl námět, tak jsem řval smíchy a říkal jsem si, že to je ještě o třídu lepší, než jsem čekal. K tomu jsem na tuty chtěl dělat písničku. Věděl jsem, že to bude fajn práce. Já mám v textech vždycky rád, když můžeš použít hodně žargonu z toho konkrétního oboru. Když jsem třeba dělal písničku k seriálu Na vodě, tak jsem se snažil tam mít vodácké pojmy. V případě Dream Teamu jsem hodně zpovídal Mikyho (Ondřejův syn Mikuláš – pozn.red.) a tahal z něj co nejvíc sportovního žargonu, který bych potom našrouboval na nějaké životní situace.
Zpíváš tam třeba „svět co venku je, furt na mě dunkuje“. K tomu tě taky inspiroval syn?
Jo, on na nás doma takhle mluví. (smích) Jediný problém byl v tom, že jsem si občas nebyl jistý, co je místní basketbalová terminologie. Děti jsou bilingvní, chodily ve Španělsku do anglických škol a v Česku si občas s kámošema povídají anglicky. Asi aby jim rodiče nerozuměli, nebo jim to prostě přijde cool. Plynule mezi těmi jazyky přecházejí a proto jsem si nebyl úplně jistý, jestli je třeba konkrétně termín „dunkuje“ pro český text vhodný.
Jak filmové nebo seriálové písničky vznikají? Máš nějaké konkrétní zadání, vidíš film v předstihu nebo si třeba aspoň přečteš scénář?
V momentě, kdy jsem to psal, nebyl film ještě hotový. Ale četl jsem scénář. To ale taky není vždycky pravidlo. Třeba u písničky „Na vodě“ mi režisér jenom do telefonu převyprávěl, o čem to bude. Ještě, než mi stihl poslat podrobnější synopsi, tak jsem text měl hotový. U Dream Teamu jsem měl luxus toho, že byl už napsaný scénář, který jsem si přečetl a nechal ho na sebe působit. Já se vždycky snažím, aby se dalo nějak zobecnit to, co člověk v té písničce zpívá. Aby fungovala třeba i na fanouška, který ji slyší na festivalu, ale neviděl ten film. Nemělo by to být jen zdvojení informace, kterou lidi už beztak vidí na plátně.
Předpokládám, že film jsi už viděl. Co na něj říkáš?
Byli jsme na premiéře. Tím, že jsem měl načtený scénář, tak jsem měl poměrně jasnou představu, jak by mohl film vypadat. Stačilo jen ten scénář nezkazit, což je někdy docela kumšt. Z výsledku jsem ale byl dost nadšený. To, co mě bavilo ve scénáři, mě pak bavilo ve zfilmované verzi. Herci to výkony posunuli ještě o kousek výš. K dokonalosti chybělo jen to, aby ta moje písnička tam byla víc. (smích)
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Při propagaci toho songu na sociálních sítích jsi psal, že basket je tvůj nejoblíbenější sport. To je pravda, nebo to byly jen marketingové řečičky?
Je to pravda, ale docela čerstvá. Je to pochopitelně dané tím, že můj kluk basket hraje. Poslední tři čtyři roky tím doma dost žijeme. Dřív jsem hodně sledovat hlavně tenis, k basketu jsem přičuchnul až přes Mikyho. Chodíme hodně na jeho zápasy, děláme mu ale taky radost tím, že jsme ho vzali na Eurobasket, na Olympiádu do Francie, na NBA. Při tom všem tomu člověk propadne s ním.
Sám jsi basket nikdy nehrál?
Maximálně na základce při tělocviku. Bavilo mě to, ale moc mi to nešlo.
Jako divák se ve hře orientuješ bez problémů?
No, kolikrát se radši ptám, co se na tom hřišti právě stalo, proč rozhodčí píská a proč se tamti rozčilujou. Manželka, která chodí na zápasy ještě častěji než já, mi to pak musí vysvětlovat. Ale atmosféru si užívám a mám to moc rád.
Jaký jsi typ rodiče – hlasitě fandící, nebo spíš v tichu sledující?
Ve mně se probouzí agresivní zvíře, když hrajou. Obzvlášť, když rozhodčí píská proti nim. To se děje dost, kluci z USK na to mají smůlu.
To vždycky tvrdí všichni o svém týmu.
Ale v tomhle případě je to pravda! (smích) Ale abych se vrátil k původní otázce, tak jsem infarktový typ rodiče. Žena mi někdy říká, abych moc často nechodil. Nebo jen na nedůležité zápasy, kde je rozdíl třídy. Prostě tam, kde mám jistotu, že si je namažou na chleba a nečekají nás žádné nervy. Nechci, aby mě z toho ještě kleplo.
Na USK jste spokojení? Je to jeden z nejlepších mládežnických programů v Česku.
My jsme během covidu zvažovali, jestli nezůstaneme ve Španělsku natrvalo. Ale právě USK a všechny ty pozitivní reference byly mezi důvody, proč jsme se nakonec vrátili. Na Tenerife jsme neměli konexe a byť Miky si to tam zamiloval, tak jsme nevěděli, jak ho tam do nějakého klubu dostat.
Na USK mě baví i styl vedení zápasů. U jiných týmů se mi občas zdá, že trenéři vyvíjejí na děti z mého pohledu příliš velký tlak. Vnímám to jako kontraproduktivní. Asi by se mi úplně nelíbilo, kdyby takhle někdo řval na moje děti. Jsem proto rád, že jsou v USK.
Řešíte doma nějak synovy basketbalové ambice?
On prostě prohlásil, že půjde studovat do Ameriky, v horším případě do Španělska. Zatím mi přijde, že je ještě čas na to řešit, jak to hodlá udělat. Miky by samozřejmě tou basketbalovou cestou hrozně chtěl jít, na druhou stranu si říkáme, že je fajn mít plán B. Na gymnáziu má super prospěch a byla by škoda toho nechat. Ale asi budeme zjišťovat, jaké jsou možnosti, když to bere tak vážně.
Co tvoje sportování, jsi na něco šikovný?
Šikovný nejsem na nic, ale hraju padel. A obecně mám rád sporty s raketama, takže tenis, badminton. Mám špatná záda, nemůžu se do toho tolik opírat. Ještě jsme s kamarádama chodili na volejbal, ale to je taková úroveň, že bych do toho raději nezabrušoval.
Tak zabrousíme zpátky k basketbalu. Na jakou NBA jste se jeli se synem podívat?
Miky chtěl hrozně vidět LeBrona, tak jsme jeli na Lakers. Byli to Lakers proti Phoenixu. Měli jsme i docela slušná místa. Miky si naivně vzal obrovskou ceduli, na kterou napsal, že přijel z Evropy a prosil LeBrona o fotku. Tak … to neklaplo. (smích) Máme fotku, kde je Miky a za ním v dálce malinkej LeBron.
Jak se ti jako divákovi líbila NBA? Kladou tam velký důraz na show kolem zápasů, nedala se tam nakonec načerpat nějaká inspirace i pro koncerty?
Já jsem popravdě čekal, že tam show kolem bude rozhodně větší. S koncerty bych to vůbec nesrovnával. A třeba na mládežnickým basketu v Česku se fandí daleko víc než na takovém zápasu základní části NBA. Je to zvláštní. Hrajou tam největší hvězdy a lidi sedí jako pecky. Čekal bych, že atmosféra bude mnohem lepší.
To je známá věc, v Americe je ta kultura fandění jiná. To není Srbsko nebo Řecko.
Právě doufáme, že do Řecka na basket se letos dostaneme. Kamarádi, co tam jezdí, říkali, že atmosféra je tam úplně o něčem jiném.
Na Olympiádě jste se šli podívat na koho?
Miky chtěl samozřejmě Američany. Já jsem měl hroznou radost, že se mi podařilo vstupenky na USA sehnat. Vydržela mi jen do té doby, než mě Miky upozornil na to, že to jsou ženské týmy. (smích) Ono to při tom nákupu nebylo moc dobře poznat, ten symbol ženského basketu tam byl docela malý. Nakonec to teda taky byl moc pěkný zápas.
Na chlapy už jste pak dodatečně nic nesehnali?
Američani byli beznadějně vyprodaní. Zkoušeli jsme před nějakými zápasy i postávat před halou, jestli se třeba nepoštěstí, že by někdo prodával lístky. Nepoštěstilo. Povedlo se nám aspoň koupit lístky na Srby proti Portoriku. Tak jsme aspoň viděli Jokiče.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Nějaké fandící propriety máš? Viděl jsem na Instagramu fotku v dresu Vítka Krejčího.
On ten dres byl Mikyho, já se do něj jenom nasoukal. Ale Vítkovi fandíme. Miky byl i na jeho jednodenním kempu. A dres budeme muset koupit jiný, když je Vítek teď v Portlandu.
Miky chce zatím sbírat spíš zážitky. Ještě mu dlužím jednu Ameriku za to, že se dostal na gympl.
Znáš ze showbyznysu někoho, kdo basket prožívá podobně jako ty?
Vojta Dyk to hodně žere. Jeho mladej hraje s Mikym v týmu. Vojta vládne basketbalovou terminologií ještě líp než já. U zápasů je navíc často vůdčí osobností za rodiče. Ředitel přes fandění.
Blížíme se ke konci, tak se vraťme na začátek. Až do Dream Teamu nebyla v tvém repertoáru žádná basketbalová píseň. Přitom sportu se v tvorbě nevyhýbáš, snadno se dají najít tvé ódy na Gabrielu Soukalovou nebo Jardu Jágra. Copak si třeba Vítek vlastní píseň nezaslouží?
Songy o Gábině nebo Jardovi vznikly vlastně na přání v rámci pořadu Xindloviny. Pokud jde o basket, tak by mi asi přišlo blbý si ten sport – nebo někoho konkrétního – brát do pusy, když to nehraju. Ten film byl dobrý odrazový můstek v tom, že to není jen čistě o basketu.
Ale teď jsem si uvědomil, že jeden basketbalový song už jsem vytvořil. Kamarád, co koučuje klub Lvice Litoměřice, mě poprosil, jestli bych jim neudělal hymnu. Tak jsem ji udělal. Jestli to je někde dostupné netuším, já jsem jim to poslal, ať si s tím udělají, co uznají za vhodné.
A jako muzikant jsi někdy na basketu vystupoval, dejme tomu v nějaké poločasové show třeba?
Nikdy nic.
Tak třeba teď někdo prozře a dostaneš prostor.
V tomto ohledu by to bylo moje poprvé. (smích)
Foto: archiv Ondřeje Ládka