Kamil Brabenec je největší žijící legendou českého a československého basketbalu. Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat. Získal tři medaile na mistrovství Evropy. Třikrát reprezentoval Československo na olympijských hrách a dvakrát na mistrovství světa. Tváří v tvář se na palubovce potkával s hráči jako jsou Larry Bird, Arvydas Sabonis, Detlef Schrempf nebo Dražen Petrović. Sám měl na stole nabídku z NBA, ale emigrovat nechtěl. Kromě skvělých výkonů na palubovce ho fanoušci registrují i jako nesmlouvavého kritika. Co na srdci, to na jazyku. Takový vždycky byl a jiný nebude. Svůj nevšední život podrobně popsal již před lety pro Paměť národa. Přečtení životopisu doporučujeme. Pro CrunchTime hodnotí českou reprezentaci, vzpomíná na medailové úspěchy a detailně vypráví svůj „pašerácký“ příběh.
Kamil Brabenec dnes 4. února 2026 slaví 75. narozeniny. Gratulujeme, přejeme pevné zdraví a spoustu basketbalové i rodinné radosti.
Kdy jste si hodil naposledy na koš?
Na podzim jsme hráli v Olomouci výběr reprezentantů proti Dukle Olomouc tehdejší doby, ale byli tam spíš mladší a vlastně už tam nebyl nikdo, s kým já jsem hrával. Byli tam Jan Pavlík, Jirka Okáč, Jakub Velenský, Petr Czudek, Jirka Šebek, Jarda Kovář nebo i Ivan Trojan s námi hrál. Tam jsem si hodil naposledy na koš.
O jakých tématech si povídá taková parta baskeťáků?
O basketu moc ne, ale bylo to krátce po tom, co jsem řekl do novin, že Ocampo je lempl, tak se v šatně řešilo, že je dobře, že ho vyhodili. Tak jim říkám, zase jste všichni mlčeli a nechali to na Brabencovi, který se jako jediný ozve. Říkám Petru Czudkovi, Peťo, Ocampo je v čudu, tak to dostaneš ty a já ti budu dělat asistenta. Podíval se na mě a říká, Kamile, oni nám to nedají… A měl pravdu.
Vy si v rozhovorech nikdy neberete servítky. Vrací se Vám to?
Mně už to nemůže nijak uškodit, takže v tom smyslu se mi to nevrací, ale byly doby, kdy mi lidi nadávali, že jsem to řekl otevřeně, že jsem namyšlený frajírek. Dneska je mi to jedno. Nikdy jsem ale neříkal nikomu nic za zády. Vždycky do očí.
Po Eurobasketu jste řekl: „Welsch, s prominutím, nasral Balvína, který by nám jako dlouhý pomohl. Veselý Eurobasket vypouští. A když to viděl Satoranský, tak to nejspíš taky vzdal. Ale v jeho případě si to jen myslím, nechci nikomu křivdit.“ Na toto Vaše vyjádření reagovala ve svém blogu na iSportu i manželka Tomáše Satoranského, která označila Vaše slova za bizarní, že pro Tomáše neexistuje, aby něco vzdal. Četl jste to?
To vůbec nevím, nečetl jsem to a stejně je mi to jedno. Ale vůbec se mu nedivím. Všechno, co jsem řekl, byla pravda a vzniklo to kvůli mistru Welschovi.
Po Eurobasketu jste nenechal nit suchou ani na Vítu Krejčím. Jeho výkony jste nazval katastrofou.
Vždyť to tak je.
Ale letos má nejlepší sezónu v NBA v kariéře
Včera dal tři body. To je nějaký úspěch? (rozhovor vznikl 19. ledna., pozn. red.)
Měl několik zápasů po sobě, kdy dal přes 10 bodů a dal i pro českého hráče rekordních 28 bodů. Nevzal jste ho trochu na milost, že basket hrát umí, že mu třeba jen neseděl systém trenéra Ocampa?
28 bodů dal jednou. Až to bude dávat každý zápas, pak to bude pan hráč. Proč to dává Dončić?
Nebudu srovnávat NBA s Eurobasketem. To, že jim neseděl systém, který chtěl Ocampo, který byl s odpuštěním na prd, to je jedna věc. Hráče neustále kritizoval, vůbec nepochopil mentalitu českých hráčů, vůbec jim to nesedělo. To ti kluci nemusí říkat, to je vidět. Vím od několika lidí, že už se jim ani nechtělo hrát, že pod ním už hrát nebudou. To se možná projevilo i na Krejčím.
Druhá věc je ale to, tak se na to dívám já, že když je to hráč NBA v jakémkoliv mančaftu, tak na Eurobasketu musí předvést nějaký průměrný výkon a to co tam předvedl on, to byla katastrofa. Když se podíváš na sestavu mančaftů, které tam byly a kde měli NBA hráče, tak ti podávali pořád výkony jako hráči NBA a to Krejčí nepodával. Bohužel. Tak to je. A já nebudu tvrdit, že kvůli Ocampovi. Hráč NBA musí odvést určitý standard.
Co jste říkal na zápasy v Praze se Švédskem a v Estonsku? S Lubošem Bartoněm jste spokojený?
Jsem. Říkal jsem na to, že k tomu přišel chlap, který to zažil, který hrál ligu, který ví, co ti kluci potřebují. Neuznávám, co chtěl Ocampo, že měl jednoho rozehrávače, dvě křídla a dva dlouhé. To neexistuje. V basketu potřebujete mít dva. To nemůže hrát Sehnal nebo Satoranský sám. Potřebuje k sobě někoho, aby si odpočinul, aby to do útoku vyvezl někdy ten druhý. Když Bartoň postavil vedle sebe Satoranského a Sehnala, hned to byl jiný basketbal. Když Sehnal v Nymburku rozehrává sám, tak je to taky tragédie. Najednou, když hrál se Satoranským, tak měli jeden 18 a druhý 15 bodů. To, co jsme hráli my ve Zbrojovce. Brabenec, Havlík. Nemůže to hrát jeden hráč. Když tomu dají dva hlavu, je to lepší, než když to má řídit jenom jeden.
Hodně se diskutovalo taky o střídání hráčů.
To je druhá věc. Střídat hráče po dvou minutách… To není hokej. Co může ten kluk za dvě minuty na hřišti dokázat? Já jsem hrával ligu celé zápasy. Neexistovalo vystřídat. Maximálně když jsem se vyfauloval nebo jsem hrál fakt špatně. Tady se střídá po dvou, třech minutách. To člověk čtyřikrát přeběhne hřiště, jednou si vystřelí, možná jednou ztratí balon a jde ze hřiště. Nebo je to nejlepší střelec, tak ho vystřídám, protože je nejlepší. Já nevím, co to je za systém…
Máte přehled o reprezentaci, víte, že dal Vít Krejčí tři body. Jaký basket dnes sledujete?
Sleduju všechno, co se dá. V noci se dívám na NBA, i když se mi tedy moc nelíbí. To je buď trojka, nebo nájezd. Sleduju chlapy i ženské, kde hrála moje vnučka.
Jak vidíte srovnání dnešního basketbalu s vaší dobou?
Pochopitelně se to trochu změnilo. Zaprvé je to rychlejší. Je to tam a zpátky. Změnila se pravidla. Už to není jako za nás, kdy byl jakýkoliv dotek faul. Dneska do sebe tlačí v rámci pravidel jednou rukou, takže pak se hráč těžko uvolní. Za nás se nikdo nesměl dotknout a pak už stačila jenom finta doleva, doprava, stop jump, když to někdo uměl. Dneska tím, že si obránce může hráče podržet, je daleko těžší se uvolnit.
Muži Brna postoupili loni po 29 letech do finále ligy. Josef Jelínek, člen týmu zpřed 29 let, prohlásil, že by si současný tým Brna namazali na chleba, že by se nynější hráči ze základní sestavy Brna před 29 lety nevlezli ani na lavičku. Souhlasíte?
Asi jo. Kdyby dokázali běhat jako ti mladí, tak by si je určitě dali. Když se dneska podívám na technické zápisy a vidím tu střelbu, tak to je třeba 20 procent. To jsou zápisy 9/1, 14/1. To za nás nebylo. Samozřejmě je to i zmíněnou změnou pravidel a těsnější obranou. Ale ti hráči před 30 lety, kdyby byli volní, tak by to pravděpodobně dali. Měli daleko lepší střelbu. To těm dnešním hráčům chybí. Obrana je tvrdší, ale kolikrát i když jsou volní, tak nedávají, což já nechápu. Teď se vrátil Jelínek a najednou dává třicítky. Jak je to možné v jeho věku? Protože to má v ruce a to ti mladí nemají. Je logické, že má předpoklady po tátovi, ale je to tím, že střílel, střílel, střílel.
O Vás se tradují šestihodinové střelecké tréninky. Chcete říct, že se dnes trénuje méně, že kdyby měli hráči více nastříleno, tak ta procenta půjdou nahoru?
Samozřejmě. To je jasné. Já jsem byl takový extremista hlavně před vojnou, protože jsem se chtěl dostat někam kvůli vojně. Tam jsem opravdu střílel šest hodin denně. Když jsem se pak do ligy dostal, tak bylo dobré, že nic jiného než basket nebylo. Takže střílet, střílet, střílet i po tréninku. Navíc v té době to bylo tak, že když skončila liga, začalo reprezentační soustředění, které bylo týden a na dva dny domů, týden a na dva dny domů, příprava v Itálii a na dva dny domů a takhle pořád dokola až do mistrovství Evropy. My jsme byli takhle třeba čtyři měsíce pořád spolu. Odehrála se Evropa a začala liga. Nějaká delší souvislá dovolená to neexistovalo. Kdo jsme byli v reprezentaci, tak jsme trénovali prakticky celý rok. Červenec, srpen se pořád trénovalo nebo někam cestovalo a v září byla Evropa. Na soustředěních se pořád trénovalo a střílelo. Dneska se sejdou, mají čtyři tréninky a jdou hrát kvalifikaci. Ve Zbrojovce jsme měli devět tréninků týdně. Dnes mají týmy tak pět, šest.
Jak to za vás bývalo s taktickou přípravou? Jak se zkoumaly signály, jak se skautovali soupeři, měli jste video?
Video začínalo až ke konci mojí kariéry. Muselo se to nějak sehnat. Zajet si to sám natočit, nebo nějak přes známé. Ale žádnou společnou video přípravu jsme neměli. Řeklo se, ten dělá tohle a ten tohle. Když byla Evropa, tak se šel třeba někdo podívat na zápas soupeřů, aby si napsal, co hlásí a nakreslil si to. Třeba Španělé, když řekne Corbalán puño (pěst), tak jak to budou hrát. Po tom na tréninku hráli jedni za Španěly puño a my, co budeme proti tomu hrát. Nebyla žádná videa.
Jak to za vás bývalo s výživou a regenerací?
Byly iontové nápoje, masáže a sauna.
Máte stříbro a dva bronzy z mistrovství Evropy. Byl jste třikrát na olympijských hrách. Dvakrát jste hrál na mistrovství světa. Se Zbrojovkou máte šest ligových titulů. Co je pro Vás osobně vrcholem kariéry, čeho si nejvíc považujete?
Za mě byl vrchol olympiáda v Montrealu 1976. Tam jsme hráli fakt super zápasy. Američany jsme měli na lopatě, ale 5 minut před koncem jsme se podělali strachy, že je porazíme. To nám tam tehdy tleskal i Wilt Chamberlain, který se přišel podívat. Skončili jsme nakonec šestí. V zápase o páté místo už jsme toho ale měli plné zuby.
Z Vašeho životopisu ale vím, že v Montrealu jste nemuseli vůbec být…
V roce 1976 byla evropská kvalifikace pro olympijské hry, ale nás tam nepustili, protože komunističtí bafuňáři rozhodli, že dvanáct hráčů, trenér, doktor, tolik lidí pro jednu medaili, že to je blbost. Takže košíkáři na žádnou kvalifikaci nejeli. Sověti měli na olympiádě účast jistou jako obhájci z olympiády v Mnichově 1972. Evropskou kvalifikaci, na kterou jsme nejeli, vyhráli Italové. Jugoši a Španělé, že se pokusí kvalifikovat přes světovou kvalifikaci. Vedení reprezentace rozhodlo se, že budeme trénovat a pojedeme taky na světovou kvalifikaci do Kanady, která byla těsně před olympiádou, že se to nějak udělá. My dřeli celé léto. Předseda ÚV ČSTV Himl byl rezolutně proti. Opakoval, že neexistuje, aby jelo 15 lidí na dva týdny do Kanady, ještě abychom postoupili, museli se vrátit a pak letěli zpátky na olympiádu. Kolik by to stálo peněz… Trenér Vladimír Heger to ale pořád nějak organizoval přes místopředsedu Duška. Už jsme s tím ani nepočítali, ale nějak se to podařilo. ÚV ČSTV mělo zasedání v den, kdy my jsme letěli. Himl tam měl znovu kategoricky říct ne. Ten zuřil, když se dozvěděl, že už sedíme v letadle.
Dostat se na kvalifikaci bylo možná těžší, než z ní projít na olympiádu.
Byla tam opravdu špička. Brazílie, Španělsko, Jugoslávie, my, Mexiko, Izrael, Poláci, Bulhaři… Skončili jsme druzí za Jugošema, dostali jsme se na olympiádu a řešilo se, co teď. Byli jsme tam asi tři týdny a bylo 10 dnů do olympiády. Letět domů kvůli aklimatizaci nedávalo smysl, tak že zůstaneme.
To zní logicky.
Neměli jsme ale ani dolar. Ani hráči ani vedení výpravy. Podařilo se domluvit s univerzitou v Hamiltonu, kde se kvalifikace hrála, že nás ubytovali, my jsme s nimi odehráli dva zápasy, prali nám dresy a přes týden nám platili jídlo. O víkendu nás vzal jejich trenér k sobě domů na piknik a poslední dva dny, když fakt nebylo vůbec co jíst, tak jsme zavolali kamarádovi do Detroitu, ať pro nás přijede, že nemáme co jíst. Detroit je z Hamiltonu kousek. Přijel, naložil nás do auta, odvezl do Detroitu a dva dny se tam o nás staral. Pak nás odvezl zpátky a my jsme letěli do Montrealu na olympiádu.
Byli jsme měsíc v Kanadě a teprve začala olympiáda. Na konci už jsme šlapali vodu, ne že bychom na to neměli fyzicky, ale už to bylo hrozně dlouho i od rodin. V zápase o 5. místo už jsme byli rezignovaní.
Vypíchl jste Montreal 1976, ale mnozí považují stříbrné mistrovství Evropy 1985 ve Stuttgartu za největší úspěch vaší generace. Slavné vítězství nad Jugoslávií, kterou táhl Dražen Petrović. Zavzpomínejte na Stuttgart 1985.
Dodnes se na to vzpomíná jako na úspěch, ale byla to souhra náhod. Prohráli jsme nešťastně první zápas s Itálií o koš. Ve druhém zápase jsme horko těžko zázrakem o bod porazili Izrael. Pak jsme dostali nátěr od Bulharů a nátěr od domácích Němců, kde hrál Detlef Schrempf. Poslední zápas ve skupině jsme hráli proti Holanďanům, kde trénoval Heger (Vladimír Heger, československý trenér, v roce 1976 trenér Československa na olympijských hrách v Montrealu, pozn. red.), takže na ty jsme si hrozně věřili a vyhráli jsme asi o třicet. Takže jsme postupovali ze 4. místa a šli jsme na první Jugoše, kteří neprohráli a porazili i Rusy. Prý co tam budeme dělat, jenom Petrović nám dá na prdel. Tak jsem řekl, že ho ubráním, když mi kluci pomůžou, a vyhráli jsme. Pak jsme porazili asi o tři body Španělsko, i když jsme nehráli nějak supr. Ve finále jsme uhráli poločas a pak jsme odešli jako vždycky. Takové uspokojení.
Jaká jste tam byli parta a obecně z vaší hráčské i trenérské zkušenosti, je víc parta nebo individuální dovednosti a příprava?
Parta rozhoduje. V kolektivním sportu rozhoduje parta a ta naše byla supr. Ten základ jsme spolu byli deset let. Rajniak, Brabenec, Havlík, Skála, Žufa, Böhm. K tomu pár mladých – Krejčí, Okáč nebo Vyoral.
Vy jste řekl Montreal, já jsem řekl Stuttgart. Co další úspěšné turnaje? Třeba mistrovství Evropy v Praze 1981?
Praha byla supr. Hrálo se to v Holešovicích v hokejové hale. Když jsme hráli se Španěly o třetí místo, tak tam bylo určitě tak 8000 lidí. Supr atmosféra. Na to jsme v tu dobu vůbec nebyli zvyklí.
Ještě mám bronzovou z univerziády ze Sofie 1977. Toho si taky dost cením, protože za Ameriku hrál Larry Bird. Hráli jsme čtyři mančafty přípravu v Itálii. My, domácí Italové, výběr z amerických univerzit a nejspíš Španělé. Čtyři týmy, tři přípravné turnaje ve třech městech po Itálii. A Larry hrál jak Strauss, dával nám čtyřicet, kdy chtěl. To třetí místo na univerziádě byl tehdy úspěch jako hrom. Překonali to až před dvěma lety, jak Češi vyhráli pod Bartoněm. Akorát dneska Američany na univerziádě reprezentuje vybraná univerzita, zatímco tehdy to byl výběr z celé Ameriky, takže toho si dost cením.
A kdybyste měl vypíchnout konkrétní nejlepší zápas kariéry. Který vás napadne?
Ve Stuttgartu proti Jugošům. Ubránil jsem Petroviće, dal jsem víc bodů než on. To byl asi ten nejlepší. Dobrý byl na Evropě v Praze proti Itálii. To jsem hrál jak Strauss a dal 36 bodů. Dobrý zápas byl i proti Itálii o třetí místo v Lutychu. Proti Italům se mi vždycky dařilo. A pak v Montrealu proti Američanům.
Bavíme se o basketu, cestování, medailích. Celé se to ale odehrávalo době totalitního komunistického Československa, kdy běžní lidé nemohli cestovat na Západ. Něco už jsme naznačili. V Kanadě jste neměli ani dolar. O všem rozhodovali komunističtí pohlaváři. Co se vám honilo hlavou, když jste viděli svět na Západě? Kde všude jste vlastně s basketem byl? Byli jste na všech kontinentech?
Z kontinentů jsme nebyli akorát v Africe. Byli jsme v Austrálii, Argentině, Brazílii, na Filipínách, v Japonsku, Americe, Kanadě, v Evropě všude. Tady do nás hustili, že jsou tam všude fronty nezaměstnaných a nebyla to pravda. I když nám nijak nezakazovali o tom mluvit, člověk to musel vidět na vlastní oči. Měli jsme obrovské štěstí, že za ty roky nikdo z basketbalistů neemigroval. My tam měli naprostou svobodu. Vím, že třeba hokejistům brali pasy. My jsme byli v Americe asi šestkrát a v životě nám nikdo nesebral pas. Třeba v Austrálii se o nás starali měsíc jenom emigranti. Odehráli jsme zápas, byla večeře a pak přijeli emigranti. Jéé, vy jste z Brna? Já jsem taky z Brna. Byli šťastní, že můžou mluvit česky, vzpomínat a starat se o nás.
Jaké jste měli v komunistickém Československu povědomí o světovém basketbalu? Daly se nějak sledovat evropské ligy? Co jste věděli o NBA? Zmiňoval jste, jak vám tleskal Wilt Chamberlain. Jak dobře jste věděli, kdo to je?
To jsme samozřejmě věděli, ale moc toho nebylo. Občas někdo někde něco natočil a přivezl. Bylo toho hrozně málo, ale věděli jsme. Třeba z rakouské televize. Věděli jsme, kdo je Alcindor (rodné jméno Kareema Abdula-Jabbara, pozn. red.), Chamberlain nebo když hrál ještě Havlicek. Ale že by to bylo jako dneska, to samozřejmě neexistovalo. Když Zbrojovka hrála venku, vědělo se, kdo je odkud reprezentant a pak se informace o hráčích předávaly reprezentaci.
V dresu národního týmu jste byl rovnocenným soupeřem hráčům, kteří se prosadili v NBA. Dražen Petrović, Arvydas Sabonis, Detlef Schrempf. Jak moc Vás zpětně mrzí nebo mrzelo, že jste nedostal příležitost zkusit basketbal v zahraničí? Debrecín ve 40 letech ve druhé maďarské, kde jste byl jako hrající trenér, teď nepočítám.
Dával jsem tam čtyřicet, padesát bodů a dotáhl jsem je do ligy. Já jsem tam byl spokojený. Kdo to může říct, že v těch letech dával tolik bodů.
Pochopitelně mě to mrzelo. Měl jsem nabídku do Detroitu Pistons. Byl jsem na předsezónním kempu v roce 1974. Tehdy tam byl jejich nejlepší hráč Dave Bing a ten mi říkal, že mám dobrou ruku, že by mě brali, a to jsem v té době nebyl žádný zázrak, i když jsme měli po mistrovství světa. Tehdy mi poradil, abych si nepokazil ruku, ať moc neposiluju. Bylo mi 23 a nedalo se uvažovat, že bych se tam za komunistů dostal. V roce 1976 mě pak chtěli znovu. To bych musel emigrovat.
Emigrace nebyla téma?
Já už jsem měl rodinu, dvě děti. Sice říkali, když tady zůstaneš, my je sem přes Červený kříž dostaneme. Ale kdy? To nešlo. Pak už jsem stárnul a ta nabídka už nepřišla.
Na Západě jste určitě viděli velké věci a mnohé si chtěli přivézt domů nejen pro sebe. V 80. letech jste dostal u soudu podmínku za to, že jste z Japonska vezl fotoaparáty, byl Vám zabaven pas a nemohl jste reprezentovat. Jak běžné bylo, že jste vozili takové věci, jaká je ta pašerácká historka a jaký to byl trest podmínka a zabavení pasu? Bylo to „ještě dobrý“ nebo to byl tvrdý trest?
Dva roky podmínka, to dopadlo to ještě dobře. Kdybych si měl jít sednout, tak by to bylo horší. Vozilo se hodně. Schované peníze, kde se dalo. Marky, dolary. Hodně se vozil křišťál ven a to se tam pak prodávalo. Hokejisti vozili plné bágly vodky. Aby člověk mohl něco dovézt domů, tak za ty směšné diety, co jsme měli, to nešlo. Takže si ty peníze musel člověk „vydělat“ anebo si je musel doma koupit, což byl v té době problém a šli po tom. Všelijak se to schovávalo. Já měl v autobuse skrýš, o které nikdo nevěděl. Na druhou stranu na letišti peníze moc nekontrolovali. Ven se vozilo všechno, co se dalo prodat.
Jak to bylo s těmi foťáky
Z Japonska jsem vezl foťáky, rádia, desky diskžokejovi. Mohlo toho být v té době tak za 60 000,-. (podle inflační kalkulačky dnes cca 600 000,-, pozn. red.) Kamarádi mi řekli, co chtějí, tak jsem tam všechno koupil. Oni mi na to dali peníze. To si museli někde sehnat. Tam jsem vezl tašku skla jako každý. Měli jsme výhodu, že byl s námi funkcionář, který uměl japonsky. Doletěli jsme do Tokia a přišel za námi, kluci, máte křišťál? Japonci by to hrozně chtěli. Já vám řeknu místnost, kam si to máte položit a Japonci se pak na to přijdou podívat. Byla to velká zasedačka s obrovským stolem a ten byl úplně plný křišťálu. Každý měl. To nebylo, že bys vezl šest skleniček. To byly vázy, popelníky, co se dalo pobrat. V Japonsku to šlo hrozně na odbyt. Takže se to tam vystavilo, Japonci přišli a vybrali si. Pak se slušní Japonci zeptali, jestli ještě od někoho nekoupili, tak se někdo se přihlásil a Japonci koupili. Všechno se prodalo. Většinou se pak nakupovalo poslední den. Hodně jsem toho vezl pro Ádu Pospíšila. (Jiří „Áda“ Pospíšil, bývalý československý basketbalový reprezentant, pozn. red.) Měli jsme mezipřistání v Paříži, kde jsme čekali asi čtyři hodiny. Borci si sedli a dohodli se, že se složíme a dáme každý pět dolarů a nakoupíme chlast a cigarety pro celníky. Tak jsem volal Ádovi, že obětuju 5 „zelenejch“. Řekl ne, já si to zařídím. Tak jsem řekl borcům, že já do toho nejdu.
Vzhledem k tomu, jak to dopadlo, to asi nebylo moudré rozhodnutí…
Přiletěli jsme do Prahy, volám, ženě, jestli je tam s Ádou. Áda měl na letišti kamarády, ale u pasové kontroly, ne u celníků. Všechny věci jsem měl celou dobu u sebe v tašce, co jsem vyhrál, a pak ještě snad metrovou gejšu, co jsem vyhrál jako nejlepší hráč.
Prošli jsme pasovou kontrolou a čekali na kufry. Byli tam dva ožralí celníci. Něco na mě pokřikovali, nevšímal jsem si jich a čekal na kufr. V jedné ruce tašku s věcmi, v druhé gejšu. Rozjel se pás, přijel mi kufr, šel jsem pro něj, otočím se, celníci pryč, taška pryč, gejša pryč. Borci dali celníkům nakoupený chlast a cigarety, nosili hifi věže pod saky a krásně prošli. Ptali se mě, jestli něco vezu, říkám, že bohužel nic nemám. To se divili.
Takže jste prošel celní kontrolou, ale neměl jste svoje nakoupené věci.
Vyšel jsem ven a Áda, jestli mám ty věci. Říkám, vzali to ti tvoji kamarádi. Odešel, že to zařídí. Vrátil se, dal mi patnáct tisíc, že tam mám zajít a oni mi to dají. Samozřejmě jsem mu vynadal, že mu bylo 5 dolarů moc… Žena říká, nechoď tam. Bylo mi líto jednak těch věcí, ale taky jsem v té tašce nechal peníze, co zbyly a bylo jich dost. Tak jsem tam šel. Taška s gejšou tam samozřejmě byly. Prý co to je za věci, jestli je to moje. Říkám, to si kamarádi objednali, tak jsem jim to přivezl. Začali to vybalovat. Foťáky, radia, desky, štos peněz. Říká, že jsem frajer, tak ty peníze Vám dám, ale tohle tady zůstane a bude se to řešit.
A řešilo.
Druhý den jsem šel v Brně za právníkem a ten mi říká, to byla největší chyba. To nemůžeš říct, že jsi to pro někoho vezl, to je organizovaný zločin, to si půjdeš sednout. Nepočítej, že bys ještě někdy někam jel. Přišla modrá obálka a jel jsem znovu do Prahy. Tentokrát oficiálně znovu výslech, protokol. Prý pro koho jste to vezl? Říkám jenom pro sebe. Vždyť jste říkal… To jsem byl rozrušený. Prý s tím jsme počítali, to by bylo natvrdo. Tak to napsali, jak jsem vypověděl, já jsem to podepsal a čekal jsem na soud. Dostal jsem 18 měsíců na tři roky. Ještě mě pustili se Zbrojovkou ven, pak mi zabavili pas.
Takže z Vás byl běžný ligový hráč?
Za Zbrojovku jsem v Evropě hrával jenom domácí zápasy, ven jsem nesměl. Oni beze mě venku nic nevyhráli. Na mistrovství světa 1982 do Kolumbie jeli beze mě. Vycházely titulky Konečně bez Brabence ukážeme, co v nás je. Nepostoupili ze skupiny… Rok na to jeli beze mě na mistrovství Evropy do Francie, skončili předposlední a spadli do divize B. Když mi vrátili pas, volal jsem trenérovi Pavlu Peterovi, že když mě podrží, že bych reprezentaci ještě zkusil. Petera si mě obhájil před komisí a v roce 1984 jsme jeli do Švédska na mistrovství Evropy skupiny B, kde jsme vyhráli a jeli v roce 1985 na zmiňovanou Evropu do Německa.
V roce 2001 vyhlásila ČBF anketu basketbalista století.
- Jiří Zídek st.
- Kamil Brabenec
- Ivan Mrázek
- Jiří Zedníček
- František Konvička, Jan Bobrovský
Sedí to pořadí ve Vašich očích?
Já si třeba osobně myslím, že jsem byl lepší než Zídek. Víc jsem toho odehrál za reprezentaci, víc zápasů, víc medailí, bohužel jsem byl z Brna. Na rovinu, kdyby to mělo být, tak jak si to myslím já, tak žádný Zídek, žádný Brabenec, Ivan Mrázek měl být první. Byli tam před námi hráči, kteří těch medailí získali daleko víc. Šíp, Baumruk. Je to poplatné době. Za padesát let si na Zídka a Brabence nikdo nevzpomene.
Občas si ještě zahrajete za legendy, basket sledujete neustále, ale taky trénujete. Jak Vás naplňuje práce s malými dětmi?
Ohromně. Chce to kus trpělivosti. Pořád dokola vysvětlovat. Mně připadá, že to jde jedním uchem dovnitř a druhým ven. Pořád se musí zdůrazňovat, co je potřeba. Loni jsem ale skončil u dvanáctek, vlastně mě to mrzí, a přešel jsem k sedmnáctkám.
Poslední otázka. Jak se díváte na budoucnost českého basketbalu?
Trošku z toho mám strach, až skončí Satoranský. Co si budeme nalhávat, zase nemáme dlouhé, bohužel. Ať už byl Balvín, jaký byl, byl dlouhý, strašil pod košem, doskakoval, bojoval. Nevěřím, že Kejval nebo Husták ho dokážou nahradit.
Foto: archiv Kamila Brabence, Paměť národa, Jan Russnák, Jakub Kraváček, FIBA, @rare_sports