Plán byl jasný. Udělat hned po Eurobasketu stejný basketbalový zápisník, jako jsme dělali z předchozích akcí, třeba z Tallinu nebo Atén. Popsat atmosféru, organizaci, město. Udělat nějaký ten rozhovor s fanoušky, prostě dostat do článku trochu toho neopakovatelného zážitku, který člověk nasaje jen v místě dění a u televize ho zkrátka nezíská.
Ale nakonec bylo rozhodnuto, že hned po Eurobasketu se nic psát nebude. Emoce byly příliš čerstvé, bylo je potřeba zklidnit, vychladnout a taky jsme byli zvědaví na to, jaké bude vyhodnocení celé akce od těch, na kterých skutečně záleží. To se objevilo tento týden. A stálo za to.
Tohle tak bude něco jiného než klasický zápisník z místa konání akce. Musí být. Protože tady mají ti, co se dívali u televize, a ti, co byli přímo na místě, dojem vzácně shodný. Nebylo to ke koukání. Tedy české vystoupení, abychom bylo přesní. Abyste cítili ten zmar, nemuseli jste být na místě. Vypadalo to stejně blbě z hlavní tribuny v Rize, jako to vypadalo blbě v televizi. A to všechno, co se dělo před tím, při tom a teď čerstvě i po tom, dojem nezlepšilo. Naopak. Úplně naopak.
Ne, nebyli jsme naivní. Už když jsme na jaře kupovali vstupenky, letenky, ubytování, počítali jsme s tím, že to z českého pohledu nemusí být žádná výsledková sláva. Tým byl v generační obměně, poslední výsledky nebyly přesvědčivé. Navíc už tehdy byla atmosféra kolem reprezentace zvláštní, proběhla „kauza Balvín“ (komunikační chyba č.1), a i když jsme v tu chvíli ještě nevěděli, že Ondra už součástí týmu nebude, stejně jsme byli připraveni i na to, že třeba neuvidíme žádnou českou výhru. Ale co, basket uvidíme, budou tam nejlepší hráči světa, navíc se nám povedlo ukořistit i vstupenky na beznadějně vyprodaný zápas Lotyšško – Srbsko, Riga je prý pěkná, takže si to užijeme v každém případě.
Užili. To jo. Ale …
Měli jsme se na to zklamání připravit lépe. Mnohé varovné signály tu během léta byly, ne že ne. Přípravné zápasy moc optimismu nevzbuzovaly. Přítomnost Tomáš Satoranského na reprezentačním srazu se omezila pouze na slavné simpsonovské meme s otočkou u věšáku a při tom, jak se následně (ne)informovalo o vývoji jeho stavu (komunikační chyba č.2), začalo být brzy jasné, že Eurobasket bude zřejmě bez něj.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Navíc tady byla ta bizarní situace s nenominací a následným pozdním povoláním Martina Svobody. U toho se s dovolením zastavím. Připomeňme si, že reprezentaci po konci Balvína a při absencích Veselého a Audy zoufale chyběli podkošoví hráči. Připomeňme si zároveň, že Martin Svoboda je podkošový hráč, byť s určitým centimetrovým deficitem, který ale aspoň částečně kompenzuje prvotřídní atletičností. Připomeňme si zároveň, že Martin Svoboda byl v minulé sezóně nejlepším českým hráčem české nejvyšší soutěže. Asi byste čekali, že Martin Svoboda tedy v nominaci bude od prvního okamžiku. Nebyl.
Pokud jsme zachytili správně, argumentovalo se v nějaké formě tím, že Svoboda byl součástí akademického výběru, který v létě reprezentoval Česko na Univerziádě a asi tedy nemůže absolvovat další reprezentační akci, nebo co. Tady třeba jedno vyjádření trenéra Ocampa: „V dubnu jsme se rozhodli, že necháme Martina více hrát. A pak se uvidí. Když skončila letní univerziáda, cítil jsem, že potřebuje trochu volna“.
Víte, kdo se Svobodou na Univerziádě taky nastupoval v základní sestavě, hrál kolem 25 minut na zápas a byl nejlepším střelcem Čechů v posledním utkání o 5. místo? David Böhm. Ten David Böhm, který byl v nominaci reprezentačního áčka od první chvíle. Dává to smysl?
Zobrazit příspěvek na Instagramu
No, každopádně nakonec se někdo po prvních přípravných zápasech ustrnul a trenér Ocampo v prohlášení 9. srpna uvedl: „Vyhodnotili jsme si, že potřebujeme dalšího pivota na tréninky a přípravné zápasy vzhledem k tomu, jak aktuálně probíhá příprava. Mezitím jsme také zjistili, jaká je situace s podkošovými hráči v reprezentaci, a rozhodli jsme se, že ho povoláme do národního týmu“. Ono se sice často ironicky říká, že v Česku je každý trenér, ale je fakt, že tady týdny předem každý z těch gaučových trenérů upozorňoval na to, že situace s podkošem v reprezentaci je, jaká je, a možná by bylo dobré Svobodu vzít. Reprezentace to ale zjistila až „mezitím“… působilo to celé zvláštně.
Nakonec 22. srpna Ocampo k Svobodovi prohlásil: „Jsem překvapený, jak se dokázal za dva tři dny posunout a adaptovat na náš styl“. Trenéra českého národního týmu podle jeho vyjádření překvapilo, že nejlepší český hráč české nejvyšší soutěže může být českému národnímu týmu platný.
Paradoxně se pak ukázalo, že Martin Svoboda byl zřejmě nejsvětlejším bodem celého českého představení v Lotyšsku.
Tahle anabáze by byla zpětně třeba jen úsměvná, kdyby fanoušky následně trenér Ocampo dokázal přesvědčit, že ví, co dělá. Ale to přeskakujeme.
Ještě se zastavíme u jiné věci, na kterou jsme upozornili na našich sítích několik dní před začátkem šampionátu a dostalo se nám na ní nebývalé odezvy. Stěžovali si na to dokonce pak i fanoušci, které jsme potkali v Rize. Na oficiálním fanshopu českého basketu si pár dní před začátkem největší reprezentační akce za několik let nešlo koupit ani jeden jediný dres. Respektive, abychom byli fér, byl tam v prodeji čtyři roky starý dres Blake Schilba s vadou potisku. Krejčí? Nic. Satoranský? Nic. Hruban? Nic. Kříž? Nic. Nic, nic, nic, nic, neotravujte nás, nezajímáte nás. Totální marketingové selhání, amatérismus a naprostý nezájem. Chtěl-li někdo pustit chlup, musel jinde, svaz o peníze fanoušků zájem neměl.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Pokud jste třeba spoléhali, že to doženete v Rize, kde byla ve fanzóně u haly velká prodejna merche, tak smůla, dresy tam měli, ale české ne. Mohli jste si koupit jen šálu a poměrně generické triko.
Ať s dresem, nebo bez dresu, nakonec všichni, kdo do Rigy dorazili, fandili. Fandili, i když se nedařilo, věřili, i když k tomu nebylo moc důvodů a na konci zatleskali, protože ty hráče mají rádi a ti hráči jim v minulosti dopřáli dost radosti na to, aby to mohl smazat jeden nepovedený turnaj.
Ale to neznamená, že bychom před tím nepovedeným turnajem měli zavírat oči. Tam fakt nebylo nic. První poločas s Estonskem byl s přehledem nejhorší výkon, který jsem od české reprezentace kdy viděl. Fakt bych se nedivil a nezlobil na nikoho, kdyby se v tu chvíli zvednul a odešel s tím, že to nemá zapotřebí. Nikdo to nakonec asi neudělal, protože když už někam letíš 1000 kilometrů a zaplatíš za to prachy, tak to vytrpíš. Naštěstí estonští fanoušci, kterých byla plná hala, byli skvělí, nesmáli se nám, nechali nás tiše trpět a navíc skandovali „Eesti, Eesti“, což znělo jako „Češi, Češi“, takže to mohlo vypadat, jako že se náš tým snaží povzbudit.
Jak to celé dopadlo, všichni víme. Skončili jsme předposlední ve vzácné společnosti Kypru a Islandu, tedy dalších dvou týmů bez výhry. Prohry by nevadily. Ale nejhorší bylo, že při sledování české hry měl člověk neodbytný pocit totálního chaosu. Jako by sledoval v každém okamžiku pět individualit, které se zoufale snaží udělat něco, o čem jejich spoluhráči nemají ani tušení.
Teď si vypomůžu dvěma převzatými názory. První je ten, že hráče nemůžeš nikdy vyvinit. Zaznělo to nedávno v podcastu Kudy běží zajíc při hodnocení výkonu české fotbalové reprezentace proti Saudské Arábii, který byl podobnou lahůdkou. Ano, to je pravda. Nicméně můj pocit ze sledování českého týmu se shoduje s pisatelem v jedné z internetových diskusí (a já se mockrát omlouvám, že ho nebudu citovat konkrétně, protože už nevím, kde jsem to četl) – jako by ti hráči byli rukojmími v nějakém nepovedeném pokusu.
Což je přesné. Z toho, co jsem odposlechl, tak většina fanoušků to má podobně. Hráči určitě nejsou bez viny, ale na ně to hlavní naštvání nesměřovalo. Hráčů nám bylo spíš líto. Každého především zajímalo, jak se k tomu, co jsme na Eurobasketu viděli postaví trenér a vedení reprezentace.
Nikdo nezpochybňuje, že je to pro tým, který je v generační přestavbě, složité. Každý si uvědomuje, že časy Číny a Olympijských her jsou nenávratně pryč a každý je taky vděčný, že je mohl zažít. Dlouho se to nemusí (a bohužel asi nebude) opakovat. Ale fanoušci potřebují vidět nějakou vizi. Potřebují vidět světlo na konci tunelu a jsou ochotni přijmout i fakt, že ty koleje k němu budou ještě dlouhé. Ale je průser, když nevidí ani to světlo, a dokonce ani ty koleje.
A pak se bezprostředně po Eurobasketu dozví, že „buďme vděční, že jsme na EuroBasketu byli“. Tolik citace vyjádření reprezentačního manažera Jiřího Welsche. Opravdu, to zaznělo. (komunikační chyba č. 4) Možná to bylo v emoci po posledním zápase, čímž se to dá omluvit, ale i tak je to věta, která by v souvislosti s českým basketem zaznívat neměla.
Tohle by platilo v 90. letech, kdy na mistrovství Evropy hrálo 14 týmů. Jo, tehdy to byla sváteční událost. Teď je těch manšaftů 24. V Evropě je nějakých 50 zemí celkem, a to včetně Andorry, San Marina, Lucemburska, Lichtenštejnska nebo Slovenska, ale taky Ruska a Běloruska, které hrát nesmějí. Buďme realisté, ale buďme taky trochu sebevědomí! Někde si pojďme narýsovat čáru, kam bychom měli směřovat za každých okolností a podle mě je takovou čárou právě Eurobasket. Co už jiného? Nic níž není! Jasně, může se stát, že se tam nedostaneme. Ano, stalo se to Chorvatům*, stane se to dalším zemím. Ale určitě se tam nedostaneme, když si budeme říkat, že tam vlastně ani nepatříme.
* Mimochodem argumentace Chorvatskem je na vodě postavený alibismus. Chorvati hráli kvalifikaci s Francií, Bosnou a Kyprem. Tragický Kypr, po Eurobasketu oficiálně na stejné úrovni jako my, v kvalifikaci ani jednou nezvítězil, ale i s bilancí 0/6 měl jistý postup. Chorvati si vytáhli černého Petra a z třetího místa s bilancí 3/3 nepostoupili. My jsme postupovali na Eurobasket s bilancí 2/4.
No a tento týden přišlo to prohlášení výboru ČBF k Eurobasketu, které se objevilo na webu. Pánové… šest odstavců a jediné, co připomíná vyvození jakékoliv zodpovědnosti, je nešťastná formulace, která hází vinu na hráče. „Více znepokojující než samotné výsledky, byla předvedená hra, která z velké části neobsahovala tradiční reprezentační hodnoty jako bojovnost, odvahu nebo týmového ducha,“ tak zní přesná citace (komunikační chyba č.5).
Tak vidíte. Hráči za to můžou, nebojovali, potvory líné. Týmového ducha nemají! Přitom mají trenéra, který si s nimi nadšeně při odchodu ze hřiště plácne, žije s nimi při zápase a hecuje je … ne, sorry, to jsem koukal na Finy.
Čekali jste aspoň nějaký zdvižený prst směrem k trenérovi? Vy bláhoví … „Vedení ČBF vnímá, že jeho působení u reprezentačního týmu nelze hodnotit optikou jednoho turnaje, nýbrž v kontextu dvou let a strategických cílů, se kterými byl do své pozice jmenován – kvalifikovat tým na EuroBasket 2025 a vést proces generační obměny v reprezentačním týmu. Oba tyto cíle byly naplněné, nyní je potřeba určit cíle nové a jmenovat/stanovit zodpovědné osoby k jejich naplnění při jasně definovaném časovém horizontu“.
Rád bych tedy připomenul, že když to nehodnotíme optikou jednoho turnaje, ale těch dvou zmiňovaných let, tak tým pod Ocampem vyhrál šest zápasů. Ale jo, i s touhle bilancí jsme se dostali na Eurobasket a jak už víme, buďme vděční, že jsme tam byli. Protože je teda nadevší pochybnost pravda, že s tímhle přístupem a sebereflexí tam už příště být opravdu nemusíme. Budeme teď napjatě čekat, jaké budou určené „cíle nové a jaké budou jmenovány zodpovědné osoby k jejich naplnění …,“ a tak dál.
Ocampo je bezpochyby dobrý trenér. Má za sebou slušnou profesní historii. Spousta věcí objektivně není jeho vina, těžko mu například vyčítat, že u nás není dost mladých kvalitních hráčů (a pak třeba říkáme „mladý hráč“ o někom, komu je 25 let), že je liga, jaká je, nebo že české týmy nemají dost příležitostí porovnat se s evropskou konkurencí. Tohle všechno je mnohem hlubší problém, který nejde za Ocampem.
Ale i když vzhledem k výše řečenému nemůžeme čekat velké výsledky, rozhodně máme právo čekat výkony, které budou příslibem budoucích výsledků. Byť třeba hodně vzdáleným a mlhavým příslibem, ale ta vize a práce tam někde vidět bude. To jsme za dva roky nedostali. Někdy se to prostě nepotká. Stalo se to daleko zvučnějším jménům, nejenom v basketbalu. Dva roky vypadají jako docela dlouhá doba, to není nic „unáhleného“. Možná už jsme viděli dost. Možná teď potřebuje český basket někoho jiného, kdo je trochu otevřenější, a to i směrem k veřejnosti. Uzavírat se za nejasnou hradbu „nových dílčích úkolů a kroků, které je třeba vypracovat …“ nepůsobí v této situaci dobře. A že těch věcí, které v poslední době ze strany výkladní skříně českého basketu nepůsobily dobře, bylo.
Třeba je teď po delší době čas zase na českého trenéra. Třeba je to pro tu generační přestavbu vhodné. Třeba tady je trenér, který s mladými hráči umí pracovat, má je nakoukané, má zkušenosti ze světa, je to respektované jméno a jako hlavní trenér už nějaké úspěchy má, třeba dokonce už s mladými hráči nějakou světovou akci vyhrál, třeba … třeba Luboš Bartoň? Třeba.
Nicméně tohle všechno je jen takové povzdechnutí, které nemůže nic změnit. Teď už je stejně jasné, že se nic nezmění. Vytyčí se cíle nové.
V listopadu začíná další kvalifikační okno.
Přijede Švédsko. Osmifinalista Eurobasketu.
Uvidíme se na značkách.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
A na závěr stručně něco z toho cestovatelského zápisníku:
Riga je pěkná. Pětidenní lítačka na MHD stojí deset euro, kupte si jí hned na letišti. POZOR, po osmé večer a před desátou dopoledne vám v obchodech neprodají pivo. Chcete se najíst dobře a za rozumnou cenu? Choďte do řetězce Lido, ale mimo centrum. Hlavní chod, dezertík, pití, sakumprásk kolem deseti euro. Jeďte se podívat do Siguldy, jsou tam nějaké hrady, ale taky lotyšské bobařské centrum, tamní dráhu si můžete za 30 eur projet s vyškoleným pilotem (já byl podělanej, veškeré informace a zážitky popíše Cards Nation). Jeďte do Jurmaly, je tam moře a je tam hezky (když je hezky).
Vyjeďte v centru Rigy za devět euro na věž toho kostela, jehož jméno jsem zapomněl, je to vysoko a je tam hezký výhled. Můžete se dívat směrem na Tallin. Tam bude příští Eurobasket. Snad i s českým týmem.
Foto: FIBA, Jan Russnák