Mužská basketbalová reprezentace je v generační přestavbě. Musí k ní dojít, ví se to dlouho, věk nezastavíš. Proto se důkladně hledají borci, kteří by mohli v brzké době všechny ty úspěšné Satoranské, Hrubany, Balvíny nebo Bohačíky nahradit. Na nedávném Eurobasketu už několik takových talentů svou první šanci na velkém turnaji dostalo. Ano, zatím to nebylo bez chyb, to ani zdaleka. Ale oni sami nejlépe vědí, že bez chyb to nejde a že bez chyb nevyrostou.
„Když si oblečete dres národního týmu, tak je to pocta, zadostiučinění, odměna a taky motivace pro hráče. Chci to často, chci toho víc,“ říká brněnský rozehrávač Petr Křivánek a jeho kolega Adam Kejval souhlasně přikyvuje. Právě oni dva jsou z těch, na kterých by česká reprezentace mohla v budoucnu stát. Zatím se ještě rozkoukávají, učí se a žasnou nad tím, že se na zápasy jezdí s policejním doprovodem.
Ale zároveň věří, že jejich čas přijde. Už brzo.
Jak byste stručně shrnuli celé své reprezentační léto?
AK: Pro mě to bylo super. Naučil jsem se za tu dobu strašně moc věcí, ať už od spoluhráčů nebo od trenéra Ocampa. Každým zápasem a každou minutou, kdy jsem mohl být na hřišti, jsem cítil, že z toho dostávám hrozně moc. S takovými hráči a týmy jsem zatím neměl šanci se potkat. Byl to první dotek takové té nejvyšší úrovně a doufám, že si z toho odnesu co nejvíc.
PK: Nejdřív jsem si myslel, že nebudu pozván ani do širší nominace. Vracel jsem se po zranění a vlastně jsem nejdřív ani nevěděl, jestli to stihnu. Ke kontaktnímu basketu jsem se vrátil právě až s reprezentací. Bral jsem to jako skvělou přípravu na nadcházející sezónu. Chtěl jsem si to léto v té partě užít, protože je to nejvíc. Postupně jsem ale dostával šance na hřišti, měl jsem větší herní prostor a snažil se tu příležitost co nejlépe využít. Stále pro mě bylo zásadní kvalitně pracovat na tréninku a herně se posouvat. Užíval jsem si taky ten servis, fyzioterapeuty, skvělý hotel, všechno na top úrovni. To že jsem mohl být součástí finální nominace na Eurobasket beru jako velký bonus. Celé to pro mě byla zkušenost, za kterou jsem vděčný. Nakonec to bylo takové z ničeho všechno.
Chyběla ti po zranění herní praxe?
PK: Ze začátku jsem z toho byl vyjukaný, a to taky kvůli tomu, že je to vyšší level basketu, kde se hodně dbá na detaily. Postupně jsem se do toho ale dostal a myslím, že to bylo fajn.
V jaké chvíli sis uvědomil, že do Rigy opravdu pojedeš jako součást reprezentačního týmu?
AK: Samozřejmě jsme se o tom průběžně bavili se spoluhráči, řešili jsme, kdo by se mohl dostat. Individuálně jsem se ale snažil na to příliš nemyslet, akorát tě to stresuje. To, že pojedu, jsem s jistotou nevěděl až do té chvíle, než se objevila soupiska na poslední přípravný zápas s Gruzií.
Měnila se tvoje situace vývojem kolem zranění Tomáše Satoranského?
PK: Myslím, že oni do posledního dne sami nevěděli, jestli Saty bude, nebo nebude. Tím pádem jsem tuplem nic nevěděl já.
Byl nějaký moment přímo v zápase, kdy jste se rozhlédli kolem sebe a řekli si „ty jo, hustý“?
AK: Vybavuju si, že před zápasem proti Španělsku byla ještě před hymnou plná hala, všichni lidi měli malinké španělské vlaječky. Tam jsem se kolem sebe rozhlédl a byl jsem fakt rád, protože v takové atmosféře jsem zatím neměl příležitost hrát. V ten moment jsem si řekl, že chci udělat všechno pro to, abych v takové atmosféře hrál každý zápas.
Co vám konfrontace s nejlepšími řekla o vaší basketbalové úrovni? Ukázala vám nějaké zásadní nedostatky?
AK: Hráli jsme proti opravdu top hráčům a dalo se asi malinko čekat, že se s tím budeme trochu prát. Na druhou stranu mi to dalo sebevědomí, že jsem proti takovým hráčům schopný hrát, přestože ty výkony nebyly na úrovni, v jakou jsme doufali. Vím, že mám na to se vypracovat a je jenom na mně, jestli se mi to povede.
PK: Ukázalo mi to, že je potřeba naučit se zvládat herní tlak, poznal jsem, jak ti nejlepší umí vyvinout tlak na míč. Je to o sebevědomí. Ti nejlepší taky vědí, kdy přidat, kdy se naopak mohou trochu pošetřit. Je skvělé je vidět na vlastní oči a ještě lepší je si proti nim zahrát.
Bránili jste skvělé hráče. Co konkrétního jste si od nich vzali?
AK: Třeba u Jokiče je neskutečné, jak dvě vteřiny dopředu vidí, co se na hřišti stane. Dělá hru jednoduchou. Zajímavé třeba bylo i to, že jsem nikdy nehrál proti o tolik vyššímu hráči, jako byl Porzingis, který má zároveň „guard skills“ a umí střílet z ohromné dálky. Těch komplimentů bych všem mohl dávat spoustu, ale vlastně jsem pochopil, že každý hráč má dvě tři věci, které umí skvěle a kolem toho si postaví celou hru.
PK: Zaujalo mě, jak ti hráči vědí, co si mohou dovolit, jak o sobě ví a nedělají zbytečné chyby. Dělají spoluhráče lepšími. V tom byla obrovská síla týmů, proti kterým jsme hráli.
Co vás na Eurobasketu nejvíce překvapilo?
AK: Jak velkou roli hraje sebevědomí. Ti nejlepší si nedělají hlavu z toho, že něco pokazí. Věří si. V tom je podle mě největší rozdíl. Top hráči mají sebevědomí na úplně jiné úrovni.
PK: To můžu potvrdit. Na těch nejlepších bylo vidět, že je v zápase nic nepřekvapí. Znají ty složité situace, byli v nich několikrát, vědí, jak na ně reagovat.
A co po stránce organizační? Eurobasket je velká akce, pro vás to byla premiéra.
PK: Je skvělé vidět, na jak vysoké úrovni ta akce je. Bylo o nás postaráno ve všem. Když jsme potřebovali někam odjet, zařídili nám hned taxíka. Na zápasy nás doprovázela policie. Cítili jsme se trochu jako celebrity. Zkušenější kluci takové věci už znali, ale pro nás to byly novinky.
AK: Jsou to i maličkosti, například se můžeš jít najíst kdykoliv, pořád máš k dispozici švédský stůl. To je pro sportovce skvělé, můžeme se soustředit jenom na basket.
Jak jste trávili volný čas? Někteří čeští fanoušci například potkali Jokiče v hospodě.
AK: Byli jsme třeba ve volném dni na procházce po Rize. Chvilku přemýšlíš o něčem jiném, když zkoušíš poznat město. Navíc je to taková aktivní regenerace.
PK: Rigu jsme viděli, ale volný čas byl hlavně o odpočinku.
V čem bylo reprezentační léto jiné než běžné reprezentační okno kromě toho, že bylo samozřejmě výrazně delší?
AK: Při krátkém okně dostáváš třeba na každém tréninku extrémní množství informací a důraz se klade na těch nejdůležitějších asi 20 procent. Když ale máš takhle dlouhou přípravu, tak se nic nepřeskakuje, jde se postupně. V podstatě to připomíná klasickou přípravu ligového týmu.
PK: Systém během přípravy jsme měli nastavený tak, že dopoledne byl delší tréninkový blok, třeba tříhodinový. Odpoledne to pak bylo spíš dobrovolné, kdy si většina mladších hráčů šla odstřílet svou porci střel nebo pracovat na nějakých individuálních činnostech. Bylo to ale nastavené tak, aby zkušenější hráči mohli také strávit dobrý čas s rodinou a nebylo to úplně na hlavu, když jsi měsíc v zápřahu. Bylo to táhlé, ale užívali jsme si to.
Kdysi ti, Petře, dával při zápase na hřišti rady Retin Obasohan, toho času hráč Nymburka. Dostal jsi i na Eurobasketu nějakou radu od protihráčů?
PK: Ano, Obasohan mi tehdy vypichoval hodně míčů na půlce, tak mi radil, v kterém prostoru se nemám zastavovat. Na Eurobasketu mi ale nikdo žádné podobné rady nedával. Přece jenom šlo o hodně, česká liga je něco jiného. Ale vím, že třeba Richard Bálint se ptal na nějaké věci Avramoviče ohledně toho, jak se vypořádat s jeho těsnou obranou, a nějaké rady dostal.
AK: Mně Jokić nic neporadil. (smích)
A co rady od zkušenějších spoluhráčů?
AK: Těch bylo hodně, vždycky se vázaly třeba k nějakému specifickému momentu.
PK: Hodně jsme řešili týmové věci. Třeba jak řešit pick´n´roll, jak se lépe uvolnit a podobně. Víťa (Krejčí) si mě jednou vzal po tréninku bokem a říkal mi u jednoho setu, co by pro mě mohlo být lepší. Jsme podobné typy, dlouzí guardi, tak mi předával svoje zkušenosti s tou konkrétní situací. Satyho jsem bohužel tolik nestihl. Ale určitě je to lídr a s čímkoliv bych za nim přišel, tak by mi rád poradil.
Utvrdil vás Eurobasket nějak v tom, jak je důležitá pravidelná evropská konfrontace? Brno za pár dní čeká kvalifikace FIBA Europe Cupu.
PK: V Brně si to dost uvědomujeme. Říkáme si dennodenně, že je potřeba mít co nejvíc konkurenční prostředí. Je potřeba být soutěživí a tlačit i na sebe navzájem. Trénink ale nikdy nenahradí herní praxi. Česká liga je navíc taková specifická, je hodně o bojovnosti. Eurobasket nám ukázal, jak se hraje na vysokém levelu.
Ptali se vás už na zážitky vaši brněnští spoluhráči?
AK: Jsme tady teď první den (rozhovor vznikal v úterý, pozn. red.), takže nebyl prostor. Ale budeme společně na nějaké zápasy Eurobasketu koukat, takže určitě na nějaké vyzvídání dojde.
Prošel sis, Petře, v létě nějakými úkoly pro benjamínka týmu, jako je nošení vody nebo míčů?
PK: Ani ne, spíš to bylo takové přirozené, že jsem se zeptal, jestli někdo nepotřebuje třeba pomoct s taškou. A vlastně jsem ani nic nekupoval, jen dva šampóny. (smích)
Jaký je trenér Ocampo? Viděli jsme, že Adama při zápase jednou pěkně zpražil, Petra zase posadil na druhou půlku zápasu proti Estonsku.
PK: Záleží mu na tom, jaký jsi člověk. Hodně si zakládá na hodnotách, které člověk má. Dá se říct, že v tom je trochu jiný než někteří ostatní trenéři. A pokud jde o samotné koučování a to zmiňované křičení po nás při zápasech, tak to jsme brali tak, že mu na nás záleží. Považuju to za správnou cestu. Chovám k němu velký respekt, dovedu od něj všechno přijmout. Jeho připomínky si pak přehraju v hlavě a umím si přiznat, že má pravdu, uvědomit si to.
AK: I já k němu mám obrovský respekt. Vyznává styl hry, který když celý tým akceptuje a pochopí, tak funguje náramně. Chce, abychom všichni věděli přesně co dělat v každé chvíli zápasu. Když pak něco neudělám správně, tak to odskáču během time outu. Má vizi, my ji nějakým způsobem chápeme, a jde si za ní.
Co se ti, Petře, honí hlavou, když polovinu zápasu prosedíš na lavičce, protože se ti ta první nepovedla?
PK: Upřímně jsem si to proti těm Estoncům ani neuvědomil. Záleží mi na týmovém výkonu, přál jsem týmu, to nejlepší. A vlastně jsem tu svou pozici v tu chvíli ani nějak nevnímal.
Co vám po návratu řekl brněnský trenér Martin Vaněk?
PK: Zatím jsme ještě moc velký feedback nedostali, ale řekl nám, že si o tom ještě promluvíme.
AK: Spíš ho teď zajímalo, jestli jsme zdraví a jak se cítíme.
Kolik dní po Eurobasketu jste vlastně měli volno?
PK: Na Eurobasketu jsme skončili ve středu. Brno pak bylo o víkendu na turnaji v Polsku, tam jsme nejeli. Pak bylo ještě volné pondělí. Takže jsme se k týmu připojili v úterý.
Jak vidíte svoji budoucnost v národním týmu?
AK: Zažívat to chci co nejčastěji. To by asi řekl každý hráč. Doufám, že ta budoucnost bude co nejvíce pozitivní.
PK: Áda to řekl hezky. Když si oblečete dres národního týmu, tak je to pocta, zadostiučinění, odměna a taky motivace pro hráče. Chci to často, chci toho víc.
Cítili jste v Rize podporu fanoušků?
PK: Jo, až mě to kolikrát překvapilo, jak hodně bylo slyšet skandování „Češi, Češi“. Viděl jsem spoustu českých dresů. Sám jsem tam měl i rodinu, za což jsem byl moc rád.
A co děda, mluvili jste spolu? (Petr Křivánek je vnukem Jana Bobrovského)
PK: Každý den jsme spolu mluvili. Když jsem mu to nebral, tak jsem měl několik zmeškaných hovorů. Je to obrovský fanoušek basketbalu, myslím, že i můj. Spíš to ale z jeho strany vždycky byla taková podpora, než nějaké hodnocení. Občas asi poznal, že jsem trochu skleslý, tak ho to trápilo.
Jak sleduje basketu tvůj táta, Adame? (otcem Adama Kejvala je předseda Českého olympijského výboru Jiří Kejval)
AK: Nesleduje ho z takového profesionálního pohledu jako Křivyho děda, ale spíš jako fanoušek. On se mě spíš ptá, než že by mi nějak radil. Podporuje, fandí.
Jak jste sledovali jiné zápasy na Eurobasketu, třeba i dění v jiných skupinách? A jak to vnímáte teď, když vypadli Srbové, Francouzi nebo Španělé?
PK: Je to krása basketbalu. Každý může porazit každého. Když jsme měli čas, tak jsme v televizi sledovali jiné zápasy, měli jsme od FIBY bezplatný přístup k přenosům. A pokračování turnaje je super sledovat s tím vědomím, že jsme si proti těm hráčům i zahráli.
AK: Najednou je to úplně něco jiného, když koukáš na hráče, proti kterým jsi hrál. Škoda, že nepostoupilo Lotyšsko ani Srbsko, kterým jsme to přáli. Už je tam z naší skupiny jen Turecko.
Jaký byl rozdíl mezi Tureckem na přípravném turnaji v Mnichově a pak v Rize?
PK: Tam Sengun nehrál, v Rize hrál. (smích) Většina hry Turecka je na něm postavená, takže to je dost zásadní rozdíl.
Jak jste vnímali kritické komentáře v médiích a na sítích? Četli jste je?
PK: Chtěl jsem se soustředit na nás, ale nešlo to nevnímat. Byli jsme si sami vědomi toho, že nenaplňujeme náš potenciál. Byli jsme z toho nešťastní my i naše okolí a to jsem vnímal především. Že bych si přečetl nějaké komentáře a trhal si z toho vlasy, to vůbec. Ale samozřejmě vím, že když jsme nebyli my spokojení sami se sebou, tak s námi nebyli spokojení ani fanoušci.
Zarazily mě ale některé novinářské otázky, třeba typu „Udělal jsi tam dvě ztráty v prvním poločase. Říkal sis, prosím, už mě radši vystřídej?“. To mi přijde, jako že ten člověk neví, o čem sport je. Pro mě je čest na tom hřišti být.
AK: Kritizovat je jednoduché a dokáže to každý. Důležité ale je přijít s řešením. To je vše, co bych k tomu já řekl.
Herní projev ale skřípal, to víte sami. Vidíte někde prvotní příčinu?
AK: Měli jsme smůlu, že jsme měli tak klíčový a zároveň tak náročný zápas hned na úvod turnaje. Portugalci pak i v dalším průběhu Eurobasketu prokazovali kvalitu. My jsme se nebyli schopní dostat do žádného rytmu a ten fakt, že jsme prohráli s týmem, který jsme měli papírově porazit, nás shodil dolů. A dostali jsme se pod tlak. Pak už to bylo mentálně těžké pro všechny hráče se z toho dostat dál.
PK: Nemohli jsme se v těch zápasech už na nic spolehnout, neměli jsme se čím chytit. Pak už je těžké zastavovat tak kvalitní týmy v obraně.
Skončeme z vesela. Jokiće i realizační tým Srbů před vzájemným utkáním rozesmály dárky, které jim český tým předal. Tak co to vlastně bylo?
PK: (smích) Otvírák. Asi se těšil, až si tím po vyhraném zápase něco otevře. K tomu jen dodám, že Srbů bylo kvůli zranění Bogdanoviće 11, takže zrovna na mě při předávání dárků nikdo nevyšel. Otvírák mi proto zůstal. (smích)
Dresy si basketbalisti nemění?
PK: Taky, ale většinou na konci turnaje. Já jsem to zažil na mládežnických šampionátech.
Foto: FIBA, Jan Russnák