Uznávaný ostravský mládežnický trenér Patrik Smažák má za sebou dvanáct sezón v NBL jako hráč a dvacet let zkušeností jako trenér mládeže. Jako hráč vystřídal dresy Ostravy, Opavy, Kroměříže, Pardubic, Brna, Prostějova, Jindřichova Hradce, Děčína. Jako trenér je věrný týmu Snakes Ostrava. Pro CrunchTime vypráví o své trenérské cestě a filozofii. Popisuje vznik nové basketbalové akademie v Ostravě, která by měla oprášit zašlou slávu ostravské basketbalové mládeže. Samozřejmě jsme se nemohli nezeptat na syna Lukáše, který letos v 17 letech trošku rozčeřil vody NBL v dresu Sršňů Písek. Proč oblékl dres z druhého konce republiky? A za jak dlouho od debutu mezi muži NBL ležela na stole nabídka z německé Bundesligy? Byl trenér Patrik na svěřence Lukáše tvrdší než na ostatní? A jak to vidí Lukáš? Samozřejmě jsme se zeptali i talentovaného mladíka, který podepsal na čtyři s bundesligovým týmem Frankfurt Skyliners.
U jakých kategorií dnes působíš?
P: Začínal jsem u přípravek, byl jsem u dětí U10, U11, U12, U14, později výběrovky BCM Ostrava U16 a U18. Posledních deset sezón jsem u juniorů U19 a v 1. lize mužů. V Ostravě bylo dříve zmiňované BCM (basketbalové centrum mládeže) a dlouhodobě jsme se snažili vytvořit akademii a spojit celý ostravský klukovský basketbal. Od nadcházející sezóny v Ostravě dochází ke vzniku nového subjektu Moravskoslezské akademie, kdy jsme se jako Snakes Ostrava domluvili na spolupráci s NH Ostrava. Oba kluby budou nadále působit samostatně, ale zároveň akademie bude střecha, kde budou postupovat nejlepší hráči, kteří budou hrát extraligu U19 a 1. ligu mužů. Snažíme se vytvořit prostředí se zdravou konkurencí a našim úkolem bude vychovat co nejvíce reprezentantů popř. hráčů, kteří by měli koketovat s NBL a možná i zahraničím.
Já osobně budu mít na starost vrchol pyramidy, kdy budu mít extraligu U19, první ligu mužů, budu mít na starosti komunikaci s trenéry U17, U15, abychom společně vytvořili společný koncept. Hráči obou klubů U15 nebo U17 už se budou jednou týdně střetávat a hrát tréninkové zápasy, kde já to budu mít na starost. Samozřejmě tam budou jejich trenéři, ale já tam budu jako garant, aby třeba hráči už v U17 věděli, když přejdou do U19, co se bude hrát. Chceme hráče dostat do systému, který chceme hrát.
Takže jsi profesionální basketbalový trenér mládeže?
P: Jsem profesionální trenér. Trénuju 20 let, ale profík jsem asi 8 let. Zároveň působím na sportovním gymnáziu jako hlavní trenér přes basketbal. Snakes Ostrava, NH Ostrava, ženy SBŠ Ostrava mají na gymplu své trenéry a já to zaštiťuju jako hlavní trenér.
Do jaké míry čerpáš trenérské řemeslo od trenérů, kteří vedli tebe v mládeži i během profesionální kariéry a do jaké míry se vzděláváš?
P: Je to dvacet let, co jsem skončil jako hráč… Ze začátku jsem čerpal, nebo snažil se inspirovat trenéry, pod kterými jsem trénoval, ale samozřejmě každý, kdo se zajímá o sport nejen o basketbal, tak dnešní sport je úplně někde jinde fyzicky, technicky, rychlostně. Fotbal, hokej, basketbal. Děti jsou dneska víc akcelerovanější, ale samozřejmě něco jim taky chybí. Takže na otázku, jestli se vzdělávám, tak ano, snažím se, když mi bylo třicet a jezdil jsem po Evropě, ale jakmile je člověk někde na plný úvazek, času je míň. Samozřejmě dnes máme Youtube, internet. Mladší syn je v reprezentaci, tak se snažím vždycky jet na nějakou akci a nasávat a komunikovat s trenéry, kteří trénují ten high level mládežnického basketbalu.
Jak to mají mladí dnes s motivací? Platí, že jsou líní, nechce se jim přes bolest a od sportu je odvádí všechny ty youtuby, instagramy, tiktoky a když už sport dělají, tak sledují hlavně highlighty?
P: Samozřejmě to je všechno pravda. Není to jen o sportu a trénování, ale i všichni, kdo učí na školách, to vidí. Nestrkal bych ale všechny do jednoho pytle, i když je to dneska samozřejmě těžší a našim úkolem je se době přizpůsobit. Nejvíc si ale myslím, že mladým chybí schopnost nadchnout se pro něco a vytvořit si vášeň. To především za poslední roky vidím, že kluci nemají vášeň. Říkám, že patnáctiletý kluk ve kterémkoliv sportu, který chce sport dělat na opravdu profesionální úrovni, musí si to už v těch patnácti letech uvědomit hlavně ON. Ne trenér nebo někdo jiný. Samozřejmě, že tam jsou lidé, kteří toho mladého člověka ovlivňují. Nejvíc rodiče, potom trenéři. Já tomu říkám průvodci. Vždycky říkám svým svěřencům, já tu nejsem od toho, abych vám říkal, dělejte to, to, to. Já jsem tu od toho, abych vám ukázal cestu. Každý dospělý samozřejmě ví, že nejlepší je nejtěžší cesta, protože jednoduchá většinou nevyprofiluje silného jedince.
Nemůžu se nezeptat na syna Lukáše, který předváděl vynikající výkony v extralize U19, nebo 1. lize mužů a letos ochutnal v 17 letech i NBL, kde mu stačilo 20 minut na palubovce k tomu, aby si vysloužil angažmá v německé Bundeslize. K tomu se ale teprve dostaneme. Jaké úskalí má trénování vlastního syna, resp. týmu, v němž máš syna?
P: To je asi spíš otázka na někoho jiného z našeho okolí nebo ideálně na Lukáše, ale já jsem to nikdy tak nebral. Když měl Lukáš čtrnáct nebo patnáct roků, tak jsme se domluvili, že když se bude trénovat, tak se bude trénovat a nebude se dívat na to, jestli je to tatínek nebo trenér. Pro mě to nebylo těžké. Určitě to bylo těžké pro něj. Každý kdo to viděl, tak ví, že jsem na něj byl ne dvakrát, ale třikrát náročnější než na ostatní svoje svěřence. Nebral jsem ho v tréninku jako syna. Bral jsem to tak, že trénuju kluka, co to má rád.
Když tu otázku trochu rozvinu. Spousta trenérů a hlavně mladých trenérů by si měla uvědomit, že trenér musí mít i štěstí na svěřence. Hráči dělají trenéra. To je nepsané pravidlo. Samozřejmě jsem rád, že jsem mohl trénovat svého syna, je v něčem výjimečný a nemyslím jen sportovní stránku. Vyrůstal v prostředí, kde jeho bratr byl vážně nemocný. To ho taky formovalo. Když mu bylo zmiňovaných čtrnáct, patnáct, neměl čtrnáct, patnáct. Tím, že se staral o bráchu, zažil věci, které normální děti neprožívají. To mu obrovsky pomohlo v tom, jak vyspěl a díval se na život trošku jinak. Má u mě obrovský respekt.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Kdy sis začal uvědomovat, že v něm je něco víc po sportovní stránce? A nebo byl lepší než ostatní tím, že si „musel“ přidávat?
P: Každý, kdo mě zná, tak ví, že jsem tvrdý, zásadový trenér. Ale tím, že jsem kromě trénování i otec, tak jsem to samozřejmě viděl. Nedávno mi řekl, že jsem byl jeho obrovský vzor, že sám sportuju a i jeho maminka byla bývalá reprezentantka v lyžování, takže vyrůstal ve sportovní rodině, což mu samozřejmě pomohlo. K otázce, jestli si musel přidávat, tak já jsem ho musel spíš brzdit. Někdy v patnácti jsme si museli spolu sednout a musel jsem mu vysvětlit, že trénink není jenom o tom, že člověk bude běhat, driblovat, střílet, ale je to i o tom, že bude odpočívat. Uvědomil si to a změnil přístup. Dneska už navštěvuje fyzioterapeuta, výživového poradce a řídí si to sám a já už do toho vůbec nezasahuju. Ukázal jsem mu tu cestičku, ale spíš jsem ho musel brzdit. V jednu fázi jsem mu fakt říkal, neblázni, toto tě může naopak zabít. Byl schopný vstávat v 5 ráno a jít běhat do lesa, i mě tahal v 5 ráno z lůžka, ať jdeme trénovat. Nikdy jsem neřekl ne, i když se mi nechtělo. Měl svůj rytmus a hlavně viděl, že se mu to vrací. Najednou viděl, že roste a je lepší a lepší a pořád se chce zlepšovat. To je radost pro každého trenéra takového svěřence trénovat.
A vzpomeneš si na nějaký moment, kdy ses díval na skupinku dětí, jak hrají a objektivně sis musel říct, že je talentovaný, že vynikal? Podobnou otázku jsem položil v dřívějším rozhovoru Josefu Jelínkovi a ten říkal, že to zjistil, když bylo Davidovi osm, hrál v kategorii U12 a byl nejlepší.
P: Jak už jsem řekl, je to spíš otázka na někoho jiného, nerad chválím svého syna. Už odmala dělal dva sporty. Byl mistrem republiky na snowboardu, vyhrál olympiádu dětí a mládeže. Obě děti jsme vedli ke všem sportům a na Lukym to bylo fakt vidět od tří, čtyř roků. Od gymnastiky, hraje výborně tenis, ping pong, výborně plave, jezdí na kole. To s tím všechno souvisí. Oba se ženou jsme byli tělocvikáři a celé prázdniny jsme trávili sportem. Kola, lyže, voda.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Ty jsi s ním rostl ve všech kategoriích nebo bylo i období rodič pozorovatel?
P: Byl jsem i rodič pozorovatel a to jsem měl moc rád. To bylo, když měl nějakých jedenáct, dvanáct. Jel jsem se podívat jako rodič, sedl si do rohu a užíval jsem si to. Naučil jsem se to neprožívat. Já jsem ho začal trénovat asi v patnácti, kdy jsem si ho vytáhl do extraligy U19.
Už jsem zmiňoval rozhovor s Josefem Jelínkem, který přiznal, že s Davidem neměl slitování, že práh bolesti, který měl k němu, byl úplně jinde než u ostatních. I když David to tak nevnímal, když jsem se ho ptal. Jak to bylo u Smažáků?
P: To je otázka na Lukyho, ale myslím si, že to taky tak nevnímal. Naopak mi říkal: „Tati, můžeš přidat v tréninku.“ Já na to: „Vždyť vidíš, že kluci už brblají.“ A on na to: „Na to se nedívej, přidej.“ To nebylo samozřejmě od začátku, ale třeba teď poslední sezónu si to uvědomoval a říkal mi, ať udělám tvrdý trénink. Tohle je pro trenéra obrovská pomoc mít v týmu hráče, který na sebe je tvrdý a náročný, vyžaduje to a nedívá se vpravo ani vlevo. To je pro trenéra obrovské štěstí, když může pracovat s hráčem, který nehledá výmluvy a jde si za svým, ale samozřejmě je třeba si uvědomit, že to jsou mladí hráči, kteří potřebují informaci, jak jsem zmiňoval regeneraci.
Dnes už jsem spíš jeho mentor, i když spolu děláme nějaké drily. Když se bavíme o basketu, tak se mu snažím pomoct, co jsem zažil já jako hráč ale ten basket už je někde jinde, než jsem byl já nebo naše éra. Dneska už to určitě není tak, že bych mu říkal, co má dělat. Byl na různých stážích, bavíme se, co zlepšit, ale není to tak, že já bych říkal, jak má trénovat. Už je na levelu, kde si to uvědomuje sám a je schopný říct na to svůj názor. V patnácti, kdy seděl v šatně s o tři roky staršími kluky a já na něj tlačil, ať něco řekne, to bylo pro něj strašně těžké mezi osmnáctiletými říkat v kabině nějaké názory, i když v tom týmu měl svoji roli. Teď tu poslední sezónu už ale šlo vidět, že i osobnostně vyspěl a naučil se mluvit. I to je ukázka hráče, který umí mluvit, komunikovat se spoluhráči a být lídrem kabiny nebo na hřišti. To je taky ukázka, že hráč vyspěl.
Lukáši, vnímal jsi někdy, že byl na tebe taťka tvrdší, než na ostatní?
L: Byl na mě tvrdší. Můžu říct, že jo. Navíc ty cesty ze zápasů nebo potom i doma jsme se o tom bavili. Když jsem měl horší zápas, tak jsem si to všechno vyslechl.
Vadilo ti to někdy?
L: Určitě mi to někdy vadilo, ale když se na to dívám zpětně, tak mi to určitě pomohlo.
Kde vidíš svoje největší slabiny, na čem se snažíš pracovat?
L: Obrana.
A naučil už ses odpočívat a regenerovat?
L: Jojo, a musím říct, že i zranění mě trošku zpomalila, když jsem měl třeba třísla.
Jak si přidáváš individuálně?
L: Hodně se protahuju. To beru fakt seriózně. Doma si dávám hrazdu, dělám kliky, cviky na core, na mobilitu, na zpevnění. Ráno před školou jsem chodil střílet na 6:30 a na mašině jsem stihl před vyučováním třeba 1000 střel. S taťkou jsme se ještě před tréninkem věnovali individuálním činnostem. Střelba, driblink, zakončování jako floatery a tak.
Pojďme k událostem poslední sezóny, kdy Lukáš v 17 letech nastoupil v NBL za Sršně Písek. Fanoušci hodně řešili, proč talentovaný kluk z Ostravy sbírá první ligové zkušenosti v dresu z druhého konce republiky v Písku. Patriku, nechme teď Lukáše Lukášem. Můžeš mi prosím vysvětlit jako trenér mládeže, jak je možné si nikdo v Ostravě nevšiml, že je tady talentovaný kluk a nechali si ho proklouznout mezi prsty do Písku? Hrál výborně za U17, v sedmnácti válí v U19 i 1.lize mužů. Sám sis tu otázku musel položit.
P: Tato otázka je pro mě vždycky strašně těžká. Sám jsem si ji položil už před 20 lety. Spousta lidí ani neví, že jsem odchovanec NH Ostrava. Já jsem vstoupil do velkého basketu jako sedmnáctiletý kluk v roce 1994 pod trenérem Veverkou. V té době byla Ostrava v 90. letech velký hegemon mládežnického basketbalu. To bych tady mohl jmenovat 30, 40 hráčů, kteří prošli ligou nebo reprezentací. Když jsem končil jako hráč v roce 2005 a začínal jsem trénovat u Snakes Ostrava, tak tady byla éra Honza Veselý, Martin Gniadek, Filip Zbránek, Radim Klečka, Bohačíkové, Adam Číž a už v té době byl velký problém začleňování mladých hráčů, protože Ostrava začala mít jinou filozofii. Jestli na to hráč má nebo nemá, ukáže čas. Já ale vždycky tvrdím, že ti kluci, kteří se jeví v dané kategorii velmi dobře, měli by dostat šanci, tak jak to bylo za nás. V tréninkovém procesu je tlačit a dva až tři roky tomu mladému hráči dát. K tomu i nižší soutěž. To je to, co se mi trošku v Ostravě vytrácí. Vychovávat mladé hráče samozřejmě není jednoduché. Na druhou stranu mladým hráčům taky dneska chybí jedna věc. Trpělivost. Pracovat na sobě. Oni ty výsledky chtějí hned. Totéž platí o trenérské práci. Vy nemůžete přitáhnout osmnáctiletého kluka a chtít po něm to, co dělá pětadvacetiletý Američan. To je to samé. To je ta trpělivá práce, že obrušuju ten kamínek. A to nám v Ostravě chybí.
Takže ty jsi, Lukáši, opravdu nikdy nebyl ani na jednom tréninku s muži z „eNHáčka“?
L: Ne, vůbec. Písek byl první kontakt z NBL.
Opava nebylo téma? První zápas za Sršně byl v Opavě, kde se právě řešilo, proč hraje v dresu Písku.
P: To je spíš otázka na Petra Czudka. Ale lidi ví, že spousta hráčů ze Snakes Ostrava hrála nebo hraje v Opavě. Čouda se mnou deset let komunikoval, kdo, koho, jak se jeví atd. Jednu dobu jsme tam měli snad čtrnáct hráčů. Už nevím, kdo to řekl, ale někde prý zaznělo, že nebýt Snakesů, tak by Opava snad už ani neexistovala. Ale já to nebral tak, jestli Ostrava nebo Opava. Já jsem byl rád za to, že ti kluci, kteří byli oddaní tomu sportu, chtěli na sobě pracovat, tak Petr je do Opavy vzal a dal jim šanci a z 90% možná i více se to povedlo. Jednu dobu byla Opava dávaná za příklad, jak pracuje s mladými a českými hráči.
Má Lukáš agenta?
P: Teď už agenta má. Je to Petr Welsch, kterého si velmi vážím. Tím, jak podepsal ve Frankfurtu na čtyři roky, to už jsem si já vůbec netroufal řešit. Teď to nemyslím nijak špatně, ale to už je jiná úroveň než podepsat profesionální smlouvu v Česku. To, co jsem viděl v Německu, jak mají vypracovaný development na čtyři roky do nejmenších detailů, to jsem tady neviděl.
Dal bys mladým hráčům doporučení, aby odcházeli co nejdříve do zahraničí? Tomáš Satoranský odcházel v patnácti do Španělska, Honza Veselý odcházel v patnácti do Srbska, David Jelínek v šestnácti, Vítek dokonce ve čtrnácti.
P: Lukáš není takový somatotyp, jako byl Honza nebo Saty. To byli dvoumetroví borci už tenkrát. Luky má jiný fyziologický potenciál. Bude to mít těžké, ale to on ví.
Konzultujete Lukášův rozvoj s někým dalším?
P: Velkým mým mentorem je Dušan Hrdlička, kterého chci zmínit. Ten velmi ovlivnil moji trenérskou kariéru. On si mě vyhlídl v době, kdy já jsem končil v Děčíně a už se vědělo, že se vracím do Ostravy a on byl první člověk, který mi podal pomocnou ruku. Sedli jsme si a od té doby mě hodně ovlivňuje a i ohledně Lukyho jsem hodně konzultoval s ním. Už po předchozí sezóně, kdy Lukáš hrál s ročníkem 2005, sám je 2007, tak jsme si už tenkrát řekli, že ho chceme dostat ven. Bohužel se to nepodařilo, i když na námluvy tu byly španělské nebo srbské týmy. Do těchto zemí se ale odchází spíš v patnácti, aby hráč odehrál do devatenácti let 4 roky a pak v mužích už nebyl považován za cizince.
Chápu to správně, že loni v šestnácti už tedy tato výhoda pro potenciální zájemce pominula?
P: Použiju jednu větu, která není z mých úst, ale hrozně mě zaujala. Když jsme byli ve Frankfurtu, tak tam je trenérem Klaus Perwas, obrovská persona německého basketbalu, který je asistentem i u německého nároďáku. A když jsme se loučili, tak řekl jednu věc Lukášovi. Makej, i kdyby ten přestup nevyšel tady, tak jestli budeš dobrý, tak je úplně jedno, jestli začneš ve Frankfurtu nebo někde jinde. Stejně si tě někdo všimne. A to je ta odpověď. Pokud ten hráč je dobrý, někdo si ho všimne.
Americká cesta bylo někdy téma u Smažáků?
P: Po zápase ve Žďáru, kde dal 60 bodů, měl na stole tři nabídky z amerických univerzit, které shodil ze stolu, že chce jít evropskou cestou.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Lukáši, americká cesta nebylo nikdy téma?
L: Nechci úplně říkat, že to nebylo nikdy téma, ale nejprve bych chtěl jít Evropou a potom, kdyby se naskytla příležitost, tak uvidíme. Když ty nabídky přišly, tak už jsem byl navíc ve spojení s Frankfurtem, takže i to byl jeden z důvodů. Neřekl bych ale, že by pro mě americká cesta nikdy neexistovala.
Draft je téma?
P: Myslím si, že ne. Člověk by měl být pokorný. Všechno má svůj čas. Pokud se mu bude dařit, pokud bude všechno pokračovat, tak jak má, tak to třeba bude otázka, ale teď určitě ne. Je to kluk, který sice ukázal něco tady, ale pořád mu říkám, že to vůbec nic neznamená, pokud chce hrát opravdu velký basketbal. A to on zase ví. A i když teď měl i nějaký kontakt se Španělskem s Murcií, řekl ne, domluvil se s Frankfurtem, tak chce nejdříve něco dokázat ve Frankfurtu. Ve smlouvě má případný buyout, kdyby přišla nějaká nabídka, ale to jsou všechno jenom spekulace. Všechno závisí na tom, jak bude pracovat, jak na tom bude zdravotně, jak bude dál pokračovat jeho basketbalový vývoj. Nic by se nemělo přeskakovat.
Co NBA, Lukáši?
L: Co si budem, je to každého sen. Chtěl bych si to zažít, ale musím trošku počítat s tím, že to je méně reálné. Přiznám se, že ani přesně neznám pravidla draftu, do jakého věku se tam můžou hráči přihlásit atd.
Kdy sis začal uvědomovat, že by profesionální basketbal mohla být tvoje životní, profesní cesta?
L: Popravě řečeno jsem nikdy nepočítal s jinou možností a vsadil všechno na jednu kartu. Vůbec nevím, co jiného by mě bavilo.
Jak se rodil ten již několikrát zmíněný přestup do Bundesligy do týmu Frankfurt Skyliners?
P: To bylo svým způsobem obrovsky jednoduché. V prosinci mezi svátky nastoupil za Písek v Opavě a mně přišla ještě ten den zpráva od manažera Frankfurtu, jestli by mohl přijet v lednu na trénink. Za tři dny jsme seděli v autě a jeli jsme na týdenní tryout. Už s námi jel i agent Petr Welsch, kterého jsem poprosil, aby jel s námi. Jak už jsem říkal, na takový přestup a smlouvy jsem si už sám netroufal. A musím říct, že i Peťa hleděl, co tam Lukáš předvádí. Trénoval s prvním týmem bez bázně a hany a i Petr říkal: „On vypadá, jak kdyby tady byl půl roku.“ Ničeho se nebál a opravdu zaujal. Hned druhý den po návratu přišla zpětná vazba. Ne ještě smlouva, ale dopodrobna vypracovaný elaborát jeho developmentu. I z toho bylo vidět, že fakt zaujal, protože jinak by si s tím nikdo takovou práci nedával.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Jak to budeš mít se školou a co němčina?
L: Budu mít plný individuál na sportovním gymnáziu v Ostravě, budu studovat online a někdy dojíždět. Němčinu na gymplu mám, ale moc mě to nebaví.
Opusťme hráče Lukáše a vraťme se k trenéru Patrikovi. Jak řešíš tlaky rodičů?
P: Práce s rodiči je to nejtěžší na trenéřině.
Perfektní odpověď…
P: Ještě bych doplnil, že kromě rodičů do toho dnes vstupují ještě agenti.
Co jsou největší problémy mládežnického basketbalu v České republice?
P: Není jen jedna odpověď. Každý to vidí jinak. To je spíš na širší diskuzi více trenérů.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Co si myslíš o projektu CZ Academy? Vysvětlím, proč se ptám. Sledoval jsem turnaj kluků U20. Kluci skončili na solidním 9. místě s výbornou bilancí 5-2. Přišlo mi ale, že ten tým táhli spíš hráči s NBL zkušenostmi, přičemž ten projekt jsem chápal jako základ party U20.
P: Je to projekt, který vznikl. Dejme mu čas. Myslím si, že ten nápad nebyl špatný, otázkou je realizace. Chtěli vytvořit zdravou konkurenci, která je důležitá. Dříve existovala VSCM (vrcholová sportovní centra mládeže), která byla tvořena regionálně. To bylo vytvoření jakýchsi hnízd, kterých bylo několik v republice. Vytvořit k tomu realizační týmy hlavních trenérů, asistentů a nějakým způsobem to kontrolovat a koordinovat, pod to bych se podepsal. Česká republika není tak velká, tak se asi vymyslelo, že se to dá do Prahy.
Mně nejvíc vadilo, že ti kluci nehráli ve svých mateřských klubech. Respektive hráli třeba jedno utkání za dva týdny. U nás jsme měli třeba kluka, kterého jsem 14 dní neviděl a pak přijel na zápas. To se jednak nelíbilo mně jako trenérovi, ale i pro toho šestnáctiletého kluka je těžké trénovat někde 14 dní a pak přijít na zápas jinam. Je to velmi citlivé téma i pro kabinu. Já jsem byl s tím ztotožněn, ale varoval jsem toho kluka, že to bude mít obrovsky těžké v kabině. Oni se tady na něco dva týdny připravují, makají, jsou pod určitým tlakem a on pak přijde a musí ukázat, že je lepší. Navíc, když přijede kluk z národní akademie, asi by měl hrát, aby to zase nevypadalo divně. A pak jsou tu ještě rodiče, proč hrál tak málo. Bylo to složité.
Co NBL? Láká každého mládežnického trenéra vrchol pyramidy v podobě angažmá u dospělých?
P: Nějaké nabídky byly, loni, letos i dříve. Ale tím, že startujeme projekt Moravskoslezské akademie, mám do toho obrovskou chuť a otevírá mi to nové obzory pracovat zase s jinými hráči. Mě baví zase někoho posunout o schod výš. Snažím se být trpělivý, ale i kdybych teď třeba šel někam trénovat A-tým, tak bych chtěl k sobě nějakého mentora, což mi přijde, že je u nás hodně podceňované. Můj bývalý vynikající trenér Zdeněk Hummel, když končil na nejvyšší úrovni, taky dělal ještě dva roky mentora Dušanu Medveckému. Nebo pana Kozáka (Jan Kozák, 3x stříbrný na mistrovství Evropy jako hráč, 8 mistrovských titulů jako hráč, 2 mistrovské tituly jako trenér, pozn. red.) jsem měl vždycky rád. Když jsme hráli proti jeho vnukovi, tak za mnou vždycky přišel, co se mu líbilo nebo proč jsme hráli tohle. Každá zpětná vazba je cenná. To říkám i těm mladým. Když už nic, tak se nad tím aspoň zamyslete. Kdybych šel do kolotoče velkému basketu v Čechách, tak bych chtěl mít vedle sebe někoho zkušeného jako je třeba Jirka Okáč, Petr Czudek apod.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Osobní otázka na závěr. V basketbalové komunitě není tajemstvím, že máš i syna Tomáše, který měl vážné zdravotní problémy, má transplantovanou ledvinu, sám jsi zmínil, jak tato záležitost posunula lidsky i Lukáše. Tu a tam se pro jeho dobro dražil nějaký dres, CrunchTime dražil podpis Tonyho Parkera. Jak se má Tomáš?
P: Za to všechno bych chtěl poděkovat. Byla to bezvadná akce mých bývalých hráčů z Ostravy, kteří rozjeli pro něj charitativní sbírku. Musím zaklepat, Tomáš se má výborně. Každý den chodí do posilovny, sportuje, užívá si života, je to perfektní.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Foto: archiv Patrika Smažáka, FIBA