Balvín: Stačilo vstřícné gesto. Teď už je stůl čistý, ale konec je definitivní

15 června, 2025 Ondřej REPREZENTACE, ROZHOVORY 0

Česká basketbalová reprezentace přišla před Eurobasketem, který se koná na konci prázdnin, o jednu z klíčových postav. Národní dres pověsil na hřebík pivot Ondřej Balvín, který byl u každého velkého úspěchu nároďáku v posledních letech. Jeho rozhodnutí by se třeba mohlo zdát překvapivé. Kariéry se většinou končí po velkém turnaji, ne před ním.

Ale tady to úplně blesk z čistého nebe nebyl. Vlastně to od únorového srazu národního týmu tak trochu viselo ve vzduchu.

Všichni vědí, o co tehdy šlo. Ondřej se rozhodl předčasně sraz opustit, do Británie už při jistotě postupu cestovat nechtěl. Vedení reprezentace na tuhle variantu ale nepřipravil dopředu. Nesetkalo se to s pochopením. Manažer národního týmu Jiří Welsch pak při vysvětlování „Balvanovy“ absence nebyl dvakrát diplomatický. To se zase nelíbilo Ondřejovi.

Tím začalo několikaměsíční období dusna a nejistoty. Ukončilo ho až prohlášení, které Ondřej Balvín vyvěsil v prvním červnovém týdnu na svůj Instagram.

„Nastal čas uzavřít jednu krásnou kapitolu mého života,“ píše se v něm.

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

Příspěvek sdílený Ondřej Balvín (@ondrejbalvin)

Už jsi mluvil s někým z federace?

Ano, ve středu jsem byl na obědě s Michalem Šobem (generální sekretář ČBF – pozn.red.). Víceméně jsme si jenom promluvili, vyměnili jsme si naše pohledy na celou záležitost, vše bylo v přátelské atmosféře. Shodli jsme se, že nemá smysl do něčeho zbytečně rýpat. Máme za sebou skvělou éru a nechceme na sebe plivat. Neprospělo by to mně ani federaci.

Dá se říct, že stůl čistý?

Rozešli jsme se v klidu. Takže ano.

Celá ta situace je pro mě jenom taková malá kaňka. Nebudu kvůli tomu n@sranej na federaci, i když je to pořád ještě živé. Prožili jsme skvělé roky, dokázali jsme pozvednout český basketbal. Na tohle všechno budu vzpomínat velice pozitivně.

Nepřemlouval tě Michal Šob, aby sis ten konec reprezentační kariéry rozmyslel?

Ptal se, jestli je to definitivní, což jsem mu potvrdil. Musím teď už taky trochu koukat na jiné věci. Měl jsem na stole konkrétní nabídku z Číny, kterou jsem vzal. Tamní letní liga by už částečně zasahovala do Eurobasketu. Kdybych hodně chtěl, tak bych ve smlouvě sice mohl najít skulinku, abych na nároďák jel, ale už mi není 25. Je mi skoro 33 let, a tak se na to musím dívat z jiného úhlu pohledu.

Po únorové kontroverzi se několik měsíců nic nedělo. Nějaké rozhodnutí pořád viselo ve vzduchu. Ulevilo se ti, když jsi nakonec vydal prohlášení o reprezentačním konci?

Já byl naštvaný na začátku, když ta situace nastala. Vadilo mi to. Za nějaký měsíc jsem si na to ale vlastně už ani nevzpomněl a byl jsem v klidu. Takže to oznámení nebylo nějaké takové „mám to za sebou a čau“. Beru to tak, že mi skončila jedna éra. Jsem rád, že jsem mohl být součástí takové skvělé party, ale teď už se soustředím na jiné věci.

Hypoteticky – kdyby ten únorový problém nevznikl, tak by konec mohl třeba přijít až po Eurobasketu?

Asi jo. Ale já jsem byl nalomený už před tím. Ačkoliv mě vždycky bavilo reprezentovat, tak v poslední době už to ve mně takovou radost nevzbuzovalo. Začal jsem k tomu přistupovat jinak po domácím Eurobasketu, který jsem bral jako vrchol naší generace. Pak se začali někteří kluci postupně loučit. Já na nároďák jezdil primárně kvůli skvělé partě.

A taky jsem pak chtěl podpořit Diega (Ocampa), se kterým jsem v Seville fungoval několik let a mám ho rád. Chtěl jsem mu pomoci a říkal jsem si, že ještě mám nároďáku co dát. Tudíž jsem v tom pořád ještě nějaký smysl viděl. To byl případ třeba listopadového okna, kdy jsem přijel z Číny, kde jsem se kvůli tomu rozhádal. Pak už jsem nad tím ale začal přemýšlet jinak. Říkal jsem si, že už jsem tomu obětoval dost. Ta únorová událost mi pak jenom potvrdila, že je načase tuto kapitolu uzavřít a začít se zamýšlet nad tím, co bude po nároďáku.

V nedávném rozhovoru pro iSport jsi říkal, že se tě po té kontroverzi pokoušel kontaktovat generální manažer nároďáku Jiří Welsch, ale ty jsi o rozhovor s ním nestál. Proč?

My jsme si jen vyměnili zprávy. Já jsem pouze požadoval nějaké vstřícné gesto.

Co ti vlastně na celé té únorové situaci nejvíc vadilo?

Že o mně lhali. Bylo to podané tak, že „Ondra přišel, řekl nám, že jde a čau“. Alespoň tak jsem to vnímal já. Já jsem ale jasně řekl důvody, proč jet nechci. Jedním z těch zásadních bylo to, že jsem před několika lety jel reprezentovat, když už o nic nešlo, a zranil jsem se. Bylo to pro mě fatální, protože jsem v tu chvíli měl na stole dvě euroligové smlouvy od Realu a Fenerbahce. To v hlavě rezonuje.

Dalším důvodem bylo to, že v mém týmu tehdy docházelo k velkým změnám. Odešel můj „backup“ a zranil se taky veterán Oliver Stevič, rovněž pivot. V tu chvíli jsem byl jediný zdravý hráč na mojí pozici. Tohle jsem jasně řekl Diegovi a jasně jsem to řekl i Jirkovi Welschovi. V tu chvíli jsem to viděl tak, že nemůžu riskovat, musím respektovat svého chlebodárce, a to navíc v situaci, kdy byl národní tým už kvalifikovaný. Kdybychom ještě Eurobasket jistý neměli, tak bez přemýšlení jedu.

Bylo to poprvé, kdy jsem byl takový „sobec“ a oni mi to hned dali sežrat. Dalo se to komunikovat jinak.

O situaci v klubu jsi ale věděl už před reprezentačním srazem. Proč jsi už s předstihem neřekl, že v případě postupu už do Británie nepojedeš? Mohl jsi je přece na tuhle variantu dopředu připravit.

Souhlasím. Já nepopírám, že za tu situaci můžu i já. Nikdy jsem netvrdil, že je to jen vina federace. Rozhodně jsem to mohl komunikovat lépe. To byla chyba, bez debat. Ale stalo se. Řešil jsem v tu dobu ještě nějaké osobní věci, když už jsem byl jednou za čas v Česku. Rodina mojí přítelkyně potřebovala nějakou pomoc, celý týden jsem lítal nahoru dolů, takže jsem na to v tu chvíli zapomněl. Ale to se nechci vymlouvat. Můžu za to i já.

Vysvětloval jsi v únoru své rozhodnutí také spoluhráčům, alespoň těm zkušenějším?

Bavil jsem se o tom se staršíma klukama. Sedli jsme si před tréninkem a já řekl, že s nimi do Británie nepojedu, že mě to mrzí, ale nemůžu riskovat. Kluci s tím byli v pohodě, respektovali mě, chápali to. Nebyl nikdo, kdo by řekl, že se mu to nelíbí.

A teď před oznámením reprezentačního konce jsi se s někým z nich bavil?

To už ne. Je to moje čistě osobní věc. S největší pravděpodobností to s klukama probereme ještě někdy nad pivem, ale teď měli někteří dlouhou sezónu nebo odpočívají. Vědělo to pár lidí z mého okolí, ale nikdo z reprezentace.

Když jsou nominace na reprezentační akce, přistupuje k tomu každý sám za sebe individuálně, nebo třeba „stará parta“ před potvrzením nejprve zjišťuje, jestli ostatní jedou?

Posledních deset let bývaly nominace velice podobné. Točilo se jen pár nových hráčů a jádro osmi až deseti lidí zůstávalo stejné. Takže už dopředu jsi tušil, kdo tam bude. Nikdy to nefungovalo tak, že bychom si psali „hele, kluci, jedete, nejedete?“. Na každé reprezentační okno se zakládá nová WhatsAppová skupina, takže v momentě, kdy jsi do ní přidaný, tak už ta jména znáš. To je ještě před tím, než nominace vyjde oficiálně. Případně jsem se dozvídal nominovaná jména třeba ve chvíli, kdy mi volali z nároďáku, jestli můžu jet.

V reprezentaci jsi strávil 12 let. Jaké byly nejhezčí momenty?

Nahodím zápas proti Rusku v Pardubicích, kdy jsme se kvalifikovali na MS. Do té doby to byl jeden z nejnavštěvovanějších reprezentačních zápasů vůbec. Bylo to úžasné.

Pak bych řekl samozřejmě MS v Číně. To bylo umocněné tím, že lidé kvůli českému reprezentačnímu týmu cestovali takovou dálku. Do té doby něco skoro až nemyslitelného. Měli jsme tam Český dům, federace to skvěle zorganizovala a všichni tam vytvořili nádhernou atmosféru, hlavně na tu základní skupinu.

Olympiáda by to možná přebila, protože tam by bylo fanoušků dost i z ostatních sportů, ale bohužel, byl covid a omezení.

A samozřejmě řeknu domácí Eurobasket. Je nádhera, když vám 15.000 lidí fandí, navíc na domácí půdě a v zemi, kde dominují fotbal a hokej a za nimi je velká mezera. Ale Eurobasket i to MS v Číně ukázaly, že basket v Česku prostor má. To mi utkví. Fanoušci pochopili, že je to krásný sport a vytvořili skvělou atmosféru.

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

Příspěvek sdílený cz.basketball (@cz.basketball)

Za celé období jsi nastoupil proti dlouhé řadě naprosto výjimečných hráčů – Jokić, Antentokounmpo, Durant, Tatum, Wembanyama a další. Vybavíš si proti nim nějaký svůj individuální highlight, na který jsi opravdu pyšný? Nadhodím třeba dunk přes Wembyho v Pardubicích…

(smích) Pro mě byl nejvíc zápas proti Turecku na mistrovství světa. Prakticky celý zápas jsem tam musel bránit Ersana Ilyasovu. Byl to pro mě velký zážitek a zároveň můj první opravdu velký zápas. Zmíním taky olympijskou kvalifikaci proti Kanadě, kdy tam do mě borci najížděli a já se jen postavil a blokoval je. (Ondřej Balvín skončil zápas s pěti bloky, 19 doskoky, 14 body a užitečností 33 – pozn.red.)

Dunk přes Wembyho je highlight, to bez debat, ale mám momenty, které pro mě znamenají o dost víc, než jen jedno video na Instagram.

Ale nějaké sledující jsi na sítích po tom dunku nabral, ne?

Naskákalo mi to docela solidně, třeba o tisíc lidí. Naštvalo mě ale, že jak to všechna média, včetně těch největších světových, přebírala, tak mě nikdo z nich neoznačil. (smích) Kdyby to udělali, tak by mi ten Instagram bouchnul o dost víc, protože třeba Američani jsou podobnými momenty posedlí.

Nastupoval jsi proti opravdu velkým jménům. Připadal sis někdy trochu jako fanoušek?

Jako hráč k tomu nemůžu takhle přistupovat. Nesmím si říkat „hraju proti budoucí jedničce draftu a někomu, kdo možná bude mezi nejlepšími hráči všech dob“. Kdybych takhle přemýšlel, tak bych se ho bál. Myslím, že my, kteří jsme hráli mimo Česko, jsme na velká jména docela zvyklí. Mnohokrát jsem hrál proti borcům z NBA. Za ty roky jsi tím pak už ošlehaný.

Kdysi ještě pod trenérem Budínským jsme hráli v Chomutově proti Turecku. Hrál za ně Semih Erden, který nastupoval v NBA za Boston. A já si tehdy říkal „doprdele, Semih Erden, jak to bude vypadat?!“. Bylo to poprvé, kdy jsem se s někým takovým setkal na hřišti. Tehdy jsem se trochu bál. Ale postupem času člověk tyhle věci úplně vypustí z hlavy. Když jsi starší, tak pak ti to už je jedno.

Je to stejné, jako když přijdete na trénink malých dětí. Nejdřív na tebe čumí a jsou z tebe hotoví. Ale chvilku se okolo tebe motají a pak už jim to tak nepřijde.

Co nejhorší reprezentační momenty?

Znovu zopakuju to zranění, které mě pravděpodobně stálo euroligovou smlouvu.

A i tady zmíním domácí Eurobasket. Atmosféra a fanoušci byli sice super, ale narovinu si řekněme, že my jsme mohli hrát lépe. Samozřejmě to bylo ovlivněné zraněním Satyho, nějaké problémy měli i ostatní hráči, ale měl to být náš vrchol a to nevyšlo. Mrzí mě to, i když jsem si turnaj i přesto užil. Vím, že to mohlo být lepší.

Koho za sebe vidíš jako nejpravděpodobnější reprezentační náhradu?

Už si to zkusil Ondra Husták, akorát že on je taková čtyřka v těle pětky. Není vyloženě podkošový typ. V tomhle se mi líbil Adam Kejval, kterému nevadí fyzický kontakt, ale na reprezentační level mu ještě něco chybí. Nejideálnější by bylo tyhle dva hráče zkombinovat.

Moje nástupce musíme možná nechat na Pepu Jelínka. Slyšel jsem, jak v nějakém rozhovoru říkal, že má někde schované nějaké dva hráče, o kterých ale neví absolutně nikdo, ani agentura, když jsem se ptal. Asi je má někde v kumbálku. (smích) Tak možná roste nástupce někde tam.

Místo reprezentace tě tedy v létě čeká letní liga v Číně. Je tahle soutěž pro tebe čistě „money move“, nebo ti dá i něco basketbalově?

Obojí. Na jednu stranu dobře platí. Na druhou stranu mě tahle soutěž už dostala do CBA (čínská basketbalová liga – pozn.red.). Má svůj kredit. Ukazuje týmům, jak zvládneš fungovat v čínském herním systému, který je spíše směřovaný ke stylu NBA. A může ti otevřít cestu i do dalších částí Asie, já už jsem například hrál i v Japonsku.

Kvalitou bys letní ligu v Číně přirovnal k čemu?

Odpovídá to zhruba spodní části české NBL, akorát v Číně jsou v letní lize kvalitnější cizinci.

S čínskými rozhodčími si taky hodně povídáš, jako jsi to dělal prakticky v každém reprezentačním zápase?

Někdo na ně tlak vyvíjet musí. (smích) V Číně pískají fakt hodně zvláštně, takže je normální, že se čas od času ozvu. Ale to je moje součást, neberu to jako nějaké rozptýlení, bojuju i tímhle za svůj tým. Samozřejmě vím, že lidi to vnímají, jako že si pořád stěžuju. Ale ono je to opravdu tak, že když je upozorníš na nepísknutý faul, tak ho příště třeba už písknou.

Jaká bude tvoje basketbalová budoucnost po Číně?

Momentálně to ještě neřeším, zatím je čas. Dostal jsem už jednu nabídku ze CBA, ale chtěl bych něco jiného. Pokračování v Asii by ale bylo ideální. Prodloužit si tam kariéru je jednodušší než v Evropě. Ale ani tomu bych se nebránil, nabídku už jsem měl z Izraele. Postupně se to začíná otevírat, ale zatím je fakt ještě brzo, některé ligy nejsou ani uzavřené.

Na návrat do české ligy je asi taky ještě brzo, že? I když Slamák už v médiích nenápadně naznačoval…

Ještě pár let si na to asi počkám. Ve vzdálenější budoucnosti bych se tomu třeba nebránil, ale jednou otázkou je zdraví. Druhou otázkou pak je, kde jednou budu žít. O tom se s přítelkyní už hodně bavíme. Budu to směřovat spíš do Španělska než do Česka. Mám se Španělskem spjatou většinu kariéry, vyrůstal jsem tam lidsky a tamní mentalita je mi o dost bližší. Ale když mi to tělo dovolí a bude o mě zájem, tak bych si v Česku ještě někdy klidně zahrál. Akorát bych měl vnitřní boj, jestli USK nebo Ústí. (smích)

Foto: Jan Russnák