Uznávaná slovenská rozhodčí Veronika Obertová se letos dostala poprvé do elitní společnosti vybraných rozhodčích na závěrečný turnaj Final Six Euroligy žen a míří i na ženský Eurobasket. Kariéra je rozjetá slibně, ale i ona si musela vydobýt své místo na rozhodcovském slunci a vyslechnout si svoje. Jak začínala metodou pokus omyl, jaké jsou nejnovější FIBA trendy, jsou rozhodčí arogantní a kompenzují své přešlapy? A jak vidí českou zelenou píšťalku? Zeptali jsme se na všechno.
Svou práci dělá dobře a ví to. Všimli si jí na Slovensku, všimli si jí v Evropě, ale nebojí se přiznat, že chce výš. Nejvýš.
Předpokládám, že jste basket nejdříve hrála. Jak přišel přechod z hráčky v rozhodčí?
Do juniorek jsem hrála basket v Prievidzi a pak už nebylo kam pokračovat. Ještě jsme hrávaly nějakou dobu nesoutěžně, ale dívčí basketbal v Prievidzi v podstatě zanikl, takže se pro mě nedalo u basketu zůstat jinak než pískat.
Kdy jste si naposledy hodila na koš?
Reálně tak před deseti lety. Už jsem strašně dlouho nehrála basketbal. Sem tam si hodím někde doma na regionálních zápasech, když pískám, ale že bych si zahrála, to možná fakt tak před deseti lety.
Říkáte, že nebyla jiná možnost, jak u basketu zůstat. Napadlo Vás to hned? Bylo to těžké rozhodování? Každý se do toho nehrne…
S tím přišel můj táta, že je nábor rozhodčích, takže mě zapsal. A já že dobře. Jsem tvárný člověk.
Jak na ty začátky vzpomínáte?
Začátky byly dost zajímavé, protože jako hráčka jsem byla dost drzá, a to i k rozhodčím. Nebála jsem se otevřít ústa, když se mi něco nelíbilo, a fakt je to rozdíl, když se tam člověk postaví s píšťalkou. Všichni se na něho dívají, něco se tam semele a často se stane, že hráči přestanou hrát. Jakoby se zastavil na hřišti čas a všichni čekají, že přijde verdikt. Buď přijde, nebo nepřijde. Když jste začátečník, cítíte ty pohledy. Všichni čekají hvizd, protože tam má přijít. Tak jsem tam stála s tou píšťalkou pod košem, díkybohu, že jsem aspoň stála pod košem, a hvízdla jsem. Všichni se zastavili a mně se honilo hlavou, že teď musím něco ukázat, a já jsem tehdy neznala ani všechny signály. Na začátku to bylo peklo. Říkala jsem si, dobře, dlouho jsem neukázala blokování, tak zkusím blokování. A oni to brali. Z toho jsem byla šokovaná, to byl nezvyklý pocit, že to rozhodnutí respektovali.
U nás tehdy nefungovala podpora rozhodčích jako u vás. Dostala jsem píšťalku a plav. Žádné kurzy a open semináře, jako jsou dnes u vás. Takový systém by mi tehdy nesmírně pomohl.
Ale asi nerespektovali všichni všechno, ne?
Pak samozřejmě přišly i momenty, kdy někdo nesouhlasil. Vždy záleží na tom, jací lidé jsou na hřišti i v hledišti. V hlavě vám to začne šrotovat – obzvlášť, když jste mladý: měla jsem, neměla jsem…? Dlouho trvá, než člověk pochopí, že je to hlavně o postavení. Hráčka máchne rukou a z pohledu diváků to může vypadat jako jasný faul, ale já mezi nimi vidím prostor – vím, že ji ani netrefila. Někdy hráči kontakt očekávají, a tak to přehrají. V angličtině se tomu říká „ugly, but legal“ – nepříjemný, nehezký pohyb, ale stále v rámci pravidel. Na základě reakcí si pak člověk klade otázky. Stála jsem dobře? Viděla jsem to správně? Měla jsem to odpískat? Věřím, že jsem to rozhodla správně. Pokud jsou s tím někteří nespokojení, podívám se na to na videu, ale musím jít dál. Rozhodčí si tohle musí umět říct a chyby si příliš nepřipouštět.
Takže řeknete nespokojenému trenérovi, že jste to viděla dobře a hraje se dál?
I v komunikaci s trenérem se dá situace vysvětlit: „Dobře, pane trenére, myslím, že jsem tam stála správně a viděla to jasně. Byla jsem od toho metr, ne jako vy 20 metrů přes celé hřiště. Podívám se na to na videu – teď už to nevrátím, pokud to byla moje chyba, dám si na to pozor, a pokud to byl správný call, uvidíte to taky.“
I rozhodnutí nepísknout – podržet píšťalku – je rozhodnutí. I to je call. Správné rozhodnutí tak může být i no call. Je potřeba to respektovat, věřit si, umět chybu přijmout a jít dál. Podívat se zpětně, zanalyzovat, kde jsem stála, odkud bych to viděla lépe, a být připravená na další situaci. Je to stejné jako u hráčů – vystřelí, nedají, nevadí, musí se soustředit na další akci. My děláme totéž. Možná to byly kroky – nevadí, příště musím být na místě včas, stát pevně, nebýt v pohybu. Protože v pohybu se takové věci těžko rozhodují.
Teď jste ale mluvila jako zkušená rozhodčí. Vraťme se k vašim začátkům. Vy jste neprošla na začátku žádným kurzem, když jste říkala, tady máš píšťalku a plav?
Měli jsme úvodní kurz, ale já jsem si před prvním zápasem v životě nepískla do píšťalky. Musela jsem si to zkusit v šatně, protože jsem se styděla písknout do píšťalky. Pokud se stane, že jdu pískat s úplným nováčkem, tak mu říkám, tady si to v šatně vyzkoušej, abys měl potom sebejistotu, abys to na tom hřišti odpískal, protože to je nepříjemné. Opravdu je to nepříjemný pocit, když se tam člověk postaví poprvé. Dala bych to vyzkoušet hodně divákům nebo trenérům a hráčům. Ale zároveň jim rozumím, já jsem byla stejná. Ale někteří lidi, i když skončí zápas, tak neví, kdy je konec.
Už jste to naznačila, ale opravdu se stává, že je situace, kdy všichni mají pocit, že musí přijít hvizd, ale vy jste to třeba viděla jinak, takže nepísknete?
Ano, stane se, že tam jsou kroky jak Brno, všichni se na vás podívají, je to třeba sekunda, kdy má přijít call, jakoby to zamrzne, ale hvizd nepřišel, tak všichni pokračují dál. Ze začátku jsem ještě před rozskokem často říkávala: „Hraje se, dokud se neozve hvizd.“ I to je součást pre-game komunikace, takže hráči ví, jaká budou kritéria hned od začátku.
Občas se stane, že hvizd zazní pozdě. Je to tím, že to rozhodčímu šrotuje v hlavě, měl jsem, neměl jsem…?
Ne, momentálně je to nejnovější trend, který nastavila FIBA, že s hvizdem máme počkat, až celá akce skončí. Chyby jako blokování, prorážení, útočný faul, musí být posouzené hned. Tam potřebujeme immediate whistle (okamžitý hvizd, pozn. red.). Ale u situace penetrace do koše musím vidět start, development, end. A end je, až dopadne oběma nohama. Dokud je jednou nohou na zemi a druhou má ve vzduchu, je pořád považovaný za střelce. Takže já to musím vidět od začátku do konce jako filmový pás, vyhodnotit to, a až když dopadne, vidím, jestli měl kontakt efekt na hru anebo dal jednoduchý koš. Teprve tehdy odpískám. Buď to bude and one, nebo no call. Kontakt tam sice byl, ale nebyl silný a padl jasný koš. Ta pauza dává rozhodčímu čas vyhodnotit celou situaci od začátku do konce.
Sem tam se hráči rozčilují, že je to pozdě, protože doposud byl trend odpískat to hned a v Eurolize je to tak pořád. Tam když přijde late call, tak je to většinou od sekundárního rozhodčího, který to viděl lépe. V poslední sekundě se totiž může vždycky stát, že se hráči dostanou do zákrytu a naopak jinému rozhodčímu se to celé otevře a klidně to může být i ten, který je nejdál. Ten, co je pod košem, je možná moc blízko. Takže sekundární rozhodčí, který je nejdál, chvilku počká, dává šanci tomu primárnímu, který je nejblíž a měl by to vidět nejlépe. A ten když nepískne a sekundární to vyhodnotí jako faul, tak to odpíská trošku později.
Mluvíte o trendu. Co něco dalšího?
Ono se to vlastně nemění. Pořád platí, kdo má open angle a vidí to, pískne. Lidé chtějí dynamickou hru, nepřišli si poslechnout, kolik hvizdů tam dáme a my se opravdu snažíme posouvat ta kritéria, co nejvíc to jde, ať je to fyzický basketbal. Myslím si, že i hráči preferují, ať je to fyzické, ať se dá hrát, ale ať se respektuje i nějaká lajna, kam až se může jít do fyzična a kam už ne. Myslím si, že trend rozhodování zůstává, akorát se vyvíjí, přidávají se prvky do mechaniky posuzování, aby hra byla plynulá. Třeba když se změnilo na útočné polovině 24 sekund na 14 a další věci, které zrychlují basketbal. My se tomu snažíme přizpůsobit i rozhodování, aby byla hra plynulá bez našich zásahů, ale aby to bylo řízené.
Jak se stane, že někdo určí, že od nové sezóny se toto bude pískat jinak? Jak vznikne trend nebo nějaká úprava?
To jde ruku v ruce s tím, co už jsem zmiňovala – snaha o plynulejší hru. Cílem je odstranit zbytečné hvizdy. Pokud situace nemá žádný dopad na hru, proč ji přerušovat? Ta zásada, že musím akci vidět od začátku až do dopadu na obě nohy, je jen nástroj – pomůcka pro rozhodčí, kteří dřív reagovali příliš rychle, často hned po prvním kontaktu. Plácnutí po ruce a okamžitě píšťalka, přitom hráč mohl bez problému zakončit nebo přihrát na volnou trojku. Místo pokračování akce a možného koše jsme pískli faul, který možná neměl žádný efekt.
Jde o to naučit se sledovat akci až do konce a rozhodnout ve chvíli, kdy mám všechny informace, ne jen na základě jedné. To tady v podstatě vždycky bylo, jen se to teď pojmenovalo a metodicky zpracovalo. FIBA má Referee Department Europe, který pracuje na rozvoji rozhodování, aby šlo s dobou, odpovídalo současnému stylu hry a ta zůstala co nejplynulejší. Zásah přijde jen tehdy, když je opravdu potřeba. V ideálním případě by si po zápase na rozhodčí neměl nikdo ani nevzpomněl, tak by to mělo být.
U jaké kategorie jste začínala?
První zápas byl U11 a bylo to o postup na celoslovenské mistrovství. Kdo vyhrál zápas, postoupil. Pamatuju si to velmi dobře. Většina lidí byla překvapených, že jsem do toho fakt hvízdala, že jsem neměla jen jeden hvizd nebo nějaký aut, že opravdu jsem ty největší fauly odpískala, nebála se a odhodlala se do toho vstoupit. Po zápase jsem byla pochválená a i to mě namotivovalo pokračovat.
Předpokládám, že každému se první zápas nemusí povést a může to být hned na začátku gamechanger, jestli to byl dobrý nápad věnovat se pískání.
Samozřejmě. Může to dopadnout úplně opačně, že na vás bude bučet celá hala. Myslím si, že je fakt do očí bijící, když je tam nováček. Je to poznat i podle pohybu. Vy teď máte tu zelenou píšťalku, tak jak ji lidi vidí, měli by si uvědomit, aha, dobře, je to začátečník. Můžou si v duchu zanadávat, ach Bože, toto mělo být odpískané, ale mělo by se to respektovat. Ani v autoškole jste hned neuměli podélně parkovat. Je potřeba cvik a čas.
Jak jste postupovala kategoriemi?
Začínala jsem u nás v regionu, kde jsem pískala do U15 a potom po třech letech si mě všiml Boris Gabara, což je dnes náš národní školitel. Pozval mě na seminář na celoslovenské kolo a tam už začaly ty vyšší kategorie. Do té doby jsem to brala jen jako přivýdělek, protože v tu dobu jsem stále hrávala, takže pro mě to bylo kapesné na kávu nebo tričko. Nebrala jsem to nějak vážně, spíš jako srandu a v tu dobu jsem ani netušila, že se to dá brát vážně. Když jsem šla na extraligu v Prievidzi, šla jsem se dívat na basket, v životě jsem nepřemýšlela o rozhodčích. Čím déle v tom člověk je, tak se mu to otočí a začne se dívat na rozhodčí, kde stojí, jak se hýbou, kdo tam vlastně píská atd. Takže jsem začala vnímat, že basketbal se dá dělat i na nějaké seriózní úrovni. Časem jsem pak dostávala lepší zápasy a více lepších zápasů a začala to brát velmi vážně. Poctivě jsem se připravovala, dělala si pre-game. To přijde časem, ale musíte být na to i povaha. Musíte být cílevědomý. Abych řekla pravdu, rozhodování zápasů není pro každého, musíte mít „koule“ se tam postavit a musíte si za tím stát a jít si za tím. Já už jsem v nějakých dvaceti viděla, že by se dala FIBA dosáhnout, tak jsem prostě makala a šla jsem za tím. Pískala jsem každý zápas, žádné omluvenky, šest zápasů za víkend.
Kolik pískáte zápasů dnes?
Už je to lepší. Tím, že už jsem v extralize, tak pískám dva zápasy týdně. Středa nebo čtvrtek FIBA a v sobotu extraliga.
Kdy jste dala první technickou? Je to milník?
Přemýšlím, ale technické chyby nevyhledávám. Musí to být opravdu extrémní situace. Například trenér na hřišti. Vzhledem k tomu, že jsem dlouho hrála, měla jsem k trenérům mnohem větší respekt. I když mi nadávali, vždy jsem přemýšlela nad tím, co jsem mohla udělat lépe. To přichází s věkem. Začala jsem v patnácti. Až později jsem si uvědomila, že pokud jsem svou práci udělala správně, nenechám se ovlivnit. Ve věku patnácti nebo sedmnácti není snadné poslat někam padesátiletého trenéra, který vám nadává, že jste „odpad“ basketbalu. Myslím, že takové zkušenosti nás, rozhodčí, výrazně formují, nejen v oblasti rozhodování, ale i v pracovním životě. Prošla jsem si takovými věcmi, které by běžná teenagerka nemusela nikdy zažít – že po ní křičí padesátiletý člověk a nazývá ji „odpadem“. Negativní i pozitivní aspekty basketbalu nás extrémně formují a pomáhají nám dospět mnohem rychleji. To, co jsem prožila do třiceti, by většina lidí nezažila ve stejné době. Basketbal a rozhodování nám dávají obrovské mentální zkušenosti – je to vynikající.
Nakousla jste velké téma. Výlevy trenérů, ale jsou tam i hráči a fanoušci. Když jste se rozhodovala, jestli se stát rozhodčí, nepřemýšlela jste, že mohou nebo spíš budou nastávat situace, že vám bude někdo nadávat?
Měla jsem kolegy, kteří se takto připravovali, ale já jsem se vždycky připravovala na zápas, že jdu podat super výkon. Vůbec jsem se nepřipravovala na to, že „do zadku“ toto je takový tým, pořád brečí. Nikdy jsem si nedělala negativní skauting. Vždycky jsem se soustředila, jak já budu rozhodovat, jak jsem připravená na ty situace, jestli hrají pick’n’roll , jaké mají signály, abych rozhodovala, jak nejlépe to jde. Já jsem se soustředila vždycky na svůj výkon. Řekli jsme si třeba v šatně, že trenér je emotivní, že je potřeba být na to připravený, ale vždycky se soustředit na svůj výkon. Když vy podáte dobrý výkon, nemá se vám kdo co ozvat.
A v začátcích?
Já když jsem začínala, tak vůbec nebylo takové publikum. V mých začátcích publikum vůbec nereagovalo. Co vím, tak akorát na extraligových zápasech. Na mládežnických se možná ozval jeden rodič. Když já jsem začínala, tak nebyly takové excesy, jako jsou momentálně v dnešní době moderní.
Na svém Instagramu jste sdílela příspěvek české rozhodčí Veroniky Šlaisové, která si vyslechla na mistrovství České republiky U11 nepěkná slova na svou adresu. Jak tomu čelit? Co se musí stát, abyste nechala někoho vyvést z haly?
Pokud se na U11 objeví vulgární chování a slyším nadávky, okamžitě zastavím hru a nebudu pokračovat, dokud lidé, kteří neví, jak se chovat, neodejdou nebo je nepřesadím. Basketbal je hra vysokoškoláků, kde se od lidí očekává, že se budou chovat s úctou. Kdysi to tak nebylo, ale myslím, že pandemie covidu měla velký vliv na změnu chování. Lidé začali na sociálních sítích vyjadřovat svůj názor velmi negativně, což nikdo nefiltruje. Čím negativnější komentář, tím větší ohlas, což v tom lidi ještě utvrzuje a dává jim pocit, že se mohou chovat stejně i v reálném životě. To ale není správně. Zejména u dětí je důležité, aby viděly, jak se mají chovat. I v tomto směru se u vás pořád dělají kampaně, aby se rodiče uklidnili a respektovali pravidla.
Když se něco takového stane, představuji si, že bych raději byla někde jinde, než aby na mě někdo v neděli v 10 hodin ráno za slunečného počasí křičel, co mám dělat. Reálně se na ty rodiče otočím a podám jim píšťalku: „Já vám dám rychlo kurz pravidel a nech sa páči.“ Ti lidi si to pak skutečně uvědomí a začnou povzbuzovat. Anebo jim řeknu, že buď začnou povzbuzovat, nebo se budou dívat zpoza támhle těch skleněných dveří. Je potřeba dát tu stopku. Lidi tu hranici posouvají a ta hranice samozřejmě končí tam, kde si ji ten druhý nastaví. Někdy je to těžké, když je plná tělocvična, ale to je zase super, protože se to ztratí, ale ne, když je tam dvacet rodičů a dva z nich neví, co mají ze samé radosti dělat. Pro ty lidi je to i psychoterapie. Zjistí, že je jim lépe, když se trochu vykřičí, a je těžké si odvyknout. Ve velké hale to nevnímám. Tam se soustředím na hru a jsem hluchá a slepá.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Neměl váš partner nebo táta někdy snahu vás bránit?
Díkybohu ne, i když se mohli ozvat. Já je opravdu obdivuju.
A co obdivuju nejvíc. Stala se mi taková věc. Když jsem byla v Itálii rok na Erasmu, tak jsem tam normálně i pískala. V Padově jsem rozhodovala regionální soutěž a udělala jsem i test z pravidel v italštině. Měla jsem pět chyb, takže to bylo na hraně, ale díky Google Translatoru jsem je udělala. A tam se stala situace, že kousek ve vedlejším městě od Padovy, která je univerzitním městem, jednu studentku, Giulia se jmenovala, ubodal její přítel. A jedné mladičké rozhodčí, která teprve začínala prvním rokem, se stalo, že jeden divák na ni vykřikoval „abys neskončila jako Giulia“, protože něco pískla nebo nepískla. Trochu to přehnal… A tam seděl její táta a on zachoval chladnou hlavu a nic neudělal. Spíš ostatní lidé se postavili proti tomu fanouškovi a jeho chování. Asi dva týdny si pak trenéři, diváci, hráči na podporu té rozhodčí kreslili červenou rtěnkou čáru na tvář, že odmítají takové chování. Opravdu to tam nosili všichni. Potkala jsem se pak s jejím otcem a říkala jsem mu, že ho obdivuju. Kdyby někdo vykřikoval takové věci na mé dítě, asi bych to nedokázala ignorovat. Takže obdivuju i naše i mého partnera, že když něco slyší, tak jsou klidní.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Co když na vás křičí nebo důrazně gestikuluje hráč a mluví jazykem, kterému nerozumíte? Máte nějaký slovníček nepěkných slov ve španělštině, italštině, francouzštině, řečtině? Dáte v takové situaci technickou?
To poznáte ze situace, kdy je dobré dát technickou, kdy to vidíte jen vy nebo to vidí všichni, kdy ten člověk opravdu přesáhl nějakou hranici. Na technickou je potřeba mít cit. Kdy je to správné, kdy si o to říká trenér, aby hráče nastartoval, protože to je úplně běžná záležitost, že potřebuje nějak dysbalancovat průběh. Je potřeba to vycítit. O tom to je.
U nás se nedávno řešily technické za ironický potlesk rozhodčímu.
To je běžná věc, která se v NBA řešila už snad před pěti lety. Je třeba mít tu hranici. Jestli je to běžný faul a ještě někdy na začátku zápasu, tak proč tam dělat nějaké divadlo. I ti hráči se musí umět chovat, i když je to chyba rozhodčího. On třeba taky nahrál do autu a já mu sarkasticky netleskám: „Krásně jsi to přihrál.“ Takto je třeba si vždycky dát tu reverzní kartu jako v Unu a je třeba se podívat i na sebe. Proměnil jsem všechny střely, proměnil jsem všechny šestky, každý pas byla asistence? Jestli je ten hráč stoprocentní, ať mi řekne, co chce a já se mu ráda omluvím, ale hráči taky nejsou bezchybní a trenéři už vůbec ne. Musíme se respektovat. Všichni účastníci na hřišti dělají chyby. Ale ty chyby, které dělají rozhodčí, těch je procentuálně výrazně méně oproti hráčům, a my se stále snažíme a pracujeme na tom, aby jich bylo stále míň a míň. A když už jsou, aby neměly žádný efekt na hru.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Několikrát jste řekla, že je potřeba mít hranici nebo udržovat hru v nějaké lajně, v nějakých mezích. Jak se nastavují ty hranice, metr pro posuzování faulů před zápasem, když si hráči občas stěžují, že neví, co se píská a během zápasu to není konzistentní?
Samozřejmě máme předzápasovou přípravu, kde je potřeba si ještě před zápasem zanalyzovat, co je to za zápas, jestli je to derby, jakou podstatu má ten zápas, proč je podstatný, jací jsou tam hráči, kteří jsou klíčoví, jaké hrají signály, jestli hrají často pick’n’roll . To my jako rozhodčí musíme všechno vědět. My musíme znát tu stejnou terminologii, co používají trenéři. Vím, že když zakřičí na hřišti „ice ice“, vím, že tam přijde zdvojení, že budou tlačit na hráče s míčem, který je blízko čáry. Musíme být připravení. Nejlepší by bylo, kdybychom se připravovali společně, ale všechnu tuhle přípravu si děláme samostatně, pak se potkáme před zápasem v šatně a tam se snažíme si říct všechny tyhle věci.
Na FIBA zápasech je to jiné. Tam si to řekneme den předem a pak na to máme celé dopoledne, než přijde večerní zápas.
Ta kritéria mají být jasná od začátku, ale samozřejmě když se přitvrdí, tak musí i rozhodčí vědět: „Aha, trošku se nám začali bít, je třeba udat lajnu, aby se nám tu nepobili.“ My jsme manažeři zápasu. Dáme mantinely a snažíme se držet hráče v těch mantinelech, aby to neskákalo nahoru dolů, ale aby věděli odtud potud, aby to bylo plynulé, ale abychom tomu i šéfovali, aby se to v klidu bez nějakých šarvátek odehrálo.
Kromě tohoto velkého negativního tématu, nadávek a neobjektivní, nepřiměřené kritiky, je ještě něco, co se vám na vaší práci nelíbí?
Jen ten respekt od diváků. Čím výše postupujete, čím více seriózně tu práci berete, tím to ti lidi vidí. Komunikujete s nimi, hledáte chyby, chcete na nich zapracovat a samozřejmě i ty dobré věci je třeba si pamatovat. Myslím si, že máme v basketbale profesionální hráče a trenéry, kteří si váží práce rozhodčích. Je třeba si uvědomit, že rozhodčí nejsou v drtivé většině profesionálové, já tedy momentálně nemám jinou práci, takže jakoby jsem, ale většinou jsou to úspěšní lidé, kteří jen chtěli zůstat u basketbalu. Jsou to právníci, bankéři atd. Mají rádi tu hru, snaží se to dělat na 100 %, snaží se zlepšovat, obětovávají tomu volný čas. Jde jen o vzájemný respekt a musí to začít respektovat i diváci.
Zaznělo z těch tribun vůči vám třeba někdy i něco vtipného, že jste se pousmála?
Jednou mi v Lučenci na extralize zakřičel divák úplně do ticha: „Ty ťava.“ (česky velbloud, pozn. red.) Tak to jsem se zasmála a ještě jsem se narovnala, že asi jsou vidět moje hrby. To mě pobavilo a trošku i povzbudilo.
Trpěla jste v začátcích tím, že jste každý víkend pískala, nemohla jste jít ven s kamarády, do kina apod.?
V začátcích toho ještě nebylo tolik, ale postupem času jsem hodně věcí zmeškala. Co se týká výletů do kina, party apod., to mě ani tolik nemrzelo. Spíš mě mrzely všechny zameškané oslavy narozenin. Moje, babičky, mamky, svatba kamarádky… Toto je jediné, co mě opravdu mrzí a vlastně to tak je dodnes. Je to pořád stejné. I když pořád říkám, že oslavy musí být v neděli nebo v pátek, sobota je prý nejlepší den, musí to být v sobotu. Stále mě to mrzí. Když si za něčím jdete, musíte tomu něco obětovat a mrzí mě jedině to, že tomu musím obětovat čas s rodinou.
Jste FIBA rozhodčí. Jak funguje cestování na FIBA zápasy, kdy jedete, jak rezervujete hotel, jak FIBA platí cestovní náklady nebo stravné?
Letí se den předem a odlétá se den po zápase. Letenky a hotely zabezpečuje domácí klub. Všechno je zajištěné. Já jenom přijedu a odjedu. U FIBA zápasů víme tři týdny dopředu, co a kde budeme pískat. V rámci slovenské ligy tři dny.
Co jste musela udělat pro to, abyste se stala FIBA rozhodčí?
Musela jsem dosáhnout věku 26 let a pískat nejvyšší soutěž alespoň dva roky. Také jsem musela absolvovat beep test – fyzický test. Důležité bylo, že mě nominovalo naše Sdružení rozhodčích a Slovenská basketbalová federace mě následně schválila. Národní školitel vybírá vhodné kandidáty a zařadí je na seznam rozhodčích, které navrhuje. Poté jsme absolvovali kemp, který se koná každý rok v Belgii. Na tomto kempu musí účastníci splnit testy z pravidel a fyzické testy. Také se zde odpískají zápasy, které sledují instruktoři z FIBA Education Department, kteří hodnotí potenciál kandidáta a jeho připravenost na úroveň FIBA. Po kempu je zasláno vyhodnocení na federaci.
Stíháte při tom nějakou jinou práci nebo studium?
Loni v srpnu jsem dokončila doktorandské studium a vzhledem k tomu, že už mám po sezóně, tak teď jsem nezaměstnaná. (smích). Rozhodla jsem se, že dám šanci FIBA a zápasy jsem měla každý týden, což bylo super. Teď, když jsem více doma, tak jsem rozeslala životopisy a byla jsem i na pohovoru. Takže momentálně jsem profesionální rozhodčí, ale hledám si práci. Nerada dělám víc věcí částečně, raději jednu na 100 %. To stejné FIBA. Řekla jsem si, dám tomu 100 % a uvidíme. Vyšlo to dobře.
Pojďme už k Final Six Euroligy žen. Byl to dosavadní vrchol vaší rozhodcovské kariéry?
Jednoznačně ano.
Trošku to rozveďte. Co by bylo víc, resp. co je dosažitelné?
Momentálně je určitě vrchol zmíněné Final Six a letošní Eurobasket. Ani jedno jsem si nemyslela, že přijde tak rychle. Ale jsem za to vděčná. Beru to opravdu s pokorou s tím, že vím, že to co dělám, dělám dobře a je potřeba v tom pokračovat a zlepšovat se, takže základnu máme dobrou a teď už na to jen nabalovat a uvidíme. Chci jít co nejvýše. Je třeba mít velké sny. Třeba NBA Summer League. Je třeba na to myslet, je třeba si to manifestovat, je třeba za tím jít a jednou to vyjde.
V NBA jsou i ženy. Znáte ta kritéria, jestli jsou to všechno Američanky, nebo jestli a jak je to dosažitelné?
Vím, že teď dělali větší nábor rozhodčích i z Evropy. U nich je to normálně job. Mají výběrové řízení, pohovory. To už je jiná liga. Mají snad tři stupně kempů, kam chodí rozhodčí rozhodovat. Je to jiný level, jiný svět. Ale myslím si, že i z Evropy se tam může člověk dostat, když je dobrý.
Co vás na Final Six zaujalo? Zažila jste tam nějaké poprvé, nějaké wow?
Za mě to byla profesionalita včetně rozhodčích. Většina rozhodčích byla z Ligy mistrů. Ta profesionalita mě trošku zaskočila. Bylo to opravdu na vysoké úrovni a i příprava na zápasy byla na vysoké úrovni. Bylo to naplánované od začátku do konce. Nebyl tam vůbec čas, že bychom se nějak flákali. Byla tam fyzická příprava, rozbor zápasů, signály jsme dopodrobna rozebírali. Profesionální příprava na palubovce i mimo palubovku. To mě reálně ohromilo. I organizace. Všechno fungovalo jako hodinky. Bylo to perfektní.
V dřívějším rozhovoru s vámi jsem četl, že vaším vzorem je slovenský rozhodčí Petr Sudek, který pískal na olympiádě. Je olympiáda něco, o čem sníte? Mluvili jsme i o NBA, tak co je pro vás víc?
Olympiáda je top. To si myslím, že je pro každého sportovce, ať už je to rozhodčí, hráč, trenér, kdokoliv. Olympiáda je vrchol celého sportu a tam bych se jednou chtěla dostat.
Můžete pro to něco udělat, nebo když už jste u FIBA, tak prostě jen dlouhodobě dobře pískat?
Přesně tak. Jsem ve FIBA krátce. Toto je reálně moje třetí sezóna. Tak nevím, jak toto přesně funguje. Razím teorii buď pořádně, nebo vůbec a zatím mi to vychází. Budu to dělat na 100 % s tím, že ten progres je. Tak proč ne.
Jaký je pro vás rozdíl pískat muže a ženy?
Rozdíl to samozřejmě je. Hlavně je to v rychlosti. Mužský basketbal je o dost rychlejší, i když kdybych to porovnala s teď s tím Final Six Euroligy žen, některé zápasy byly taky tak dobré. I rychlost i basket byly na vysoké úrovni, že jsem si to užila jako mužské zápasy v mužské slovenské lize. Jednoznačně to můžu takto říct. A mužská slovenská liga šla letos nahoru a zápasy jsou super. Jsem ráda za každý mužský zápas. Přece jenom tam jsou jiné situace, kterým musíme čelit. V ženské lize nebudu čelit technickému koši. Je to opravdu rozdíl.
Pomáhá vám u hráčů, že jste žena?
Jak kdy. Řekla bych, že tak v 80 % případů pomáhá. Vidím, že ten hráč je v nějaké vyostřené situaci, něco tam vykřikuje na soupeře, vím, že když tam přijdu mezi ně, tak se uklidní. Ale možná to není ani tak mnou, ale tím, jak umím komunikovat. Je to o komunikaci. A v ten moment si myslím, že hráči se nedívají na to, jestli je to muž nebo žena, když umíte komunikovat.
Líčíte se na zápasy?
Ano, ale jen tak jemně, abych zakryla nějaké flíčky. Potíte se tam. I když jdete do posilovny, tak si nedáte full glam makeup. Dám si řasenku, aby bylo vidět, že mám oči, protože já mám očka maličká. (smích).
A u žen vám škodí, že jste žena?
Ne, hráči jsou většinou tak zapálení do hry, že je úplně jedno, jestli jsou to ženy nebo muži, a neřeší, jestli je tam chlap nebo žena. Oni prostě potřebují jen zpětnou vazbu. Jemu se něco nelíbí a potřebuje si to vykomunikovat. Nebo je i spokojený a řekne vám to. I to se mi hodně krát stalo, že přijde i pochvala od hráčů, takže si myslím, že nejdůležitější je komunikace a opravdu je jedno, jestli je to muž nebo žena.
Jak často máte nějaká školení?
Na FIBA dost často. Máme edukační materiály, dokonce je i ref aplikace, která je i pro veřejnost dostupná. Tam bývají Monday special webinars. Je to zdarma, může se přihlásit kdokoliv a bývají tam nejnovější edukační materiály a nebo tam může být rozhovor s nějakým významným evropským nebo i NBA rozhodčím nebo šéfem rozhodčích. Vypráví co a jak, video situace se rozebírají. To je volně dostupné. Já jsem zařazená i v programu Women in Officiating , to je zaměřené na ženy ve FIBA, které se staly FIBA rozhodčími v roce 2021 a později. Taky máme webináře zaměřené na speciální video situace, jak je vyhodnotit, abychom získali jistotu na hřišti. Edukace na mezinárodní úrovni je skoro každý týden.
A kromě beep testu jsou i jiné fyzické testy?
Pouze beep test nebo jojo test. Záleží na turnaji. Ale máme tréninkový plán, FIBA nám dala hodinky, přes které sledují naši fyzickou aktivitu, takže člověk se musí opravdu fyzicky připravovat.
Dějí se úmyslné kompenzace během utkání, že rozhodčí si uvědomí, že mu nějaká situace utekla, že tam měl asi písknout, tak se to snaží nějak vykompenzovat?
To neumím univerzálně posoudit. Jako u hráčů nebo trenérů je to i u rozhodčích individuální. Ale já takovou teorii nerazím. Když to chyba byla, tak to nejdu vykompenzovat na druhou stranu. Nemá to smysl. Když něco nepískám celý zápas, tak to teďka z ničeho nic nezačnu pískat, jen abych teď něco vykompenzovala. Myslím, že žádný rozhodčí nerazí tuto teorii. Ale možná to tak vyjde v zápase, že diváci takový pocit mají. Někdy se stane, že byl odpískaný offense na jedné straně a přeběhneme na druhou stranu a tam se stane to stejné, že se třeba pohne hráč ve cloně kolenem nebo něco jiného. Někdy to tak vyjde, člověk na to upře pozornost, protože to očekávají, ale nemyslím si, že to je cílem jakéhokoliv rozhodčího.
Dokážete se dívat na zápas jako fanoušek?
Když si pustím basket, tak se tak ze 70 % dívám jako rozhodčí, ale když si pustím mužskou Euroligu, tak se někdy tak zapozerám na ten basket a říkám si, že to je krása toto pískat, a opravdu se jen dívám na ten basketbal.
Vy jako slovenská rozhodčí nemůžete na mezinárodní úrovni pískat slovenské týmy. Vnímá ale FIBA blízkost našich národů, že vás nenasadí ani na české týmy?
Vnímá a myslím si, že kvůli tomu jsem i na tom Final Six měla zápas až o třetí místo, protože USK postoupilo až do finále. Celou sezónu jsem nepískala ani jednou ani Žabiny, ani USK. Vím, že když se tomu dá vyhnout, tak se tomu vyhýbají. Snaží se zachovat neutralitu, ale na mládežnických letních turnajích jako U18 apod. jsem měla i české týmy.
Takže na Eurobasketu žen vás neuvidíme v brněnské skupině?
Ne, už jsou nominace a jsem v té řecké. Ale zápasy ještě nevíme. Letíme o tři dny předem do Atén, kde máme ještě kliniku. Teď už začíná příprava, co se týká online webinářů, a tam pak budeme mít ještě fyzickou přípravu, rozbory zápasů, tak abychom se připravili ještě všichni společně.
Jak se změnila práce rozhodčích, když se zavedlo IRS? Nestávalo se třeba, že jste ze začátku zapomínali, že se můžete jít podívat na video?
Ano a trochu si na to ještě zvykáme, ale ta pravidla jsou jasná a nám to usnadňuje rozhodování. Stále jsme tam jen tři rozhodčí a někdy jen dva. Jasně, že je tam nějaký slepý bod, který se překryje, a nevidíte to, takže je to super mít ten nástroj. Je to paráda. Myslím si, že celkem rychle jsme si navykli, že to máme, a my jsme to i chtěli. Apelovali jsme na to delší dobu, takže díkybohu už ho máme i my.
Pískáte i dnes mládež?
Jasně. Když je potřeba vypomoct v regionu, tak jsem otevřená, nejsem nijak omluvená, nebo když mě chtějí dát k nějakému nováčkovi, tak pískám. Určitě budu mít i teď nějaké Final 4 mládežnických kategorií.
Ovlivní vás pak taková akce, jako je Final Six Euroligy žen, že i k pískání nejmenších dětí pak přistupujete jinak?
Samozřejmě díky takové zkušenosti člověk nabere sebedůvěru, že si na hřišti více věří. Ale já beru každý zápas, každou kategorii jako finálový zápas. Do každého zápasu je potřeba dát 100 % a udržovat si svůj standard. Ať už je to Euroliga žen nebo U11. Je třeba být neviditelný a manažovat ten zápas.
Hráči, trenéři, fanoušci mají u mnohých rozhodčích pocit, že jsou arogantní, že si přijeli udělat svoji práci, nikdo jim do toho nemá kecat, všechno vidí perfektně, rozhodují bezchybně, když se někdo ozve, hned dostane téčko. To asi není ani otázka, ale můžete to nějak okomentovat? Měl by rozhodčí vysvětlovat, říct, že něco neviděl, nebo se dokonce omluvit, že něco neviděl nebo nepískl? Sorry, trenére, byl tam zákryt, neviděl jsem to?
Je to o komunikaci. Dá se komunikovat, ale jsou tam hranice. Já nemůžu po každém útoku zastavit vedle hráče nebo trenéra a vysvětlovat mu každé rozhodnutí. Odtud potud. Můžeme se potkat po zápase, sedneme si k videu a já všechno vysvětlím. Klidně. Já si ty dvě hodinky najdu. Ale teď jsme na zápase. „Vy se máte soustředit na svoji práci, já se soustředím na svoji. Když vy bude dělat 100 %, já budu dělat taky svých 100 %.“ Samozřejmě jsou tam rozkoly, dá se o nich podebatovat, ale když někdo udělá čtyřtakt a jde se se mnou hádat, že to byl je trojtakt, že to bylo nula, jedna, dva, tak budeme se teď o tom celý zápas bavit? Prostě některé situace jsou černobílé. Vyřešeno a není potřeba o nich mluvit další tři útoky.
Je nějaké rozhodnutí, to znamená písknutí nebo i nepísknutí, které vás budí ze sna?
Asi ne. Jsou rozhodnutí, které potom analyzujete a je potřeba tu chybu přijmout a jít dál. Je nutné si zapamatovat, že příště je potřeba stát tady, abych to viděla celé. A hotovo. Není potřeba přehnaně analyzovat jednu situaci, protože pak se zaseknete a mezitím se stane milion dalších situací. Přijmout to a jít dál, protože rozdíl mezi mnou a euroligovými rozhodčími je jen počet chyb. My se tu bavíme jen o počtu chyb, protože chyby vás posouvají dál. I mně se stalo, že jsem se jen tak upískla, hra se zastavila, tak jsem se omluvila, moje chyba, hrajeme dál. Stane se.
Kdy jste s tím chtěla naposledy seknout?
Ještě před FIBA. Myslím si, že to má každý rozhodčí, že s tím chce seknout a pak zase ne. Hlavně když vidí, že se to nikam neposouvá, že stagnuje, že je třeba dlouho v ženské lize a chce jít do mužské, tak začne frustrace a přemýšlí o tom, že skončí.
Loni v říjnu jste pískala zápas ženského Superpoháru, kde se střetly turecké týmy z Istanbulu Fenerbahçe a Besiktas, ale utkání se nedohrálo kvůli chování diváků. Odehrály asi dvě minuty, lidi naházeli na plochu dělbuchy, hráčky odešly do šaten a nakonec se dohrávalo na druhý den bez diváků. Co se tam stalo?
V podstatě poprvé se tam střetli fanoušci Fenerbahçe a Besiktase tváří v tvář, protože oni mají nepsané pravidlo, že v domácích soutěžích můžou být jen domácí fanoušci. Tak to trochu přehnali s tou snahou „ukázat se“, kdo jsou větší fanoušci. Proto musel být zápas přerušený. Než eskortovali všechny fanoušky ven, tak to trvalo 2 hodiny. Pro zdraví hráček a abychom nemuseli hrát tak pozdě, přesunulo se to na druhý den.
Může být rozhodčí fanoušek? Chtěla jste si zapískat v nějaké hale, nějaký tým, nějakého hráče nebo hráčku potkat naživo?
Nemám oblíbený tým. Pro mě je vždycky samozřejmě oblíbený tým rozhodčích. Ale teď v Zaragoze na Final Six jsem chtěla potkat osobně trenérku Hejkovou, ale vždycky to vyšlo tak, že jsme se úplně minuly a po finálovém zápase už jsem ji nechtěla nahánět. Byly jsme tam dvě jediné Slovenky. Pro mě je to legenda. Jinak nikoho nemám. Vždycky se ráda podívám na dobrý basket, ale vždycky fandím jen rozhodčím. Je to profesionální deformace, že se vždycky díváte, kde stojí, jak stojí, jak při tom vypadají, co rozhodují. I když si užíváte basket, tak to vždycky jedním očkem sledujete.
Jak se díváte zvenku na projekt zelená píšťalka na podporu začínajících rozhodčích, aby to s pískáním nevzdávali příliš brzy?
Je to super projekt. Taky jsme se snažili udělat něco podobného na základě vašeho projektu. Taky jsme dávali začátečníkům zelenou píšťalku, ale u nás to nebylo tak zpropagované. Češi to umí lépe. Ta myšlenka je perfektní. Musíme ochránit novou generaci rozhodčích, protože lidi jsou opravdu zlí, rok od roku je to bohužel horší, jsme k sobě opravdu netolerantní, chyby se netolerují. Podporuju to. Začíná obnova generace, starší rozhodčí se s mladšími ani nepotkávají a už spolu pískají jenom mladí, nám úplně chybí ten mezistupeň. Lidi chybí nám i vám, ale my máme podle mě ještě větší propast. U vás jste to vždycky dělali systematicky. Klobouk dolů před Robertem Vyklickým. Podle mě je tam systematická podpora, programy pro rozhodčí, klobouk dolů. Máte to na vysoké úrovni v Čechách.
O Natálii Hejkové točí nebo teď už spíš stříhá Netflix dokument, tak až vy budete na olympiádě nebo v NBA, to bude taky pěkný příběh. Kdo by vás měl hrát?
Táňa Pauhofová je výborná. Tu mám ráda. 😊
Foto: Lukáš Droppan, FIBA, AI