BŠ Tygři Praha
BK Teplice
SKB Rokycany
BK VIVIDBOOKS Pardubice
Tygři Brno
BK Klatovy
BK Příbor
BK Lokomotiva Plzeň
BC Benešov
Sokol Písek Sršni
Sokol Pražský
SK UP BCM Olomouc
Dvanáct kvalifikovaných týmů, čtyři skupiny po třech, dva postupují do čtvrtfinále a pavoukem k titulu Mistra České republiky chlapců kategorie U11. To byla Plzeň 2025. Paralelně probíhal Festival U11. Jakási cena útěchy pro týmy, které se nekvalifikovaly, ale mají zájem o konfrontaci s týmy, s nimiž se běžně nepotkávají.
Delegát turnaje Marek Stuchlý, majitel dvou opavských titulů a trenér účastníka festivalové části z NH Ostrava zahájil mistrovství slovy: „Děkujeme rodičům, že jste dali děti na ten náš sport, na ten náš basketbal, a vy si to, kluci, hlavně užijte.“ Při slavnostním zahájení zazněla hymna České republiky, děvčata předvedla taneční show a Daniel Klika roztočil balóny na prstech obou rukou.
Na akci tohoto typu jsme jeli poprvé. Nevěděli jsme, co přesně čekat. Basketbalově, organizačně, celkově. Nesbalili jsme si buben, trumpetu, řehtačky, vlajky ani transparent. Vzali jsme si ale diktafon, kdybychom narazili na někoho zajímavého.
Ne, tohle nebude objektivní reportáž. Tohle je soubor subjektivních dojmů, otázek, příběhů. Otázek a dojmů, které nejspíš vyvstaly z naší premiérové účasti na akci tohoto typu.
„Nechápu, jak se sem mohl ze severní Moravy kvalifikovat Příbor přes Ostravu.“
„Je tady snad jen jedna hlavní trenérka žena. To mi přijde zajímavé. Nebude divné se jí na to ptát?“
„To snad není možné, že támhle tomu klukovi je jedenáct?“
„Atmosféra jako na NBL. Chování fanoušků taky…“
Otázky vyvstávaly, ale zajímalo by to někoho?
„To je blbé se na to ptát…“
„Hele, Pavel Pumprla!“ Není kam uhnout, musím se ho na něco zeptat. Článek bude!
„Hele, Jiří Zídek!“ Wemby z tribuny v Pardubicích rozhodně nevypadal tak vysoký, jako když se chcete na něco zeptat Jiřího Zídka. Bolí vás za krkem, jak k němu vzhlížíte, a bolí vás ruka, jak vysoko musíte diktafon držet. Stačí mu jedna věta na to, abyste pochopili, jak je nad věcí, v klidu, skromný, pokorný a zároveň profesionál.
„Dobrý den, můžu se vás na něco zeptat do článku o mistrovství?“
„Jasně, ale já jsem tady irelevantní.“
Velikost klubu a města aneb Jak se kvalifikovat na MČR U11
Při pohledu na seznam kvalifikovaných týmů nám vyvstaly dvě otázky.
Kde jsou kluby, jejichž výkladní skříní je tým mužů v Národní basketbalové lize a jejichž hráčská základna by měla teoreticky začínat v ideálním světě u těch nejmenších?
Nekvalifikovali se. Simple as that. Týmy jako Děčín, Sluneta, Basket Brno, NH Ostrava, Nymburk se přihlásily alespoň do nemistrovské části na Festival U11. V kvalifikaci na mistrovství je zkrátka někdo předčil. Skvělá zpráva je, že v České republice je spousta klubů, které se soustředí na výchovu mládeže bez jakékoliv ambice na vlastní vrcholový tým mužů NBL úrovně. Pokud vyprodukují hráče pro nejvyšší soutěž, mají radost. Někdo má návaznost na konkrétní ligový tým ve svém městě, jiné talenty musí změnit adresu.
Dvanáct účastníků je tvořených jedním pořadatelem a jedenácti kvalifikovanými týmy z různých oblastí. V každé oblasti je ale postupový klíč jiný. Někdo hrál v podstatě play-off nebo alespoň sérii minimálně čtyř zápasů v několika kolech, jiný se kvalifikoval po „základní části.“
Jak mohl Příbor s 8000 obyvateli přejít přes týmy z Ostravy nebo Frýdku-Místku?
Zeptali jsme se trenéra. Odpovídá Marek Slovák, BK Příbor.
Příbor je na letošním MČR U11 s necelými 8500 obyvateli rozhodně benjamínkem co do velikosti měst. Jaká byla vaše cesta z oblasti až sem?
My jsme měli na naší oblasti v kvalifikaci na MČR U11 šest týmů, které se rozdělily do dvou skupin po třech. Tu skupinu jsme vyhráli. Měli jsme hrát se Snakes Ostrava, ti nepřijeli, takže jsme postoupili do finále a tam jsme znovu porazili Frýdek – Místek, se kterým jsme vyhráli i v základní skupině.
Je Frýdek – Místek vaším regionálním rivalem, jak by se dalo čekat? Bylo finále kvalifikace nelítostným derby?
Hrajeme spolu často, třeba šestkrát sedmkrát do sezóny, pro mě je to o to zvláštnější, že trénuju kromě Příbora i ve Frýdku.
To jste trochu unikát, ne?
My se snažíme spolupracovat a pomáhat si, takže úplně rivalové nejsme. Já v Příboře trénuju ty nejmenší děti U11, U12 a U13 a ve Frýdku U14 a U15.
Jak populárním sportem je basket v Příboře?
Je to jako asi každé menší město, vždycky je fotbal, vždycky je hasič a my se dereme za nimi.
Když teď spolu mluvíme, postoupili jste do semifinále. Jak velká věc to pro vás je?
Tak je to rozhodně úspěch. Ale pro ty kluky jsou důležitější zážitky. Já říkám, že nejlepší teambuilding je výhra. Jsou to kluci, kteří basket hrají dva tři roky, loni jsme byli na festivalu, skončili jsme třetí, kluci si odvezli medaili, měli zážitky a ohromně je to bavilo. A dneska to je podobné.
S jakým cílem jdete do dalších bojů?
Jdeme do toho naplno a doufáme, že si domů odvezeme nějakou sladkou medailovou tečku. To by bylo krásné.
Když už jsme u té cesty domů – máte to daleko. Je to pro ty děti exotický výlet?
Asi trochu jo, my jsme sem jeli šest nebo sedm hodin. Ale my jezdíme na nějaké turnaje často, třeba do Prahy, v červnu bychom měli jet na turnaj do Maďarska, takže kluci jsou zvyklí. A oni se vždycky těší, že někam pojedou. Výhoda malého města je, že kluci spolu chodí do školy, ven, takže i tohle si spolu užívají.
Basketbaloví experti možná ví, že bývalý kapitán národního týmu Pavel Pumprla začínal s basketbalem v Mohelnici. To taky není žádné velkoměsto, tak nás zajímalo, jestli byl někdy na MČR.
Pavle, pamatuješ si na své začátky v kategorii U11?
Krásná otázka. Nepamatuju, protože my jsme nehráli kategorii U11. Tehdy to byli mladší minižáci, starší minižáci a ani nevím, které kategorii by to dnes odpovídalo. Ale začátky si samozřejmě pamatuju a i tato mistrovství. S maličkou Mohelnicí, o které tehdy nikdo nevěděl, ani kde je, se nám dařilo a dokonce jsme sbírali medaile, takže si to pamatuju, a spoustu z nás, kteří jsme tam v tu dobu hráli, to díky těm úspěchům u toho udrželo docela dlouho.
Tušíš, jak jste se tam s tou malou Mohelnicí vůbec dostali?
To bude asi tím, že v tom kraji nikdo moc extra nebyl. Nevím, jestli jsme spadali do Olomouckého, mám pocit, že jsme spíš hrávali s týmy jako Krnov, Jeseník, Šumperk. Sem tam možná Ostrava. Jak jsme se tam dostali přesně nevím, ale když už jsme se tam dostali, tak jsme byli docela úspěšní. Ty roky, kdy mně bylo 10 až 12, to bylo v roce 1996 až 1999, tak jsme fakt na tom mistrovství pokaždé byli a většinou jsme si odvezli medaili, což mi takhle zpětně přijde nepochopitelné, ale tehdy mi to přišlo normální.
Vzpomeneš si na soupeře, proti kterým jste na tom mistrovství nastupovali? Přijde mi zajímavé, že tu nejsou týmy „velkoklubů“ z NBL.
Některé klasické už tady člověk uvidí. Zejména Sršni, kteří se teď zjevili a dlouhodobé funkční programy přetavili do extrémně funkčního mužského týmu v nejvyšší soutěži, ale jinak je to pravda. Někdo se mě ptal, proč Nymburk má takový slabý mládežnický tým. Říkám, to je malé patnáctitisícové město. Prý no jo, ale mají tak úspěšný mužský tým. Nestahují to z okolních oblastí a hrají proti Milovicím a dalším malým městům. Stahuje se to pak v patnáctkách, sedmnáctkách, kdy už ti nejlepší jdou do těch dobrých klubů a tam už na mistrovství těchto kategorií člověk vidí USK, Pardubice apod. Ale je dobře, že tady je velká diverzita těchto týmů. Tady se zrovna rozcvičuje tým z osmitisícového Příbora. To si myslím, že je fajn. Dva týmy, co vidím i tady, hrály i za nás. Často jsme bojovali s Pískem už v tu dobu, USK docela hrávalo a Benešov. To je ten druhý, který tady je. Tyhle týmy se tam objevovaly už tehdy a evidentně to funguje dodnes.
Na tribunách byl k vidění i Jaroslav Prášil, který v NBL odehrál úctyhodných 16 sezon.
Jardo, jak vzpomínáte na své začátky v kategorii U11?
To si pamatuju velice dobře, protože v jedenácti jsem basket vůbec nehrál. Hrál jsem tenis a s basketem jsem začínal ve třinácti.
Takže ani nevíte, jaký byl v tu dobu systém soutěží, jestli existovalo něco jako mistrovství ČR podobné tomu, na kterém se tady potkáváme?
Já jsem hrál v Uherském Hradišti. Hráli jsme jeden rok dorosteneckou ligu a to jsme se nedostali nikam. Asi v sedmnácti jsem odešel do Kroměříže a to jsme hráli na mistrovství ČR v Ústí nad Labem, kde hrálo šest nejlepších týmů, ale postupový klíč z oblasti na MČR si nepamatuju.
Jak už jsme prozradili výše, na MČR U11 se objevil i Jiří Zídek, první Čech v NBA, vítěz NCAA, vítěz Euroligy, vítěz NBL.
Jirko, v kolika letech jste začínal s basketbalem?
Relativně pozdě. Deset, jedenáct.
A jak na to dobu vzpomínáte?
Matně. Přece jenom už je mi přes padesát. Ale pamatuju si to jako začátky, kdy jsem měl určité manko, a kluci, se kterými jsem hrál ve Spartě, tak už hráli nějaká léta, takže ten začátek úplně jednoduchý nebyl.
Ženy trenérky
MČR tvořilo 12 týmů, Festival tvořilo 14 týmů. To je 26 týmů. Na MČR jen Olomouc přivezla hlavní trenérku, která měla i asistentku. U Tygrů Praha pak vedli tým muž a žena. Na festivalové části pak měli ještě hlavní trenérku Kristýnu Kotrcovou Tigers České Budějovice.
Vypráví trenérka Olomouce Tereza Chodilová
U nás v Olomouci je to normální. Máme skoro v každé kategorii aspoň asistentku nebo trenérku. Myslím si, že žena může být stejně dobrá jako muž, a myslím si, že je to dobré vůči těm dětem. K ženské mají blíž než k chlapovi. Když jsem třeba minulý rok trénovala starší kluky, tak chodili s problémy, s kterými za trenérem nepůjdou. Problémy doma, ve škole, potřebují se svěřovat. Ti malí mě zase berou víc mateřsky, že maminku mají raději než tatínka. Za mě je to super. Já jsem zatím nenarazila a rodiče to mají u nás stejně. Jsou spokojení.
Kluci nebo holky?
Já bych holčičky trénovat nemohla. Jsem uřvaná, bylo by to na holky moc přísné. Holčičky, když spadnou, tak hned řvou, to by na mě nebylo. Naši kluci si to nedovolí. Ví, že kdo řve, tak nehraje. Raději kluky, tvrdá dřina, dá se s nimi víc pracovat. Navíc tady v tom dětském věku se kluci pomaleji vyvíjejí, ale pak to nese hodně ovoce ve starším období. Holky jsou hodně rychlé v dětství, ale pak už se nevyvíjejí.
Jak jste se sem kvalifikovali?
U nás v oblasti v naší soutěži je deset týmů. Jsme čtyři chlapecké týmy a ostatní jsou mixy. Hrajeme se všemi v rámci celé skupiny, ale z těch čtyř týmů se udělala minitabulka a ten nejlepší se kvalifikuje na MČR.
Druhou trenérkou na turnaji je paní Petra Michálková z BŠ Tygři Praha.
Jak dlouho tuhle práci děláte?
Strašně dlouho. To už si ani nepamatuju.
Prošel vám rukama nějaký známý hráč nebo hráčka, kteří jsou v NBL, ŽBL nebo ještě dál?
Tygři Praha fungují třináct let, takže jsou to děti, které se teprve dostávají na svůj vrchol. Jsou to ročníky 2005, 2006. V NBL ve Slavii je Štěpán Bubeník, Honza Matušík, Vašek Skřivánek. V ZVVZ USK je Mariana Přibylová. Zatím mladá, hledá svoje šance, ale určitě je dostane. V italské nejvyšší soutěži A1 je Emilie Brzoňová.
(Pozn. red. Mariana Přibylová vyhrála s ZVVZ USK Praha Euroligu, kde průměrovala 4,2 minuty a 1,7 bodu na zápas.)
Byli tito hráči a hráčky výjimeční už v dětských kategoriích? Řekněme už v jedenácti letech, když jsme na mistrovství U11?
Upřímně, v čem je velký rozdíl u těchto dětí, tak je to v tom, že jsou to vesměs děti hodně odmalička spjaté s basketbalem v rodinách. Mají doma trenéry nebo zkrátka jsou odmalička v hale. Tak to bohužel je. Je znát, že měli více příležitostí.
Takže si to poctivě odpracovali?
To si teda pište, že si to poctivě odpracovali.
Není to i tak, že někdo přijde z ulice a hned převyšuje ostatní?
Jsou i takoví, znám je po republice, ale zrovna ti u nás si to odpracovali odmalička.
Jste celou trenérskou kariéru u mládeže. Práce s dospělými vás neláká?
Neláká, ale mám nad sebou dospělý tým. Tygři Praha dělají mládež Slavii v NBL.
Proč je málo trenérek? Z celého MČR i festivalu jste tady pouze vy a Tereza Chodilová s týmem Olomouce, která má tedy i ženskou asistentku.
Více trenérek je u dívek, u kluků je víc kluků. Myslím si ale, že je to víc chlapská práce.
Trenéři
Vyzpovídali jsme obě trenérky a následně jsme narazili na trenéra Sršňů Písek Honzu Čecha, o kterém se ví, že si svou trenérskou kariéru vyšlapal poctivě od těch nejmenších.
Honzo, jak vzpomínáte na dobu, kdy jste trénoval kategorii, která zápolí na tomto turnaji?
Už je to asi víc než deset let. Když jsem končil kariéru v NBL, tak jsem se stal trenérem minižáčků v Písku, dělal jsem veškeré nábory a trénoval minižákovské kategorie. Každý trenér, když se dostane do nějakého věku, do nějaké fáze, tak vzpomíná na tohle jako na to nejkrásnější období, protože tam vidí tu dětskou radost, každý pokrok, každé zlepšení, euforii a jsou to nezapomenutelné zážitky. A proto Písek vždycky bude vycházet z toho, co si vychová. Bude dbát na mládežnickou složku, protože vždycky, když se hráči dostanou do mužské kategorie a mají k tomu klubu vztah, tak se to dělá daleko snáz. Což je náš případ, a proto jsem rád, že nám roste další super generace, super parta kluků, které vidím od první třídy a jsem rád, že dneska je můžu podpořit ve finále a doufám, že to zvládnou, protože je to vždycky hezké něco vyhrát, i když to není to nejdůležitější.
Viděl jste to takhle už před těmi deseti lety? Někteří trenéři působí dojmem, že nenesou moc dobře, když hráči, i když jsou to děti, nehrají podle jejich představ.
Taky jsem začínal trénovat v nějakých třiadvaceti letech a myslel jsem si, že nejdůležitější na světě je medaile. Ale člověk se vyvíjí, vyvíjí se každý trenér a přijde si na to, že ve výsledku to nejdůležitější v těch dětech je ta upřímná radost ze hry a ty výsledky jsou důležitější až v dospělosti. Teď naopak když chodím na minižáčky, tak říkám, hlavně ať je to baví, a říkám to všem rodičům a trenérům. Důležité je, aby z nich byli hráči v budoucnu, a k tomu potřebují, aby v mládeži chytli píli, chuť na sobě pracovat a tu hru milovat, a pokud tohle získají do čtrnácti let, tak pak se z nich ti basketbalisti stanou a až pak jsou ty výsledky důležité.
Někteří trenéři jsou spíš empatičtí, kamarádští. Jiní volí tvrdší přístup, jsou plní emocí a pro zvýšení hlasu nejdou daleko.
Jak to vidí Jiří Zídek?
To je jedno. To je každého styl práce. Já bych si v životě neodvážil kritizovat trenéra, protože tihle kluci nebo holky, kteří to dělají, velmi často „volunteerují“ svůj čas třikrát týdně, obětují tomu svoje víkendy. V životě jsem nekritizoval žádného trenéra, protože pro trenéry mládežnických celků mám jenom velký respekt.
Tomu je jedenáct?
Každý měl spolužáka, který byl o hlavu větší nebo menší. Je to normální. Přesto když se potkají na palubovce hráči, mezi kterými je bezmála půl metru výškový rozdíl a váhový rozdíl desítky kilo, strach v očích toho menšího je pochopitelný.
Trenérka Olomouce Tereza Chodilová vysvětluje: „Mají růstový spurt. Za dva tři roky je ostatní dorostou a budou všichni ve stejné linii a pak odskočí jen ti, kteří mají ty geny po rodičích.“
Wikipedia říká, že Jiří Zídek měří 213 centimetrů.
Jirko, byl jste vždycky velký?
Myslím si, že jo. Dali mě pod koš a zakázali mi driblovat.
Své o tomto ví i trenér Příbora, v jehož týmu byl jeden z největších hráčů na turnaji. Mimochodem málo se to ví, ale z Příbora pochází Jan Veselý.
Roste v Příboře nový Honza Veselý?
(smích) No třeba jo, bylo by to pěkné. Narážíte asi na našeho Víťu… To je strašně snaživý kluk, přišel k nám asi rok a půl zpátky, neuměl ani pořádně chodit a strašně rychle roste, takže má v 10 letech sedmačtyřicítku nohu a měří metr osmdesát. My jsme mu nastavili i kondiční plán, individuální tréninky na obratnost a motoriku, aby to všechno zvládl. A on je hodně zarputilý, takže kdo ví, třeba ho za pár let uvidíme někde vysoko.
Znají kluci vůbec Honzu Veselého? Pracuje se v Příboře s jeho odkazem?
Rozhodně ho znají, i když ho moc nevídají, on v Příboře moc nebývá. I když kluci teď znají možná víc hráče z NBA, tak Honzu Veselého a Tomáše Satoranského znají taky.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Rodiče
Atmosféra jako na NBL. Chování fanoušků taky… Ty nejhorší vulgarismy included. Bubny, trumpety, řehtačky, plácačky, transparenty, skandování, chorály a trenérské rady.
Stejná otázka pro Jaroslava Prášila, Pavla Pumprlu, Jiřího Zídka.
Jací jste tatínci fanoušci?
Jarda Prášil: „Beru to tak, že ať to dopadne, jak to dopadne, ať si to kluci užijí. Asi je mi úplně jedno, jaký je výsledek. Pokud je dobrý výsledek, tak jsem samozřejmě radši, než kdyby to bylo opačným směrem, ale vůbec mi nevadí, když se jim něco nepovede. Hlavně ať si to užijí, to je smysl toho turnaje a je to baví, protože se někam dostanou a hrají proti týmům, se kterými se normálně nepotkají. Myslím, že celá organizace takového turnaje je pro ně fajn.“
Jaký tatínek fanoušek je Pavel Pumprla?
Hrozně tichý. Když jsem občas něco na kluky zavolal „pojďme bránit“ nebo „jedem“, tak říkali: „jéé, ty i někdy něco řekneš při zápase“. Asi si nemusíme nalhávat, že velkých odborníků je na tribunách dost, a i když bych možná v rámci toho, co jsem zažil za kariéru, měl možnost k tomu něco říct, tak si naopak vybírám tu opačnou možnost a nic neříkám. Od trénování jsou tam trenéři, já jsem teď fanoušek a jsem tam od fandění, abych zatleskal a povzbudil. A vlastně mi to docela vyhovuje a naopak se spíš vyhýbám těm rodičům, kteří mají obrovské ambice a jde to z nich slyšet při každém zapískání a nezapískání rozhodčích.
Jirko, jaký jste tatínek fanoušek?
Sedím v rohu a neříkám nic. Myslím, že rodiče do toho nemají vůbec zasahovat. Je to na trenérech. Je tady dostatek trenérů.
U tatínka z NBA se ještě zastavme. Na turnaji rozdal spousty podpisů a nesčetněkrát se fotil.
Ví váš syn, kdo je jeho táta v tom smyslu, jestli už vnímá nějaký tlak, očekávání veřejnosti a zkrátka břímě toho jména? Mají to mladí hráči, synové otců – úspěšných hráčů těžší?
Myslím si, že to mají těžší, ten tlak, který si na sebe potom vytvoří. Není to jenom o mně. Je to i o dědovi. To už je třetí generace, která má hrát basket, nebo hraje basket a snaží se o to, takže bych řekl, že to tak je. Já jsem to taky tak vnímal, protože můj táta hrál dobře a neměl jsem ten tlak hlavně ze začátku vůbec rád a pak jsem byl rád, že jsem odešel do Ameriky a tam jsem si prokopal svoji cestu.
A spoluhráči syna vědí, kdo je táta jejich spoluhráče? Nemusel jste třeba podepsat boty celému týmu?
Ne, to ne, já se snažím vyskytovat se tam co nejmíň. Každé z mých dětí si vybralo, jestli basket chtějí hrát nebo ne. Já jsem je na něj zavedl, a jestli se jim líbí, tak ať to hrají. Může jim to dát hodně do života, může je to přenést přes telecí léta, mají organizovaný čas, nemají čas na blbosti. To jsou všechny ty benefity. Ale že bych cílil na to, aby hráli profesionálně, aby z nich byli špičkoví basketbalisti, to by byla jenom velmi přidaná hodnota.
Mimochodem pokud jde o známé tatínky, ne všichni mohli být přítomní, protože měli sami své hráčské povinnosti. Alespoň někomu to letos doma cinklo.
Rozhodčí
Finále rozhodovali Veronika Šlaisová a Filip Hackl.
Připomeňme si ještě jednou slova Pavla Pumprly: „Asi si nemusíme nalhávat, že velkých odborníků je na těch tribunách dost. Od trénování jsou tam trenéři, já jsem teď fanoušek a jsem tam od fandění. Spíš se vyhýbám těm rodičům, kteří mají ty obrovské ambice a jde to z nich slyšet při každém zapískání a nezapískání rozhodčích.“
Projevy rodičů na adresu sudích i hráčů byly nejslabším bodem turnaje. Gesta a hlášky chytají děti snadno a rychle. Nejeden rodič by pak jistě citoval známé pelíškovské „od nás to nemají“.
Teď už ale pojďme na rozhovor s oběma finálovými rozhodčími.
Rozhodčí Veronika Šlaisová
Kdybyste měla říct jednu věc, která je na rozhodování zápasů těchto malých dětí nejhezčí nebo nejlepší, co by to bylo?
Já jsem nečekala, že tady na těch U11, což jsou desetiletý dětičky, bude tak nádherná atmosféra. Hodně fanoušků, bubny, houkačky, je tu fakt všechno. A zároveň jsou ty děti fakt šikovný. Když jim člověk něco vysvětlí, tohle nedělej, tohle můžeš, tak ony se fakt snaží. A hrají pro radost.
Atmosféra je tady bouřlivá, jací jsou fanoušci?
Zrovna před chvílí jsem to říkala kolegovi, mám trochu chuť si vylít srdíčko. Samozřejmě jsou i ti neslušní fanoušci, kteří nadávají rozhodčím v neuvěřitelných mezích neslušnosti. A jsou i tady. Přitom já jsem toho názoru, že pokud fanoušci zůstanou slušní, tak ta bouřlivá atmosféra vybičuje i rozhodčí k lepšímu výkonu, troufnu si říct, že mnohem víc než to nadávání.
Co musí mít rozhodčí, který píská nejmenší děti?
Obecně musí mít rozhodčí tři věci – klid, sebejistotu a děravé uši. A k těm malým dětem rozhodně trpělivost. Člověk nemůže pískat to, co by pískal dospělým. Ty děti toho prostě udělají mnohem víc. Někdy je prostě lepší to dítě nechat běžet do koše, než pískat každý malý kontakt. A taky to vysvětlování.
Jsou mezi rozhodčími specialisti na malé děti, kteří se třeba nehrnou výš?
Určitě. Jsou to většinou ti, kteří zůstávají v krajích. Nebo jsou to zkušení rozhodčí, kteří už třeba kvůli věku nesplňují fyzické testy. Ale jsou i takoví, kteří pískají pár let a prostě se třeba v pětadvaceti rozhodnou, že chtějí zůstat v kraji, tak ty děti pískají víc a pak to s dětmi umí třeba líp.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Rozhodčí Filip Hackl
Kdybyste měl říct jednu věc, která je na rozhodování zápasů těchto malých dětí nejhezčí nebo nejlepší, co by to bylo?
Emoce. Jsou to malý děti, rodiče jsou do toho zapálení, je tady plná hala, všichni fanděj a děti to vybičuje. My si to užíváme taky, hraje se nahoru dolů, děti běhají za balónem a je to krásný.
Když dostane rozhodčí delegaci na zápas U11, neřekne si někdy, že je to za trest?
Mistrovství určitě ne a v sezóně jsou lepší dny a horší dny, někde se vám někam určitě chce méně, někdy vám to třeba znechutí ty okolnosti.
Co musí mít rozhodčí, který píská nejmenší děti?
Jednoznačně pochopení pro ty děti. Být schopen s nimi komunikovat, my je ten basket svým způsobem taky učíme, musíme s nimi mluvit, říkat jim, co pískáme, proč to pískáme, co se bude dít pak. Když tam ten rozhodčí jenom chodí a píská, tak to může otrávit všem. Vy když něco písknete, tak děti často stojí a koukaj, neví, co se děje, tak jim to prostě musíte vysvětlit. S tím souvisí, že musíte mít cit pro hru.
Jsou rozhodčí na práci s dětmi nějak speciálně připravováni? Vídáme zavazování bot…
Jo, to se stává, taky jsem zavazoval boty. Když se rozhodčí školej, tak je speciální blok zaměřený na to, jak pískat minibasketbal, jak s tím zápasem zacházet, a když pak jdete pískat a máte štěstí, že zrovna je dostatek rozhodčích, jdete ve dvojici s někým zkušeným, kdo ví, jak to s těmi dětmi vést. Nebo se na ten váš zápas jede podívat nějaký lektor, který vám pak dá zpětnou vazbu.
Jak často se děje, že děti přebírají moresy dospělých?
To se teď dost řeší, no. Děje se to a děje se to čím dál častěji. A dělo se to i tady. Desetiletý kluk sprostě nadává rozhodčímu, který x let pískal nejvyšší soutěže, to vzbudí emoce i v tom rozhodčím.
Zmíněné události jsme byli svědkem. Rozhodčí sprostého mladíka rychle zpražil, že to si nebude dovolovat. CZ.BASKETBALL v podcastu k zelené píšťalce vypráví, jak se skrze zelenou píšťalku daří kultivovat prostředí, že fanoušci na začátečníka pořvávají méně. Na turnaji nebyla viděna ani jedna zelená píšťalka. Mladí rozhodčí delegovaní na finále byla super volba. Zároveň byli na mistrovství republiky s píšťalkami strejcové, kteří měli odpoledne dost starostí sami se sebou. Evidentně někde chytli tzv. „zemanovu virózu.“
Mistři a MVP
Titul Mistra České republiky kategorie chlapců U11 za rok 2025 vybojoval tým BŠ Tygři Praha pod vedením trenérského dua Tomáš Mach, Petra Michálková. Ve finále porazili Sokol Písek Sršni.
Bronz si odvezli chlapci z BK Příbor, kteří porazili Sokol Pražský.
MVP turnaje byl vyhlášen Vít Hanuš z Tygrů Praha.
Ty jsi teď čerstvý MVP turnaje MČR U11 a mě by zajímalo, jaký je to pocit?
Já se cítím dobře. Oni kluci říkali, že to vyhraju.
Kdo je tvůj basketbalový vzor?
Mám hodně rád Kobeho a pak ještě je můj vzor Jayson Tatum. A Tomáš Satoranský a Honza Veselý.
Tvůj tým vyhrál celé MČR U11, ty jsi MVP. Co plánuješ dál?
Zopakovat to za týden znovu s dvanáctkama.
Co říci závěrem.
Výborná organizace pořádající BK Lokomotiva Plzeň. Turnaj odsýpal. Harmonogram se dodržoval. Pěkné haly. Pozor na kluzkou zaprášenou palubovku. Spousta zapískaných kroků, protože děti brzdily smykem. Převažující příjemná atmosféra. Přecházet mezi halami bylo jako střídat stage na fesťáku. Příznivé ceny v hospodě.
Tak třeba zase někdy příště.
Slovy Jiřího Zídka. Sportu zdar a basketbalu zvláště.
Foto: Jan Russnák