Pojem „legenda“ možná zažívá trochu inflaci, je však nade vší pochybnost jisté, že Jakub Houška děčínskou legendou je. A taky tamním patriotem. Byl u největších úspěchů válečnického basketbalu, má medaile, zažil slavné měření sil s Nymburkem na zimním stadionu. Po konci profesionální kariéry se ale rozhodně nestáhl do ústraní. Naopak, kolem basketu je ho pořád plno. Trénuje mládež, dělá klubový marketing a také se naplno vrhnul do politiky, kde kope za děčínský sport.
A o všem moc rád a zeširoka vypráví.
Při domlouvání rozhovoru jsme museli jeden termín škrtnout, protože jsi byl na městské radě. Tudíž nemůžu začít jinak – kdy bude v Děčíně nová hala?
Je to běh na dlouhou trať. Město Děčín má samozřejmě na starosti hrozně moc jiných věcí, takže to není jednoduché. Než jsem vstoupil do politiky, tak jsem si myslel, že to bude jednodušší, ale spletl jsem se.
Nějaký záměr ale existuje?
Musíme jít postupně. Město teď bude investovat zhruba 45 milionů korun do naší stávající haly. Bude se předělávat původní stará část, tedy záchody a šatny, bude se dělat rehabilitace pro mládež a nová vzduchotechnika, která už byla potřeba. Až skončí liga, tak se tady rozbourá polovina haly a pět měsíců se na ní bude pracovat. Pokud jde o nové sportoviště, tak bychom zatím chtěli aspoň u školy, které je tu nad námi, postavit novou tělocvičnu. Ta by byla spíš pro jiné sporty.
Ta plánovaná přestavba ale neřeší dva palčivé problémy Maroldovky. Tím prvním jsou závěsné koše, které vám například brání hrát vyšší evropské poháry.
Je to pravda. Teď se tady zrovna poptává, že by se udělaly kapsy do zdí za současnými koši. Pokud by se to povedlo, tak bychom mohli mít v hale ty normální certifikované koše, které stojí na zemi.
Zřejmě ještě výraznějším problémem je nedostatečná kapacita haly. Ta se letošní přestavbou nezvýší?
Ne. Když se tady před více než 20 roky přistavovala modrá tribuna, tak rozpočet byl někde okolo 45 milionů. My teď za stejné peníze rekonstruujeme šatny. Plánovat proto nějakou další přístavbu je složitý a extrémně drahý proces.
Pro nás je to samozřejmě problém. My už tu laťku návštěvnosti nemůžeme posunout, protože víc lidí se prostě do haly nevejde. Přitom bychom tou cestou jít chtěli, ale nemáme ty lidi kam lákat. Já třeba hodně sleduju hokejovou Spartu, která šlape do marketingu fantasticky a skvěle zvedla čísla návštěvnosti, ale má na to prostor. Basket v Opavě má taky halu na to, aby lákal další diváky. Ale menší kluby – třeba my nebo Písek – to mají v tomhle složité.
Písek si letos premiéru v play-off právě kvůli kapacitě užije na zimním stadionu. Před deseti lety to byl právě Děčín, který finále s Nymburkem přesunul na zimák. Tehdy přišlo skoro pět tisíc lidí. Jak krok Písku hodnotíš?
Může jim to hodně pomoci, je to super. Halu mají pořád plnou, play-off samozřejmě táhne ještě víc. Tamní hokejový klub jim navíc vyjde hodně vstříc, co jsem slyšel, tak si tam můžou rozpustit led a podobně, takže je to pro ně logický tah.
Jak s desetiletým odstupem přesun na zimák hodnotíš ty? Mnoho lidí tehdy říkalo, že jste sice dostali na basket davy lidí, ale zároveň jste se tím připravili o výhodu domácí haly.
Jedinkrát jsem nezalitoval. Pro nás bylo tehdy velké vítězství už to finále. Sice jsme v něm pak prohráli, ale celé nám to ohromně pomohlo do dalších let. Basket jsme tou událostí a přesunem na zimní stadion zpropagovali jako nikdy a například co se zájmu mládeže týká, tak z toho těžíme vlastně do teď. Kdyby mi teď někdo řekl „hoši, pojďte na zimák“, tak okamžitě říkám „pojďme do toho, je to bomba“. Kdo z lidí si bude pamatovat třeba čtvrté finále v Maroldovce? Těch úspěchů v posledních letech byla spousta, ale zimák nikdo nezapomene.
Ta otázka se vyloženě nabízí – znovu už o zimáku neuvažujete?
Pokud bychom chtěli dostat na basket víc lidí, je to jediná volba. Nebráníme se tomu. Není tajemstvím, že jsme to plánovali už loni na semifinálové El Nordico. Nakonec z toho couvlo Ústí (Děčín podmiňoval přesun na zimní stadion tím, že stejný krok udělá i Ústí, aby měly oba kluby stejné podmínky – pozn.red), za mě je to obrovská škoda. Oba staďáky by byly natřískané, my bychom určitě prodali 5000 lístků.
Je El Nordico pro oba severočeské týmy opravdu tak prestižní věc?
Je to pikantní. A je to fajn, lidi to milujou. Zajímavé je, že někteří z nich mi říkají, že ještě raději jezdí na derby do Ústí, protože je tam úplné jádro našich fanoušků pospolu a je to skutečný kotel.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Loni se Děčín a Ústí poprvé potkaly v play-off. Tam to už jiskřilo opravdu hodně.
Mrzelo mě to. Přerostlo to v něco, co jsme nechtěli, a já jsem se upřímně těšil, až to skončí. Z toho souboje se stala nenávist a to mi vadilo. Bylo to za hranou, staly se tam věci, které by se dít neměly. Takže ano, derby se hrotí dost, Tomáš (Hrubý, generální manažer Ústí) to umí dobře. Ale my jsme spolu dokázali spolupracovat, minulý rok jsme například dělali kampaň na odběr krve. Zvládneme fungovat společně, i když v poslední době se nůžky trochu rozevřely.
Takže bys neměl problém jít s Tomáš Hrubým na pivo?
Dřív jsme spolu na pivu byli, teď už dlouho ne, problém bych s tím neměl. S některými jeho výroky ale nesouhlasím. Veřejně mu oponovat nechci, protože si myslím, že řada věcí by se vůbec neměla tahat ven. Šancí potkat se na pivu moc nemáme, ale kdybychom měli, tak by to třeba právě byla příležitost si některé věci vyříkat. Rozhodně nechovám nenávist k němu ani k Ústí, mám tam kamarády.
Největší domácí zápasy pro Děčín v sezoně jsou vždycky Ústí a Nymburk?
To záleží na vývoji sezony. Ale ano, na některá utkání zvedáme vstupné, v tom jsme si vzali příklad z hokeje nebo z fotbalu. Ústí a Nymburk mezi ta utkání určitě patří.
Zápas Nymburkem teď byl docela vyhrocený, ne?
Byla to bitka, kdyby měli rozhodčí pískat všechno, tak se asi dohraje ve čtyřech. Tvrdé to bylo na obě strany. Divácky každopádně opravdu atraktivní zápas. Šli jsme do toho naplno, nevyšlo to, ale na konci zase plná hala stála a děkovala hráčům za výkon.
Vraťme se ještě k tvému působení v politice. Jak se skrz ní snažíš ještě děčínskému basketu pomáhat?
Já nejsem v politice za basket, jsem tam za sport. Nikdy nelobbuju za to, aby měl basket víc peněz, chci, aby měl víc peněz celý sport v Děčíně. Vytvářeli jsme tak i dotační systém, aby byl co nejvíce spravedlivý. Když se navýší peníze, tak jdou poměrově do všech sportů. Samozřejmě, že někteří politici tvrdí, že jsem tam jenom za basket a podobně, ale tyhle populistické kecy už jsem se naučil nějakým způsobem brát.
Je komunální politika tvůj strop, nebo míříš výš?
Naposledy jsem kandidoval do krajských voleb. Když se do něčeho pustím, tak jsem zase takový blázen a sporťák, že do toho jdu naplno a chci vyhrát. Málem jsem se tam nakonec dostal (smích). Tahali mě i do Sněmovny, ale já na to nemám čas. Mám spoustu práce v klubu a všechny ty funkce bych nestíhal zvládat. Chci stíhat co nejvíc zápasů mládeže, jsem v hale pořád, zatím by to nefungovalo.
Slyším tam to významné „zatím“ …
Já to řeknu narovinu – čím výš to je, tím větší je to žumpa. Když jsem šel v roce 2019 do politiky, tak jsem z ní po roce a půl odešel. Nedával jsem to, říkal jsem si, že to není nic pro mě. Byl jsem obviňován ze všech možných věcí, nemohl jsem spát, nepomáhalo mi, že všechno řeknu na plnou hubu. Ale pak jsem se vrátil a teď mě to baví. Máme v radě města dobrou partu, dokážeme se o všem rozumně pobavit. Takže jako u všeho nakonec platí, že je to o lidech. Ale teď nemám v úmyslu být poslanec (smích).
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Nechme už politiku politikou. Kromě trénování mládeže se v Děčíně věnuješ i marketingu. Co to obnáší?
Mám na starosti komplet marketing mládeže. Ale samozřejmě funguju i kolem „áčka“, například sítě jedu víceméně já. Máme to tady také komunitní, sedneme si v několika lidech a společně vymýšlíme, jak zápasy udělat pro lidi zajímavé. Je to pro mě zábava, neberu to ani jako práci.
Nedávno jste v Děčíně pořádali All-Star Game. S tím práce docela být musela, ne?
Bylo to hodně akční. Vytvořili jsme tým, ve kterém byli i lidi z federace, stanovili jsme si nějaké role, zapojili jsme mládežníky a nakonec to běželo jako po másle. Přiznávám, že jsme se toho trochu báli, ale postupně jsme zjistili, že ten proces vlastně známe a umíme. Problém byl, že den před tím jsme měli náš ples a ještě o den dřív jsme zahajovali výstavu k výročí v pivovaru. Takže jsme měli tři velké akce za sebou a to jsme si pak říkali, že jsme fakt magoři. V pondělí navíc ještě následovalo utkání pro školy naší extraligové U17, kterým jsme také naplnili Maroldovku. Hektické, ale skvělé dny.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Čí byla ta motorka, přes kterou skákal ve Slam Dunku Milan Stráněl?
Milan nás o tom informoval samozřejmě dopředu, zhruba týden. Zjišťoval, jestli by to vůbec bylo možné. Nám to přišlo zajímavé, tak jsme začali hledat. Nakonec to byla motorka majitele místní prodejny Ducati. Byl hrozně rád, motorku přivezl, Milan ji přeskočil a nezničil, takže to dopadlo dobře.
Součástí marketingu je určitě i fanshop. Jak přistupujete k němu?
Za poslední roky pozorujeme velký nárůst. Lidi ty věcí chtějí, ale zdůrazňuju, že je to na poměry basketu. Nejde to srovnávat s hokejem nebo fotbalem, to vůbec, to je někde jinde. Tričko si lidi koupí, chtějí být hrdí válečníci. Ale na cenu se dívají, nejsou připravení za něj dát sedm stovek. Je rozdíl i to, jestli se prodává za 350 nebo 300 korun. Je potřeba si uvědomit, že už samotná návštěva basketu stojí peníze. Teď jsme navíc hráli hodně doma, takže to je sobota – středa – sobota. Když jde čtyřčlenná rodina, tak i s jídlem může být jedna návštěva kolem tisícovky. Třikrát do týdne už to pak je darda. Respektujeme to a chápeme. I proto se snažíme domácí zápasy zpestřovat třeba soutěžemi, aby fanoušci za svoje peníze dostali ještě něco navíc. Fanshopu by pochopitelně pomohlo, kdybychom zvládli prodávat 2500 vstupenek na zápas, ale to se zase vracíme k té nedostatečné kapacitě haly.
Sám zdůrazňuješ, že se teď věnuješ hlavně mládeži. Tak koho trénuješ?
Mám kategorii U13 a U14, tedy ročník 2011 a 2012. U starších ročníků si občas dám s někým třeba individuální trénink, ale už jsem se od nich spíš odstřihl. Jsem jejich fanouškem, ne trenérem. Myslím, že jsme si za ty roky užili opravdu hodně a s některými třeba už nyní začínám i hrát.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Jaký jsi typ trenéra?
Mám rád zarputilost, srdcařství, to se snažím předávat. Někdy zvýším hlas, někdy pochválím, je to jak kdy. Občas je potřeba zakřičet, aby člověk ty kluky probral a motivoval. Chci, aby to kluky bavilo, takže pro ně občas vymyslím i něco mimo basket, kde si užíváme jinak.
Co je největším úskalím při trénování dětí?
Jejich rozmazlenost a pohodlnost. Samozřejmě je problémem třeba i to, že chybějí trenéři, protože těch nadšenců, kteří by to prakticky zadarmo chtěli dělat, není zkrátka dost. Ale u těch dětí to začíná. Mají všechno, je kolem nich spousta dalších podnětů, takže je těžké už jenom je na ten basket dostat. A když už je na basket dostanete, tak pak narazíte na to, že na tréninku nebo zápasu mají problém zabrat. Řeknou si „vždyť já vlastně nemusím“. Ale dají se ovlivnit, zblbnout a to je fajn.
A co rodiče?
No … je to těžký někdy. Ale já nechci být hnusnej, my tady máme rodiče skvělý. Já mám rád hodně komunitní život, snažím se vytvářet party lidí a rodičů i kolem basketu, takže spolu zvládáme fungovat. Taky si pak k nim můžu možná dovolit trochu víc, než bych mohl normálně. Takže když se mě někdo zeptá, proč jeho dítě nehraje, nemám problém mu napřímo odpovědět.
Sám rodič dvou baskeťáků jsi. Jaké je být táta a trenér zároveň?
Na jednu stranu je to jednoduché. Můžete s klukem všude jezdit, vidět ho, sdílet zážitky. Na druhou stranu to má svá úskalí. Starší Mára (roč. 2009) je velká osobnost, občas se na hřišti chová jako já, blázen (smích). Nic si nebere, jede si svůj discopříběh, musíme ho tady všichni krotit. Jsem vlastně rád, že už ho netrénuju, protože se střetávaly dvě osobnosti. Řekl jsem mu, že už budu jen jeho fanouškem. Prožívám to konečně jako táta a ne trenér. Snažím se zařídit si program tak, abych mohl fandit, bubnuju. Baví mě se na něj i na jeho tým dívat, šlape jim to.
Mladší Filip (roč. 2013) je flegmoušek. Není tak „zvířecí“ jako Mára, liší se povahou i somatotypem. Přitom je velmi dobrý a klidně se může stát, že Máru třeba i předčí. Když kluky vezmu na individuální trénink, tak přesně vím, co potřebují, aby se posouvali. Dokonale je znám, vím, jak na ně, hrozně mě to s nimi baví. V tomhle směru je to dobré. Fíla to má vše ještě před sebou, letos hrál dost U14, ale pojede na MČR U13 a snad i U12.
Koukáte se už s klukama do zahraničí?
S Márou jsme loni během sezony dvakrát byli ve Španělsku, konkrétně v Baskonii. Dostal nabídku, aby tam od září šel. Nakonec nám řekl, že se na to ještě necítí. Mně se to tam moc líbilo, skvělý klub, dobrý lidi, super talenti a on se neztratil, ale řekl jsem OK. Kdybych věděl, že v Děčíně nemá dobré podmínky, nehraje kvalitní zápasy, tak bych asi víc přitlačil na to, aby šel. Ale vím, že v Tondovi Pišteckém má kvalitního trenéra, kolem sebe dobré hráče, konkurence je dobrá. Navíc on je velký děčínský srdcař, běhal tady od malička po hale. Takže zůstal a já jsem to vzal. Dál je to otevřené, uvidíme, co bude za rok.
Basketu se kluci věnovali odmala?
Mára zkoušel fotbal, ale nakonec skončil u basketu. My celá rodina žijeme basketem, věnujeme mu všechny víkendy, takže asi nebylo kam uhnout.
Trénování chlapů tě neláká? Tomáš Grepl nemá asistenta …
Trénování mládeže mám raději, baví mě ta dětská radost. U chlapů jsem dělal asistenta Pavlovi Budínskému a chvilku i Tomášovi. Musím upřímně říct, že mě to tehdy nenaplňovalo. Chtěl jsem od toho asi něco jiného, na ten tlak profisportu jsem v roli trenéra tehdy asi ještě nebyl zralý. Možná, že teď už bych zvládl tady třeba začít od druhé ligy, ale zatím k tomu netíhnu, není to moje vysněná role. Ale zato bych si klidně obul kecky a šel ještě hrát (smích).
A hraješ ještě někde?
Hrajeme Severočeskou ligu, třeba s Lubošem Striou nebo Honzou Jiřičkem. A taky teď chodíme trénovat tady s druholigovými mladíky. My bychom rádi postoupili do první ligy, tímto tento cíl – o kterém stejně už všichni ví – veřejně vyhlašuju. Já jsem se teda hrozně bál, že těm mladým, co běhají jako blázni, nebudu stíhat, ale za těch 14 dní jsem se do toho docela dostal a začalo mě to bavit. Takže koketuju s tím, že si asi brzo půjdu zatrénovat s áčkem (smích).
Zobrazit příspěvek na Instagramu