V nejvyšší české soutěži působí od roku 2011. To už je pořádná porce zápasů. Do nečekané exploze proti Slavii jich bylo přesně 577.
Ani v jednom z nich se ale pivot Pardubic a někdejší reprezentant Kamil Švrdlík nedostal na 30 bodů. Na metu, která pro klasické skórery rozhodně není nepřekonatelná. „Já ale nejsem někdo, kdo by to bral na sebe. Nejsem koncový hráč,“ říká o sobě. Přesto si byl během utkání proti sešívaným dobře vědom toho, jak rychle body na jeho kontě přibývají. „A pak jsem za tím už šel,“ přiznává.
Dočkal se. Ve 38 letech dal ve svém 578. zápase v lize konečně první třicítku. Jeho rating se dokonce zastavil na rovných 50, což je druhý nejlepší výkon letošního ročníku celé KNBL. Pardubice v důležitém zápase vyhrály. O pár dní později pak venku doslova smázly Ostravu. Kamil Švrdlík opět zářil, se svým double-doublem zapsal svůj druhý nejlepší výkon sezony, která zatím Bekse moc radost nepřinesla.
Na prahu čtyřicítky tak chytil možná životní formu. A byl aspoň na pár dní vidět tak moc, že ho server iDNES dokonce srovnával s Nikolou Jokičem.
Jak se ti to čte?
Tak asi trošku přehání (smích).
Ale dá se to pochopit. Proti Slavii jsi zahrál statisticky nejlepší zápas kariéry. Následně jsi proti Ostravě zaznamenal double-double, byl to podle čísel tvůj druhý nejlepší zápas letošní sezony. Je to veteránská labutí píseň, nebo regulérní druhá míza?
Hezky se to teď sešlo, to je pravda. Byl to ale důsledek toho, že my jsme konečně hráli dobře jako tým, sdíleli jsme balón a náhodou to hodně vycházelo na mě. Nějakou formu asi mám, ale nemyslím si, že taková čísla budu mít teď pořád.
Sebevědomí to ale pomůže, ne?
Jsem rád, že jsem těmi výkony dokázal, že pořád na tu ligu mám a můžu být hodně užitečným hráčem. V téhle sezoně, kdy jsme se hodně trápili, je to pro mě konkrétně určitě povzbuzení.
Plánovali jste před zápasem se Slavií hrát víc přes tebe?
Kdepak, to přišlo tak nějak přirozeně. Žádný pokyn ve stylu „házejte to na něj“ se nekonal. Vlastně jsme ani nějak zvlášť nevyužívali nějaké low-posty nebo mismatche. Přicházelo to postupně. Těžil jsem dost z útočných doskoků.
Možná bylo trochu překvapivé zjištění, že za ty roky v lize si ještě nikdy nenastřílel „třicítku“. Čím to?
Taky bych tipoval, že to zvládnu dřív než v 38 letech, ale stalo se. Když jsem začínal v Prostějově, tak jsme byli dost vyrovnaný tým. Málokdy se někdo urval. Byli tam Roman Marko, Pavel Slezák, Jarda Bohačík nebo Ondra Kohout. Tam jsme si to vždycky nějak rozložili. Myslím si, že v té době bych byl třeba v jiném týmu schopný to nastřílet. A vlastně pak i tady v Pardubicích byl vždycky celkem silný tým. Já navíc nejsem někdo, kdo by to bral hodně na sebe. Nepovažuju se za typicky koncového hráče.
Věděl jsi během zápasu, že se k té metě blížíš?
Velmi dobře. Když jsem měl asi 24 bodů, tak bylo přerušení a já si říkal „mám dobrý zápas“. V tu dobu ale ještě nebylo úplně rozhodnuto a já se spíš bál toho, že můj dobrý zápas přijde vniveč. To jsem se ještě soustředil hlavně na to, abychom vyhráli. Ale když jsem pak měl 28 bodů, tak jsem si rozhodně říkal, že bych ten jeden koš ještě trefit mohl. Člověk ví, jak na tom střelecky je, třeba i díky komentáři v hale. Takže přiznávám, že jsem pak za tou třicítkou šel, když byla tak blízko.
Slavia i Ostrava vás čekají ve zbytku skupiny A2 ještě jednou. Očekáváš, že se na tebe budou více soustředit?
Pokud to tak bude, tím líp. Máme další hráče, kteří mohou vyniknout a budou mít prostor. Ale ono to opravdu není tak, že bychom měli nějaké akce určené pro mě. Vychází to z rotace míče a doskoků. Nemyslím si, že je jednoduché se zaměřit jen na mě.
Tobě se blíží čtyřicítka. LeBron James je v tomhle věku pověstný péčí o svoje tělo. Jak je na tom Kamil Švrdlík?
No, milion dolarů ročně do toho investovat nemůžu (smích). Ale s věkem jsem určitě poznal, jak se o sebe mám starat. Je to třeba o lepší stravě, než jsem měl před 15 lety. Vím, co můžu a nemůžu jíst před zápasy nebo tréninky. Vím, kdy mám jít do posilovny a kdy bych naopak neměl. V průběhu kariéry zjistíš, jak tvoje tělo reaguje na různé věci. Je to spíš o drobnostech. Jo, a taky už mám lymfatické kalhoty (smích).
Dejme si krátké kulinářské okénko. Co jíš v den zápasu?
V zápasové dny jím pořád to stejné. Ráno si dělám shake z ovesných vloček a banánu. K obědu mám většinou nudle od číňanů se zeleninou a s kuřecím masem. Tohle držím, protože u toho mám vyzkoušené, že mi pak nebude těžko a vím, že během zápasu nebudu mít žádné problémy. Dříve jsem to v tom jídle měl trochu volnější.
Tak pojďme k tomu „dříve“. V lize jsi od roku 2011, hrál jsi za Prostějov a pak Pardubice. V sezóně 14/15 jsi tam ale měl epizodu 17 zápasů ve druhé turecké lize (DSI Istanbul). Jak k tomu došlo a proč to trvalo tak krátce?
Chtěl jsem si tehdy zkusit nějaké zahraničí. Nabídek bylo více, ale tahle byla nejpřímočařejší a nejlepší. Byla to sice druhá turecká, cítil jsem nejistotu, ale vypadalo to zajímavě, tak jsem si řekl, proč to nezkusit. Basketbalově to byla dobrá zkušenost, cizinci jsme tam byli dva, hrál jsem dost, stálo to na nás. Jenže pak se zjistilo, že asi nepostoupíme. A klub začal spekulovat, jak by ušetřil. Já měl garantovaný kontrakt, tak mi začali dělat takové naschvály. V bytě mi třeba dlouho netopili, nejel mi tam internet. Já si samozřejmě stěžoval přes agenta a když to bylo opakovaně, tak mi nabídli, že se dohodneme na ukončení smlouvy. Bylo to zhruba v půlce základní části.
Jiné zahraničí už jsi zkoušet nechtěl?
Po tomhle konci jsem měl nabídky ještě třeba ze Švýcarska. Ale bylo to narychlo, měl jsem být náhradník, o to jsem nestál. Chtěl jsem se vrátit do Prostějova. Ale tam mi oznámili, že na mě nemají peníze. Já se dohodl s Brnem, které bylo tehdy v tabulce dole. Měl jsem tam před podpisem smlouvy, když se v Prostějově rozmysleli, že mě vlastně chtějí. Vrátil jsem se tedy tam, dohrál jsem sezonu, vyhráli jsme tehdy pohár. A po konci sezony jsem odešel do Pardubic.
Tam jsi od té doby pořád. Pardubice jsou takovým týmem každoročních vysokých ambicí, ale zároveň velmi častých zklamání. V čem je tam problém?
To bych taky rád věděl (smích). Se mnou z Prostějova tehdy přišel Radek Nečas, byli tu Ondra Kohout s Dušanem Pandulou. Tedy takový základ z Prostějova, kde jsme třikrát po sobě uhráli finále. Mysleli jsme, že se to přenese sem, ale vždycky se něco stalo i když jsme měli sezonu dobře rozehranou.
Nebudeme probírat každou sezonu. Poslední dvě bohatě stačí. Loni to bylo bouřlivé. Nejprve překvapivě skončil trenér Dino Repeša, nahradil ho Vanja Miljkovič. Pak se někdy v zimě dostalo na veřejnost špatně střežené tajemství, že Jan Šotnar skončí v Ústí a od nového roku převezme Pardubice. Co to s týmem udělá?
Na Vanjovi jsem cítil, že ho to poznamenalo. Sice tvrdil, že ne, ale párkrát to v něm vybouchlo, byl dokonce vyhozený z lavičky. Bylo to na něm prostě poznat. Možná cítil zášť vůči klubu, nebo ho mrzelo, že to vyšlo na povrch. Vědělo se ale, že ven se tam informace dostala odjinud, než z našeho klubu.
Vy jste pak dokonce ve čtvrtfinále hráli s Ústím. Bylo to o to pikantnější?
Samozřejmě jsme už věděli, že novým trenérem bude Honza Šotnar. Určitě tam v té sérii z naší strany byla nějaká snaha se předvést, zejména u těch, co neměli smlouvu na další sezonu. Zároveň jsme se ale snažili nad to povznést.
Sérii jste prohráli 1-4. V létě pak přišly velké změny. Nový trenér, obměna podstatné části hráčského kádru. Když se dějí takové věci, zeptá se tě coby kapitána třeba vedení týmu na tvůj názor?
Nekonzultuje se to se mnou, ale jsem pak asi jeden z prvních, kdo to ví. Případně jsem třeba seznámený s tím, z jakých variant se vybírá. Ale nikdy to nebylo ve stylu „pojď nám říct, co si o tom myslíš“.
Jak jsi v létě vnímal ty četné změny v kádru?
Věřil jsem tomu. Před sezonou se sešla dobrá parta. Vyšla nám příprava, měli jsme dobré ohlasy. Bohužel to dopadlo jinak. Na začátku sezony nám uteklo pár vyrovnaných koncovek, nabalila se zranění, přišla krize. Hodně dolů nás pak poslal zápas s Nymburkem, kde jsme výrazně vedli, ale poslední čtvrtinu jsme nezvládli. Místo, aby nás to nakoplo, tak nás to srazilo.
Jakou máš v takové krizi roli ty jako kapitán?
Mnohokrát jsme přímo po zápase nebo i jindy seděli s týmem a snažili jsme se to řešit. Nejsem ten typ, který má plamenné projevy a promlouvá někomu do duše, ale snažil jsem se spíš uklidňovat. Postupem času to ale bylo čím dál těžší. Začali se tady točit hráči, nabalovaly se problémy a působit nějak na tým, který se týden co týden mění, je složité.
Běžely řeči o tom, že Honza Šotnar nabízel rezignaci …
To nevím.
Skončili jste ve skupině A2. Není to pro vás nakonec dobré aspoň v tom, že se můžete trochu srovnat a stabilizovat? Ostravě se loni povedlo dojít z podobné pozice do semifinále.
Výkonnost jsme snad už nějak ustálili, ale pořád máme zraněné hráče. To je problém. Pokud to dotáhneme do předkola, tak bychom potřebovali mít kádr co nejširší. Tam se hraje každý druhý den.
K jistotě postupu do předkola potřebujete jednu výhru. Koukáte se už dál?
Chceme skupinu A2 určitě vyhrát. Samozřejmě máme přehled o tom, jak to vypadá na konci A1, takže víme, že by nás nejspíš čekalo USK. Ti se trápili, ale teď taky dvakrát vyhráli, takže nic lehkého. Ale pořád doufáme, že se s touhle sezonou dá něco dělat. Třeba jako to loni zvládla Ostrava.
Už víš, co budeš dělat, až jednou neprodloužíš smlouvu?
Rád bych zůstal u basketu. Ne třeba v roli hlavního kouče, to pro mě asi není. Ale dělám si momentálně přes federaci třeba kurz kondičního trenéra. Je to rozšíření obzorů, hledám prostě nějaké možnosti, bavím se o tom s různými lidmi.
Trénování dětí jsi ani nezkoušel?
Pomáhám tady občas s klukama ve věku zhruba 15 až 17 let. Učím je takové ty pivotmanské dovednosti, big man skills. Když je to menší skupina, tak mě to baví. Mám tam dva tři kluky a vidím u nich aspoň nějaký progres. Ale nejsem takový psycholog, abych pracoval s velkou skupinou jako hlavní trenér. Ani by mě to asi nenaplňovalo.
Nakonec jednu klasickou crunchtimovskou otázku – proti komu v lize se ti nejhůře hraje?
Vždycky to byl Petr Benda. Ale teď zůstanu taky u Nymburka a řeknu oba jejich pivoty – Bishopa i Ceasera. Jsou nepříjemní, agresivní, chodí do důrazných předskoků, prostě neustále otravují.
A úplně poslední otázka na aktuální dění – sledují hráči dění na svazu, rezignaci Miroslava Jansty?
Sledujeme to. Asi se shodneme na tom, že to bude pro český basket problém. Do podstaty té kauzy samozřejmě nevidíme, to nehodnotím. Ale já myslím, že Miroslav Jansta přivedl hodně partnerů a sponzorů. Šli za ním. Za sebe říkám, že já jsem ho jako nějakého „Berbra“ nevnímal. Vůbec ale netuším, kdo by ho měl nahradit.
Foto: Jan Russnák