Jakkoliv mohou působit podivně, následující události se skutečně staly:
- Nymburk vyhrál Český pohár, aniž by se na závěrečném turnaji utkal s jakýmkoliv českým týmem.
- Prestižní a tradičně ostře sledované El Nordico, při kterém byla tentokrát ve hře dokonce medaile v druhé nejvýznamnější české soutěži, sledovalo v hale pro tisíce lidí méně než 200 diváků.
- O bronz v Českém poháru se bojovalo v čase, kdy běžně po palubovkách pobíhají mladší žáci.
Těch podivně znějících událostí bylo mnohem více – triumf Nymburka v Českém poháru například potvrdila výhra slovenských Levic – ale nechme to už být. Prostě jen konstatujme, že takové věci se dějí, když chceš uspořádat tři soutěže dvou zemí v jednom turnaji.
Otázkou je, proč něco takového pořádat? Cesty do pekla bývají dlážděné dobrými úmysly, a tak je i tady potřeba konstatovat, že na počátku všeho byl hezký záměr – oslavit 100 let československé basketbalové historie společným turnajem. To se stalo loni na Královce a dávalo to smysl.
Jenže už tehdy bylo vidět dost varovných signálů. Systém byl podivný a lidi moc nechodili. Z Česko-slovenského poháru se totiž vyklubal podivný kočkopes. České týmy se do turnaje musejí kvalifikovat z pavouka, Slováci tam vyšlou v daný okamžik první čtyři týmy v lize. A těch osm týmů se utkává o tři ceny naráz – o Český pohár, Slovenský pohár a Česko-slovenský pohár. Hrací systém je ale postaven pro ten posledně jmenovaný a medaile za ty první dva poháry se předávají vlastně jen tak mimoděk. Čímž je jejich význam dost marginalizován.
No a tenhle systém má za následek, že poražené týmy si nemohou sbalit uzlíček a jet domů, i když by to některé jistě rády po prvním zápase udělaly (Opavo?). Nemůžou, protože na ty nejcennější medaile visící nahoře sice nedosáhnou, ale mohou si sebrat ty méně cenné (nebo méněcenné?), které se válejí tam někde dole. Pod pojmem „tam někde dole“ si představme zápasy v dopoledních hodinách často ještě ve všední dny, kdy se člověk v hale skoro bojí.
Pro ilustraci – letos se to celé odehrávalo v bratislavské hale, která má kapacitu 3200 lidí. Víte kolikrát přišlo více než 1000 diváků? Dvakrát! Jen dvakrát. A to byla ta meta překonána pokaždé jen nevýrazně. Zato jich pětkrát (!) přišlo méně než 500, a to včetně pátečního večerního semifinále, které hrál Nymburk, tedy jeden z velkých favoritů Ligy mistrů.
Ano, můžeme se utěšovat tím, že na finále dorazilo asi o 250 lidí více než loni, ale vzhledem k tomu, že byly stále skoro dvě třetiny haly volné to neznamená nic jiného, než že to nikoho moc nezajímalo loni, ani letos.
Buďme k sobě upřímní. Slovenské fanoušky moc nezajímají české týmy. České fanoušky zase moc nezajímají slovenské týmy. Zvlášť když se utkávají v absolutně nesmyslné časy, navíc v termínu, na jehož potvrzení se dlouho čeká. Plánovat pak výjezdy ze stovky kilometrů vzdálených destinací je pro fanoušky zbytečně složitý na úkol, za jehož splnění navíc dostanou velmi vlažnou odměnu.
Jak svěže proti tomu působí ve stejný termín hraný španělský Copa del Rey, a teď odmysleme basketbalovou kvalitu. Tenhle pohár je taky pro osm týmů. Ale ty co vypadnou, prostě vypadnou. Nemusí se trápit pobíháním po palubovce za ranního kuropění a diváci nemusejí špekulovat, jestli se ještě o něco hraje, nebo ne. Nahoře visí zlato, o to jde, všechno k tomu směřuje, a má to prestiž. V jednoduchosti je krása.
Česko-slovenský pohár hezky pasoval do loňských oslav, ale v současnosti v této podobě nedává smysl. Za uplynulých pár dní se k tomu daly na sítích najít různé ohlasy.
Fanoušci třeba řeší, že když Slovensko, tak proč Bratislava, že Levice nebo Prievidza by přilákaly více lidí. Možná. Ale když dokázali Slováci nalákat na repre na zimák 10046 diváků, asi to nebude jen Bratislavou. Propagace byla prachbídná, na to si lidé také stěžovali.
Saša píše: „přiznejme si, že tenhle formát je vhodnej leda tak do letní přípravy a nikoliv do jednoho z vrcholů sezóny. dvakrát jsme si to zkusili, dvakrát to divácky nefungovalo“
Ano, na konci léta se hraje federální pohár. Dříve se do něj týmy přihlašovaly, v roce 2023 jej hráli systémem Final 4 mistři a vicemistři NBL a SBL. Taky nám to přijde dostačující. K přeshraničnímu klubovému srovnání slouží mezinárodní poháry. Ať už ty pod hlavičkou FIBA, nebo např. ENBL, kde se Brno poměřilo s Interem Bratislava. Pro poslední dva finalisty KNBL – Děčín a Ústí – je sice Česko-slovenský pohár jedinou mezinárodní soutěžní konfrontací, ale to je jejich volba.
Česko-slovenský pohár měl zkrátka zůstat sympatickým pokusem jak okořenit staleté oslavy. Snaha o jeho letošní druhý ročník to jednoznačně ukázala. Třetí není potřeba.
A pokud se pojede podle hesla „do třetice všeho dobrého“, pak se tomu dobrému musí jít hodně naproti. Tedy hrát to ve městě, kde se na basket chodí, s přehledným systémem, při kterém se nehoní tři zajíci najednou, a v časech, nad kterými pracující fanoušek nemusí kroutit hlavou.
Anebo se na to prostě vykašlat a přiznat si, že české pohárové Final 4 v termínu sobota – neděle celkem o čtyřech zápasech má taky něco do sebe.
Foto: Lukáš Droppan