
Přestože je v Česku tváří basketbalu 3×3, má za sebou i 8 sezón v NBL ověnčených bronzovou medailí z Českého poháru. Dnes je reprezentačním trenérem 3×3, dříve sám Českou republiku reprezentoval v pětkovém i trojkovém basketu. Kariéru končil hned několikrát, a to dávno před svými největšími úspěchy. S Ondřejem jsme si na tribuně během utkání kategorie U11 povídali nejen o tom, jak se ze streetballu stal olympijský sport, ale dozvíte se, jestli se tím dá uživit, nebo to hrají jen zkrachovalí pětkoví hráči.
Také s Pavlem Slezákem jsme se potkali na zápase dětí. Stejná otázka jako na něj: Můžou tvoje děti dělat jiný sport než basketbal?
Vlastně teď hraje jenom dcera. Syn hrál, ale kluci ze třídy hrají fotbal, tak chce hrát s nimi. Nechci tlačit na pilu. Prostě ať dělá nějaký sport. Navíc má pomalejší biologickou křivku, takže ještě nedorůstá svoje vrstevníky. Má od basketu pauzu, hraje fotbal, a když bude mít i basket, tak budu jenom rád. Když nebude, já se na něj zlobit nebudu.
Jo, a s Pavlem Slezákem jsme spolu byli v nároďáku. Teď jsme se o tom minulý týden bavili, když proti sobě hrály naše děti.
K nároďáku se dostaneme. Jsi v Česku tváří basketbalu 3×3, ale máš také odehráno 8 sezón v NBL. Opava, Jindřichův Hradec, Brno. Jak se za těmi roky ohlížíš?
Pocházel jsem z malého města, z Humpolce, takže jsem měl hrozně těžké probojovat se do nejvyšší soutěže. Extraligu U19 jsem končil v BCM Olomouc, kde jsem současně dodělával v Olomouci i střední školu. Skončili jsme tenkrát druzí za Pardubicemi a já byl v All Star pětce jako rozehrávač. Myslel jsem si naivně, že by o mě mohl mít někdo zájem, že bych si aspoň šel někam sednout na lavičku, což se nestalo. Při střední škole a extralize U19 jsem hrál v Olomouci i 2. ligu pod Michalem Pekárkem, ale vlastně jsem tam vůbec nedostal příležitost. Sezónu ve 2. lize jsem ani nedohrál s tím, že basket už hrát nebudu a končím. Takže jsem dodělal školu, soustředil se na maturitu a končil s basketem. To mi bylo 19 let. Byl jsem ve věku, kdy má hráč dostávat nejvíc příležitostí a rozvíjet svůj talent. Svým způsobem jsem ukončil kariéru.
Nakonec to ale nebylo definitivně.
Můj trenér v dorostu v Olomouci Štěpán Válek přišel do Zlína a chtěl mě. Tak jsem tam šel na vysokou školu a hrál 2. ligu. (Tehdy byla 2. liga druhá nejvyšší a 1. liga nejvyšší soutěž, tj. NBL, pozn. red.). V té době byla profesionální i 2. liga. To si spousta lidí už nepamatuje. Bavíme o nějakém roce 2005, 2006. Bylo tam asi 6 týmů jako Chomutov, Jindřichův Hradec, Liberec, Opava, Zlín, kteří chtěli postoupit. Nám jako studentům dávali nějaké dva, tři tisíce a ti hráči tam ve druhé lize brali třicet, čtyřicet tisíc. Trénovali dvakrát týdně a hrálo se jednou za 14 dnů v sobotu a v neděli. My jsme se tenkrát se Zlínem dostali do finále se Sadskou, kde jsme z druhého místa nepostoupili. Druhý rok už jsem se začal profilovat jako tahoun. Zase jsme se dostali do finále a zase nepostoupili. Tenkrát postoupili Kondoři Liberec. A třetí sezónu jsme byli zase ve finále nebo semifinále a tehdy postoupil Kolín.
Nejvyšší soutěž byla nadosah…
Byl jsem ve třeťáku na vysoké a ozvala se mi Opava, že chtějí postoupit. To byla doba, kdy byla i Opava ve druhé lize. Rozpadlo se jim to a mně volal Dušan Štěnička, jestli to nechci u nich zkusit, a vlastně mi byla nabídnuta první profesionální smlouva. Ve třiadvaceti letech. Tak jsem šel do Opavy, kde jsme se sešli na rozehrávce Petr Czudek, Michal Čarnecký, Jakub Šiřina a já jako čtvrtý rozehrávač. Takže mě dali na pozici 2 a my postoupili přes Sokol Pražský do nejvyšší soutěže.
Někdy v tu dobu jsi nakoukl i do reprezentace, což už jsi sám nakousl v úvodu zmínkou o Pavlu Slezákovi.
Býval jsem vždycky v širším výběru dvaceti hráčů, ale do té čtrnáctky bylo těžké se dostat. To bylo nejprve za pana Ježdíka a pak jsem se tam za pana Budínského dostal a dva roky tam byl.
To muselo být krásné, když pár let před tím to vypadalo na konec s basketem…
Jenže nastal další problém. Tím, že jsem vstoupil ve 23 letech do NBL s Opavou, tak jsem se stal právně jejich odchovancem. To znamenalo při prvním přestupu tabulkové legislativní výchovné 170000,-. A tím, že jsem se stal reprezentantem, tak se to automaticky zdvojnásobilo, takže 340000,-. Tyto částky jsem znal dopředu, takže jsem tušil problém a řešil, jestli do nároďáku vůbec jít. V Opavě mi končila smlouva a takto jsem byl prakticky neprodejný. Navíc jsem měl v tu dobu i zdravotní problémy se zády. Pak se zjistilo, že to mám od pravé kyčle, ale to se tehdy ještě artroskopicky neoperovalo, takže jsem s tou bolestí nějakým způsobem hrál a šel s tím i do národního týmu.
(Výše popsané odpovídá staršímu přestupnímu řádu ČBF, viz následující obrázek. Dnes je již v platnosti nový přestupní řád. Dle tohoto řádu je základní částkou pro přestup v rámci NBL 70000,- a základní částka za reprezentaci je 40000,- . Další navýšení pak odpovídá počtu odehraných reprezentačních utkání, přičemž jsou zohledňovány i mládežnické starty. Viz další obrázek., pozn. red.)
Zraněný, předražený, neprodejný poprvé v národním týmu.
Pak jsem měl jít do USK Praha, kde den před podpisem smlouvy mi pan Jachan řekl, že se jim nehodím do koncepce, že bych bral minuty Vojtovi Hrubanovi, takže do USK jsem nepřestoupil a s tou kyčlí to byla druhá větší překážka v kariéře, takže jsem si řekl, že hrát nebudu a skončil jsem s basketem ze dne na den.
Už podruhé. Ale zase to nebylo definitivní.
Já jsem vždycky i podnikal, takže jsem neměl basket jako hlavní zdroj příjmů. Prodával jsem třeba oblečení K1X po internetu. Podnikal jsem, hrál basket a studoval vysokou. To byl hrozně hezký čas. Pak mi ale bylo šestadvacet, měl jsem dostudováno, problémy s přestupem, zdravotní problémy a co teď.
A co teď?
Asi půl roku jsem se věnoval naplno podnikání a oslovil mě pan Novák z Jindřichova Hradce, jestli bych jim nepomohl postoupit do nejvyšší soutěže. Říkám, co to obnáší? Dvakrát týdně tréninky a pátek nebo neděle zápas. Tam totiž došlo ke změně systému oproti Zlínu, kdy jsem říkal, že se hrávalo jednou za 14 dní sobota neděle. Většinou se navíc hrálo v týdnu, takže volný víkend. To mně vyhovovalo.
Hodně mi v té době pomohl Petr Czudek, za což jsem mu hrozně vděčný. Nechtěl, aby lidi končili s basketem a ještě kvůli penězům.
Co výchovné?
Nepřestupoval jsem v rámci NBL za 340000,-, ale šel jsem zadarmo do 2. ligy do Jindřichova Hradce.
Ale Jindřichův Hradec pak postoupil. To té legislativě nevadilo?
Právně by to asi neobstálo, i když můj názor je jasný, když jsem šel tehdy do Opavy ve 23 letech… Hodně mi v té době pomohl Petr Czudek, za což jsem mu hrozně vděčný, že mě pustili. Nechtěl, aby lidi končili s basketem a ještě kvůli takovým v uvozovkách směšným nebo absurdním penězům. V té době v šestadvaceti, abych zaplatil ze svého 340000,- navíc se zdravotními problémy… Taky byla v tu dobu krize, nepodepisoval jsem smlouvu za statisíce, a abych hrál rok zadarmo…
Jestli se nepletu, tak jste postoupili. Už druhý postup do NBL v kariéře.
V Jindřichově Hradci jsme se sešli kluci, co už nechtěli hrát profi úroveň. Já, Lukáš Kraus, Tomáš Šustek nebo Martin Klimeš. Baráž tehdy hrály tři týmy. Dva z druhé ligy, to jsme byli my a Plzeň, a poslední z NBL, což byla Opava.
Pořád čekám, kdy a kde ti vstoupil do cesty trojkový basketbal…
Postoupil jsem s Jindřichovým Hradcem do nejvyšší soutěže, ale na tu dobu už jsem měl pokročilý basketbalový věk. Tehdy se začal objevovat basketbal 3 na 3, který jsem hrál v létě. Zase jsem ale bojoval s tím, že jsem byl na 3 na 3 moc malý a vedení federace si myslelo, že to budou hrát hráči přes dva metry. S Romanem Zachrlou, se kterým jsme hráli v Jindřichově Hradci, jsme si udělali tým. Romana vzali do 3×3 nároďáku, mě nevzali, že jsem byl malý a nemám výkonnost. Navíc Jindřichův Hradec změnil koncepci a nechtěl nás adekvátně zaplatit jako profesionální sportovce, přestože bychom měli trénovat dvoufázově. Takže jsme dohráli sezónu, Roman šel do Brna a já jsem šel do Plzně na operaci s kyčlí, kterou už začali dělat artroskopicky. Zotavil jsem se a po půl roce už jsem byl taky v Brně. V tu dobu, bavíme o roce 2015, 2016, už nám basket 3 na 3 dával smysl. Sice jsme ještě hrávali 5 na 5, ale už jsme se začali transformovat do trojkového.
Kde se vlastně udál přerod streetballu z malých lokálních turnajů ve velký oficiální sport, kterým je dnes?
Začalo to v roce 2011, kdy se udělal oficiálně první turnaj kategorie Masters, kdy si FIBA uvědomila, že má do června sezonu 5 na 5 a pak, když není žádné mistrovství, se do srpna nic nehraje. Potřebovali nějakou náplň. Takhle vzniknul beach volejbal, plážový fotbal i další disciplíny a 3×3 bylo na tohle ideální. Upravil se streetball do nějakých parametrů a pravidel, začali to pískat rozhodčí. Streetball se nepískal, ten byl o tom, jak kdo přiznává fauly. A postupem času se z toho stal olympijský sport.
To jsou dolaroví milionáři. Vydělávají podobné peníze, takže chudý příbuzný už to tolik nebude.
K olympiádě se dostaneme. Zůstaňme u pravidel. Jaké jsou hlavní obrysy basketbalu 3×3?
Na začátku se ta pravidla trošku vyvíjela a měnila. Teď už se objevují jen drobné úpravy. Tým tvoří 4 hráči, jeden střídá. Hraje se 10 minut nebo do 21 bodů. Koše se počítají za 1 a 2 body. Na útok je 12 vteřin. Tým může mít 7 týmových faulů, pak se hází 2 šestky. Při 10 týmových faulech hází soupeř 2 šestky a ještě mu zůstává míč. Pravidlo, které to hrozně zrychlilo a zjednodušilo, je, že po koši se nevyhazuje za lajnou, ale po propadnutí míče síťkou se rozehrává hned z obrané pozice z půlkruhu na prorážení.
Není těch 12 vteřin příliš málo? Ty útoky často končí zoufalou střelou.
Máme hlavně problém s tím, že kdekoliv pořádáme turnaje, všechny tabule a časomíry jsou nastaveny jen na dvě hodnoty. 24 vteřin a 14 vteřin. A najednou v 3×3 je to 12. Já sám za sebe bych dal spíš v pětkovém basketu 24 a 12. Tím, jak se to v trojkovém spouští hned po propadnutí košem, není to v reálu ani těch 12 vteřin, ale spíš tak 10, někdy i 9 vteřin.
To je fofr…
I když vedete 17:10, na nejvyšší úrovni to není vyhraný zápas. Jedna trojka, druhá trojka, koš s faulem a jste zpátky. V pětkovém basketu je trojka oproti dvojce 33 %, zatímco v trojkovém, když se počítá za bod a za dva, je to 50 %. Několik zápasů jsme těmi trojkami prohráli, ale taky jsme zase spoustu zápasů takhle otočili.
Nejhorší to bylo pro nás v Japonsku v Utsunomiyi. Vedli jsme 20:17, do konce zbývalo 43 vteřin. Roman Zachrla měl na ruce vítěznou jedničku. Krátkou. Nedal. Prohráli jsme 21:20. Přišli jsme o prize money, skončili jsme v sezóně na 9. místě, nepostoupili jsme na svět pro top 8, přišli jsme o bonus na konci sezony 20000 dolarů a hlavně jsme přišli o dva drafty na turnaje kategorie Masters. To jsou garantované starty nebo divoké karty, kdy vám FIBA zaplatí cestovné, ubytování, všechno. Třeba do Číny nebo Austrálie.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Ještě k těm pravidlům. Tým tvoří 4 hráči. Jeden se zraní. Odehrát pak zápas nebo i turnaj bez střídání je dost náročné. Neměli by být na střídání dva?
To se teď řeší. Původní záměr byl, aby to bylo nízkonákladové. Nový hráč na turnaji pro 12 týmů, to je 12 dalších lidí na ubytování, stravování a celé to bobtná. Na nižších úrovních jsou to čtyři do jednoho auta nebo u dětí jeden rodič a 4 hráči.
Na Women‘s Series se Němkám zranily dvě hráčky, takže nenastoupily do semifinále, protože nebylo s kým. Řeší se to tak hlavně kvůli komerčnímu hledisku, aby se nerušily zápasy. Diskuze je, že zůstanou čtyři hráči, ale během turnaje na základě lékařského posouzení se dá doplnit pátý hráč. Myslím, že neprojde, aby seděli na střídačce dva.
Po olympiádě se objevilo pár článků, jestli 3×3 na olympiádu vůbec patří. Jestli to není chudý příbuzný pětkového basketu. Další kritické hlasy jsou, že 3×3 negeneruje vlastní hvězdy, ale hrají to zkrachovalí pětkoví basketbalisti. Taky je to sport pro menší basketbalové země, které nedají dohromady velký tým, ale čtyři hráče najdou. Pojď si ten sport zkusit obhájit před těmito názory.
Na všem je nějakým způsobem kus pravdy. Já si spíš myslím, že by měl být basketbal 3×3 vnímaný jako disciplína a další možnost, jak udržet lidi u basketbalu a nabídnout jim i něco jiného, jiný formát. Vezmu to ze své pozice, hrál jsem pětkový i trojkový basket. Osm let jsem hrál NBL a jezdil do Děčína, Ostravy, Nymburka, na USK… Těch osm let mi splývá do jednoho roku. Stejné haly dokola, všechno bylo stejné. Jediné, co si budu pamatovat, jsou zahraniční hráči, jiné dresy, možná pár specifik. Pak jsem začal hrát 3×3 a najednou jsem letěl do Ulanbátaru, do Pekingu, do Portorika. To je diametrálně rozdílné.
Svým způsobem jsem byl zkrachovalý pětkový basketbalista, ale tohle byla možnost, jak si tu kariéru prodloužit a poznat svět. Trošičku se rozhlídnout. Je to jiný druh sportu. Možná to je pro zkrachovalce 5 na 5, ale dají se v tom najít tyhle bonusy.
Samozřejmě základem vždycky bude 5 na 5 a já jsem toho zastáncem. Královská disciplína bude vždycky NBA a 3×3 bude chudý příbuzný, ale tím, že je to hodně komerční sport, hraje se tam o prize money. O dolary a ne jako dřív o míče a tašky. Na profi úrovni, když se podíváme na světový tým číslo 1, je to teď Ub (poznámka: v týmu je i Nemanja Barać, který nastupoval v NBL za Královské sokoly Hradec Králové), před tím to byl Novi Sad. To jsou dolaroví milionáři. Myslím si, že to může být na úrovni asi ne Euroligy, ale třeba Ligy Mistrů. Vydělávají podobné peníze, takže chudý příbuzný už to tolik nebude.
Takže co se týká výdělků v 3×3, dá se ten systém přirovnat turnajovému prize money, jako je to v tenise nebo beach volejbale?
Přesně. Všechno je to udělané podle tenisového ATP žebříčku. Je žebříček hráčů, každý má body, složí se tým čtyř hráčů, top tři se sečtou a to je nasazení týmu do turnaje. Což je fajn, když se ten čtvrtý vrací třeba po zranění. Holky Czechia jsou ve Women‘s Series okolo 11. místa. V mužské složce, jak jsme skončili my, trvalo 3 roky, než jsme byli schopní složit konkurenceschopný tým a naučit je ten sport, protože to je trochu specifické. Kluci z Titánů začínají nakukovat do té nejvyšší úrovně. Dnes máme pětadvacet hráčů, kteří jsou na nějaké úrovni konkurence schopní.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
O jakých 25 hráčů se jedná? Předpokládám, že většina z nich hraje NBL. Jak vypadá sezóna, jak je to s nominacemi, jak využíváte „pětková“ repre okna, když se ani NBL nehraje?
Pětkové repre okno jsme využili loni v listopadu poprvé a bylo to spíš regenerační soustředění. Hráči, kteří hrají 5 na 5 a současně 3 na 3, nemají svým způsobem vůbec žádnou pauzu, takže jsme jim chtěli i to léto kompenzovat.
Pětkový a trojkový basket se dá u mužů společně hrát do U23, kde se jezdí v červenci a srpnu na Nations League. Pak to ale přesahuje dál a hráč se musí rozhodnout, jestli chce hrát 5 na 5 nebo 3 na 3. My jsme teď ještě ve fázi, že kluci hrají pětkový i trojkový basket. V kategoriích U21 a U23 máme pětadvacet hráčů, kteří to kombinují. Kdo je v těch výběrech, tráví velmi aktivně basketbalové léto. Ti kluci se v určitých schopnostech a dovednostech rozvinou, protože je to jiný druh sportu a pomůže jim to i v pětkovém basketu. A nebo to využijí v tom trojkovém, když se mu budou věnovat. Některým to nepomůže, protože tu kapacitu nemají, ale my to v rámci federace vnímáme jako doplněk a rozvoj schopností hráčů do třiadvaceti let. Jinak se bude pracovat s člověkem, kterému je 33 let a už ho tolik nerozvineš. V srpnu je vrátíme do týmu dobře připravené, nebo nedostanou smlouvu a můžou hrát 3 na 3, na což jsou taky připravení. Někdo z nich u toho zůstane, ale mají možnost se rozhodnout.
Chápu to správně, že to spěje, nebo už dospělo k tomu, že hráč se musí rozhodnout a vybrat si, jestli chce mít stálou mzdu v klubu NBL nebo se vydá na cestu zážitků a cestování s tím, že si na to musí vydělat z prize money?
Tak to jsi řekl přesně. Když vezmu ženskou složku, 15. září končí finále Women‘s Series a pak se hraje 5 na 5. Tam to kombinovat lze. Ale v mužské složce bylo finále na konci listopadu v Hong Kongu, takže si neumím představit, že by nějaký manažer klubu NBL přistoupil na to, že někdo přijde od prosince, kdy už liga běží několik měsíců. Takže u těch profi turnajů kategorie Masters a kategorie World Tour, které se konají v Pekingu a podobných destinacích, to nelze. Ale na reprezentační akce, kde je Nations League U21 a U23 to lze nějakou formou držet společně. Ale i tam jsou specialisti 3×3 a ti pětkoví hráči z 5 na 5 trošku zaostávají.
Všichni si mysleli, že bude nesmrtelný, když hrál v NBA, ale oni postoupili akorát jednou do čtvrtfinále.
Takže ani ve světě nejsou basketbaloví obojživelníci? Kateřina Galíčková takovou obojživelníci je, když hraje ŽBL a Eurocup v dresu KP Brno, hraje za reprezentaci 3×3 a nakukuje i do pětkové reprezentace.
ŽBL končí v dubnu, takže ona má na to zkrátka více času. Ženská Women‘s Series trvá čtyři a půl měsíce, takže to stihne. Jak jsem říkal, v ženách to jde, v mužích to neexistuje. Mužská složka trvá od března do listopadu. Za čínský tým Wuxi teď hrál DeMarcus Cousins a všichni si mysleli, že bude nesmrtelný, když hrál v NBA, ale oni postoupili akorát jednou do čtvrtfinále. Olympijský vítěz z Paříže Worthy de Jong hrál v roce 2022 ještě na Eurobasketu v Praze, kde byl sice nejlepším hráčem Nizozemska, ale trvalo mu dva roky, než se z něj stala světová dvojka. V mužské složce, se ti kluci musí rozhodnout, jestli chtějí dělat to nebo to. Plácat to dohromady z dlouhodobého hlediska nejde.
Naprosto zákonitě se to některým trenérům nemusí úplně líbit, nebo?
Nemusí, ale já bych byl rád, aby pochopili, že je to pro ty kluky rozvoj a může jim to pomoct i do pětkového. Samozřejmě jsou tam třecí plochy, že to není přímo naplánováno, jako bývají velká pětková FIBA okna a všechno se to dělá rychlou jehlou a někdy to není úplně standardní. Věřím tomu, že trenéři pochopí, že to ty hráče buď rozvine, nebo jim je vrátíme ve stejném složení.
Jakým způsobem tvoříte reprezentační tým? Výhradně z hráčů, kteří tím tráví dobrovolně léto, takže víte, že mají o ten sport zájem, nebo občas hodíte laso i pětkovému hráči, u nějž si říkáte, že by se na to typologicky hodil, i když to tolik nehraje? Jestli by nějaká „hvězda“ NBL nemohla pozvednout trojkovou reprezentaci.
To se dělalo v ženách, kde vzali Kateřinu Elhotovou nebo Veroniku Voráčkovou. Za mě to není šťastná cesta. Zaprvé to není fér, na což bychom se ale neměli primárně dívat, protože my jsme reprezentační trenéři a jdeme po sportovní stránce, ale vlastně ukázalo se, že i když jsou to super hráči 5 na 5, neznají ten systém, taktiky, procesy, které se musejí v rámci týmu dodržovat. Jsou zvyklí jen na 5 na 5. Když pracujeme s těmi hráči ve 20 letech, jak jsem o tom mluvil, jsou schopní to ještě vstřebat a návyky přecvakávat. Já to přirovnávám k přesedávání z auta do dodávky. V mých očích není cesta sahat po nějakém hráči z NBL, ať nám jde pomoct. Pokud skončí v 5 na 5 a chtějí hrát 3 na 3, tak to cesta nějakou formou je, ale spíš se snažíme tvořit to zespoda.
Už několikrát jsme zmínili paralelu s beach volejbalem. Ale tam už se dnes děti učí přímo ten plážový volejbal a není to jen letní zábava pro šestkové hráče. Je i tohle budoucnost basketu 3×3, že v menším městě najdeš snadněji 4 děti než 15 hráčů na pětkový tým?
Tohle je největší problém menších klubů ve městech deset až dvacet tisíc. Kategorie U15 a výš. Děti skončí základní školu, ti kteří jsou dobří, jdou do nějakého sportovního centra mládeže a v klubu zůstane pět, šest kluků. To se nám stalo v Humpolci, že jsme museli U15 zrušit, protože jich bylo jenom 6. Ale kdybych měl možnost přihlásit je do 3×3 celoroční soutěže, tak je tam přihlásím, ať jsem schopný je udržet. Basket 3×3 by neměl být konkurence, ale spíš další možnost, jak rozšiřovat basketbalovou základnu. Probíhají regionální ligy 3×3 v asi 5 regionech a postupně by se měly rozšiřovat, aby mohly hrát tyto malé kluby. Mělo by to být v týdnu, aby to nezasahovalo do pětkového basketu v rámci soutěží a nemělo by to být tak často. Měla by se ale vytvořit i soutěž pro tyto malé děti ve formě nadregionálních soutěží. To se teď řeší.
Bychom byli rádi za vlastní instagramový profil, ale není to otázka přímo na nás, je to záležitost PR oddělení CZ.Basketball a je to jejich rozhodnutí.
Jak se basketbal 3×3 proměnil, když se stal olympijským sportem? Co sledovanost, čísla, popularita, sociální sítě a další parametry odpovídající roku 2025?
Sledovanost roste, popularita stoupá. Přenosy vrcholových akcí bývají volně přes YouTube kanál FIBA 3×3, ale i ostatní kanály. Největší výhoda, kterou vidím, je, že ten basketbal jde za lidmi na náměstí. V rámci pětkového potřebujeme lidi nacpat do haly, ale tady chodíme ven. Masters z Prahy bývá na ČT Sport od semifinále. My, když jsme tam hráli, jsme vždycky postoupili ze skupiny, ale pak jsme skončili ve čtvrtfinále. Turnaje hrané u nás přenáší TVcom a v jiných zemích bývají taky dostupné na obdobných kanálech. Také věřím tomu, že dostat se do pozemního vysílání by bylo pro ten sport celkově lepší. Diváci to neznají, pak se to objeví na olympiádě a spousta lidí se mě ptá, co to vůbec je. Třeba i běžný divák, který to tolik nezná, se spíš vydrží dívat na zápas, který trvá maximálně 20 minut než hodinu a půl 5 na 5. Bavíme se o divákovi, který není basketbalem políbený, že těch 15 minut tomu obětuje.
Já osobně, ale i my jako české 3×3 bychom byli rádi za vlastní instagramový profil, ale není to otázka přímo na nás, je to záležitost PR oddělení CZ.Basketball a je to jejich rozhodnutí. Uvidíme, jak to dopadne. Na profilu federace se 3×3 občas objeví, ale za mě by to mohlo být o dost víc. Teď se o tom nějakým způsobem jedná. Jde třeba i o to, aby na instagramovém profilu CZ.Basketball nebo jiném našem skončil odkaz a proklik na YouTube, aby se to takhle propagovalo. Tam si myslím, že jsou ještě velké rezervy.
Basketbal 3×3 ohromně vyrostl, objeví se přesto občas nějaký staromilec, kterému nevoní, že se ten sport z ulice, náměstí, ghetta dostal na tu nablýskanou komerční olympiádu?
Někdy jo, ale je to i obráceně. Potkal jsem se s Kamilem Brabencem a myslel jsem si, že ten k tomu nebude tolik přívětivý, ale vzhledem k tomu, že jeho vnučka Kristýna to hraje, tak má k tomu kladný vztah. To mě mile překvapilo. Taková kapacita a střelec. Jinak z téhle generace se na to může dívat někdo trochu skrz prsty, protože to nesledují a nemají k tomu vztah.
Máš nějaké poselství na závěr?
Kdokoliv to začne sledovat a trošku vnímat, co to je a co to obnáší, ať hlavně pochopí, že to nebereme jako konkurenci pětkového basketu, ale další podporu a rozvoj basketbalové základny obecně na světě i v České republice, aby byla díky 3 na 3 větší.
Foto: Jan Russnák