Byl považován za jednoho z největších talentů v Česku. Nejvyšší soutěž začal hrát ještě dlouho před tím, než mohl vlastnit řidičák. Prošel mládežnickými reprezentacemi. Všeobecně se očekávalo, že jeho kroky jednou zamíří do zahraniční soutěže.
Nikdy se to nestalo.
„Asi jsem pro to prostě neudělal dost,“ říká Lukáš Feštr. Po USK, zamířil do Děčína, z něj do Olomoucka a pak se letos v létě přes WhatsApp dozvěděl, že tam s ním dál nepočítají. „Poprvé jsem měl opravdu sevřené půlky, že už se nikdo neozve,“ přiznává. Basketbal je pro něj totiž vše. Žije jím od dětství, nedovede si představit, jak by fungoval bez něj.
Nakonec to ještě řešit nemusel. Ozval se nováček z Jindřichova Hradce. Je tam nefalšovaným veteránem, v kádru je jediným třicátníkem.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Jak zatím hodnotit sezónu Jindřichova Hradce, který je na posledním místě se dvěma výhrami?
S ohledem na postavení to nelze samozřejmě vnímat příliš pozitivně. Na druhou stranu jsme schopní ve většině zápasů hrát dobře, ale srážejí nás drobnosti a pak nezvládáme koncovky. Našel bych určitě čtyři zápasy, které se vyhrát daly, jenže jsme je ztratili v závěru. Napadá mě třeba hned na začátku sezóny USK nebo potom Ústí. Kdybychom aspoň jeden z těch zápasů zvládli, mohlo to vypadat o dost lépe. Podle mě si o nás někteří před sezónou mysleli, že budeme za fackovací panáky, ale troufnu si říct, že těmi rozhodně nejsme.
Ty jsi v týmu jediný třicátník. Myslíš, že problémy v koncovkách mohou jít na vrub i mládí a nezkušenosti?
Hrát roli to určitě může. Za staršího ještě můžeme považovat osmadvacetiletého Davida Pekárka, který přišel v průběhu sezóny, ale jinak jsou to vesměs mladí kluci a Američani na prvním evropském angažmá po univerzitě. I pro ně je rozdíl hrát NCAA a potom přijít do Evropy na první profi sezónu. Zkušenosti nám prostě chybějí.
Zkušenosti přijdou časem, to se moc urychlit nedá. Na čem je ale potřeba zapracovat teď hned herně?
Mohli bychom být lepší v obraně, na tom hodně makáme v tréninku (Jindřichův Hradec je tým s nejvyšším počtem obdržených bodů na zápas v KNBL). Jedeme hodně drilů, ukazujeme si chyby na videu, což taky hodně pomáhá. Je užitečné vidět, že občas i špatné postavení třeba jen o půl metru udělá v obraně obrovský rozdíl. To si musíme uvědomovat. Pět lidí musí zkrátka být propojených. Jakmile jeden nedělá, co má, tak je to v nejvyšší soutěži hned problém.
Ale nikoho nepřekvapí, když řeknu, že jsme zaměření především ofenzivně, máme hodně střelců z perimetru. Jenže nejsme tým, který půjde do zápasu s tím, že dáme 95 bodů a vyhrajeme. Musíme se opřít i o tu obranu.
V poslední době jsou hodně vidět někteří vaši mladí hráči, nejvíce Tomáš Valentíny nebo Martin Kheil. Co za tím je?
Tak v první řadě jsou to talentovaní hráči. Nasbírali už nějakou zkušenost, herní pohodu a teď to zúročují. Taky si více vyhovíme týmově, zvládneme posouvat míč rychleji z ruky a najít volné pozice. Pak už je to jenom na klucích, aby proměňovali. Ale zároveň si myslím, že nejsme tým stavěný jen na konkrétních individualitách, hodně se to u nás točí a vždycky může vyletět někdo jiný.
Funguješ coby nejstarší člen kádru taky jako mentor pro mladé spoluhráče?
O něčem podobném jsme se bavili už při podpisu smlouvy. Snažím se klukům co nejvíc pomáhat. Vím, jaké to bylo, když jsem jako velmi mladý začínal v lize. Není to jednoduché. Musíte si začít věřit, najít nějakou herní stabilitu. Chci jim dodávat sebedůvěru a poradit jim i v detailech. Jestli to dělám dobře, to už musejí posoudit jiní.
Kdo pomáhal tobě, když jsi nastoupil do ligy? Nebuď slušnej, řekni jména.
Měl jsem štěstí v tom, že můj taťka ligu dlouho hrál a i díky tomu fungoval jako můj největší kritik, který se mi vždycky snažil říkat, co dělat lépe. Pak jsem měl dobrou průpravu v dorostu USK, kde mě trénoval pan Jachan. To vlastně vidíme i teď, že jsou kluci z mládežnické líhně USK dobře připravení na dospělý basket. A ohromné moje štěstí bylo, že jsem v mužích měl trenéra jako Ken Scalabroni, který s námi mladými neustále komunikoval a byl přesně jako náš mentor. Sice uměl vybouchnout, ale měl neuvěřitelně lidský přístup a snažil se basketbal připodobňovat k běžným věcem ze života. Rád na to vzpomínám a nebudu určitě jediný.
A po Scalabronim to byl Mirsad Alilovič …
To bylo krutý. (smích)
Ty jsi při své cestě přes USK, Děčín, Olomoucko a Jindřichův Hradec zažil trenérů spoustu. Jak vnímáš toho současného, Andreje Červenku?
Je poznat, že je to bývalý hráč. Trénink je zaměřený hodně na individuální rozvoj, děláme dost drilů, snaží se hodně pracovat s mladými kluky. Dost z nich taky pak z Jindřichova Hradce odchází na univerzitu.
Pojďme od týmu k tobě. Co si mám myslet o tvé letošní sezoně? Hned v prvním zápase na USK jsi se dostal přes 20 bodů, ale potom už nikdy ani přes deset.
Nic extra, tak bych to řekl. Trochu na sobě pociťuju, že jsem se k týmu připojil až na konci srpna a ztracený měsíc přípravy s týmem je hrozně znát. Po prvním zápase to opravdu šlo dost z kopce. Trochu jsme hledali moji přesnou roli. Teď v posledních zápasech už hraju víc na rozehrávce a diriguju tým. Ze začátku to tak nebylo, snažili se mě spíš využívat jako střelce z dlouhé vzdálenosti. Pak jsme si ale párkrát promluvili, řekli jsme si nějaká očekávání a snažili se to opravit. Teď je to na mě.
Důvěru od trenéra tedy cítíš?
Jo, v tomhle je dobré, že vedle týmových mítinků máme i ty individuální. Ptá se nás hráčů, jak některé věci cítíme, co si myslíme, vnímá náš názor.
V lize jsi už dost dlouho. Jaké za ty roky vnímáš největší změny?
Podle mě je obrovský rozdíl v tom, že teď je v lize hodně týmů, které spoléhají hlavně na cizince. Pochopitelně, že na zahraniční hráče se spoléhalo odjakživa, když ho přivádíte, čekáte od něj nějakou nadstavbu. Ale zkrátka si myslím, že teď už to dost týmů má postavené tak, že mají tři čtyři kvalitní české hráče, k tomu přivedou pět cizinců a jdou to hrát. Za rok to pak skládají od znova.
V tomhle je super kontinuita třeba Děčína nebo Opavy, kteří díky tomu pořád bojují o nejvyšší příčky. Bylo by fajn, kdyby takhle fungovalo víc týmů. Neříkám, že všude musejí hrát mladí kluci, jako v u nás, v USK nebo třeba v Brně, protože mládí není zásluha a mladý kluk musí taky mít kvalitu, aby si minuty zasloužil. Ale určitě by to mohlo být lepší.
Jak se díváš na názor manažera Ústí Tomáše Hrubého, podle kterého kvalitní čeští hráči prostě na trhu nejsou a když ano, tak jsou drazí?
On je manažer, já jsem hráč. Náš pohled na tuhle problematiku zkrátka bude rozdílný. Já jen řeknu, že za 15.000 korun to nikdo hrát nebude, to raději půjde do práce. Když k tomu studujete VŠ a berete to jako přivýdělek, tak je to něco jiného, než když se pak po škole dostanete do situace, kdy se musíte rozhodnout jak dál. Rozumím tomu, že pak si mladí kluci řeknou, že půjdou hrát 1. ligu za pár peněz, budou trénovat dvakrát třikrát týdně, k tomu chodit do práce a budou se mít super.
Je to složitá věc. Jeho manažerskému pohledu rozumím, ale já jsem hráč.
Ano, jsou tady týmy, kde výkonnost cizinců je zdaleka za výkony českých hráčů, ale jsou tady týmy, kdy kvalita hráčů je vyšší, za podstatně méně peněz, než by to bylo pouze s českými hráči a toto je ta věc, která by se měla narovnat a je otázka, kde s tím začít👇🏻
— Tomáš Hrubý (@Hruby_Slamak) February 28, 2024
A když už jsme u toho Ústí, proč ty jsi tam nikdy nehrál? Tvůj táta je v podstatě tamní legenda, dávalo by to smysl.
Několikrát jsme spolu jednali. Ale nikdy to nedopadlo. Jednou jsem se rozhodl pro Děčín, podruhé pro Olomoucko.
Vždycky jsi ale šel do českého týmu, v NBL jsi strávil zatím celou kariéru. Přitom jsi byl v mládí považován za jeden z největších talentů. Když se podíváš zpětně, nevnímáš to trochu jako zklamání?
Nebudu zastírat, že očekávání byla vyšší. Měl jsem našlápnuto, v nejvyšší soutěži jsem začínal hodně mladý a myslím, že i krok z dorostu mezi muže jsem zvládl docela dobře. Jenže jsem pro to asi zkrátka mohl udělat víc. Netroufám si odhadovat, jestli jsem třeba měl na nějakou Evropu. Když se dívám zpětně, tak vidím i takové věci, jako že jsem nikdy neměl agenta, kteří samozřejmě v tom zahraničním angažmá mohou udělat dost. Ale bral jsem to – a vlastně pořád beru – jako zbytečnost. Nicméně možná, že s ním by ta moje cesta třeba v 18 letech byla jiná.
Na druhou stranu je potřeba říct, že jsem chtěl něco dokázat v NBL. Nikdy mě třeba nelákala americká univerzita. Já pořád jako skvělý krok vnímám, že jsem šel v 15 letech z Ústí do USK, protože tam mě to připravilo na dospělý basketbal.
Ale rozhodně si uvědomuju, že trajektorie mojí kariéry není taková, jakou si před lety představovali jiní a vlastně i já sám.
Je nějaký zlomový moment v kariéře, kdy si člověk definitivně uvědomí, že nějaká NBA nebo Euroliga z toho nebudou?
Spíš tyhle sny tak nějak postupně vyšuměly. Ale rozhodně k tomu přispěje i střet s realitou v podobě mezinárodní konfrontace. Juniorská euroliga, turnaje s USK, letní mistrovství Evropy s mládežnickými výběry.
Řekni nějaká známá jména, se kterými ses mohl poměřit.
V U18 jsme hráli přípravu na ME proti Německu a tam byl Dennis Schröder (mistr světa, současný hráč Brooklyn Nets). Zajímavé je, že nebyl nijak výjimečný. Byl hrozně rychlý, to ano, ale troufnu si říct, že basketbalově jsme byli na stejné úrovni. Jenže on hned v té následující sezóně začal v Braunschweigu z ničeho nic hrát velké minuty a další červen už byl draftován v 1. kole. Jasně, zřejmě makal třikrát denně a dával tomu víc než já, ale někdy je taky potřeba být ve správný čas na správném místě, kde si vás všimnou ti správní lidé. On má skvělou kariéru, já se plácám v české lize. Ale tak to prostě je.
Pořád ale říkám, že nejlepší hráč, proti kterému jsem hrál, byl Vasilije Micić (někdejší MVP Euroligy, momentálně hráč Charlotte Hornets). Frajer byl v 16 letech hotový rozehrávač, v české lize by tehdy naprosto dominoval. Taky jsem bránil Daria Šariće (od roku 2016 v NBA), když hrál v chorvatské reprezentaci U16 rozehrávače, přestože měřil 205 centimetrů. Teď už ho všichni znají jako podkošového hráče.
Nebo jsem hrál proti Nikolu Jokićovi (přírodní úkaz, majitel klusáků a trojnásobný MVP NBA), ale to ještě nebyl Jokićem, kterým je dnes, takže si ho vlastně z toho zápasu vůbec nepamatuju. Bylo to v přípravě na MS U19 v Praze, které se nám nepovedlo.
Ty jsi basketbalu asi už od mala utéct nemohl, je to tak?
Nepřipadalo v úvahu. Od malička jsem byl dítě, které žilo v hale. Byl jsem tam dlouho před tréninkem i po něm. Na základní škole pro mě vlastně neexistovalo nic jiného. Nebyl jsem kluk, který by třeba trávil hodiny u počítačových stříleček, i když FIFU nebo NBA jsem si samozřejmě občas pustil. Kolikrát jsem šel do haly, i když jsme neměli trénink my. Taťka měl někdy tréninky v neděli, tak jsem tam šel s ním a házel si na boční koš. Akorát jsem teda nesměl driblovat, když jim trenér něco vysvětloval.
Ani mě do toho basketu vlastně nikdy nikdo netlačil. Vybral jsem si to sám, bylo to pro mě úplně přirozené.
Už asi vim, jak se cítil Karel Poborský, když mu Křetínský poslal sms…
— Lukáš Feštr (@fesi44) August 18, 2024
Podívejme se druhým směrem, tedy za tvou kariéru. Chtěl bys u basketu zůstat nebo máš nějaký záložní plán?
Žádný takový plán nemám. Když jsem skončil v Olomoucku, tak popravdě řeknu, že jsem měl stažené půlky (Feštrův odchod z Olomoucka byl drobnou letní kauzičkou, protože Lukáš na sociálních sítích naznačil, že dostal padáka pouze přes elektronickou komunikaci). V létě jsem najednou nevěděl, co se mnou bude, jestli je to konec s basketem nebo ne. Bál jsem se, že už se nikdo neozve. Konce kariéry se hrozím. To nebude vůbec jednoduché. Začnu nový život, ale absolutně nevím, jak bude vypadat. Možná si někteří řeknou, že jsem rozmazlenej, ale já si nedokážu představit, že chodím do práce od osmi do čtyř.
Jsem zvyklý na režim sportovce a nic jiného neznám. Jsem zvědavý, jak to bude v budoucnu vypadat.
Takže pokračování u basketu.
Určitě. Jednak mě to baví, jednak jsem tomu spoustu obětoval. Myslím, že tomu sportu rozumím. Trenérství je reálně ve hře.
Jdeš tomu nějak naproti třeba pomáháním u dětí?
Měl jsem jedno období na USK, kdy trénoval „patnáctky“ můj spoluhráč z dorostu Vítek Petrák a tomu jsem pomáhal jako asistent. V Děčíně jsem občas pomohl Jakubu Houškovi s dětskou kategorií. Ale teď jsem už delší dobu nic takového nezkusil.
A co třeba komentování? Každý, kdo tě sleduje na sítích, ví, že máš ohromný přehled. A mluvení si zkoušíš mimo jiné v podcastu Two Man Game, který děláte s Michalem Bernáthem.
(smích) Přiznávám, že už mi to teda říkalo víc lidí. Je pravda, že veškerý volný čas obětuju sportu. Kromě basketu se také ví, že jsem velký fanoušek fotbalové Sparty. Lidi si budou myslet, že jsem blázen, ale když přijdu z tréninku a hrála Sparta, tak si to doma hned pouštím ze záznamu. Koukám taky na všechny možné baskety, přehled určitě mám. Komentování bych se bál, ale spolukomentování bych si možná zkusil.
Mimochodem, jak ses dostal ke Spartě?
Většina mojí rodiny fandí Slavii, tátovi je to teda jedno, ten je spíš rejpal, když se Spartě nedaří. Ale když jsem byl malej, tak Sparta byla dominantní a děti často začnou fandit tomu nejlepšímu. Nebyl jsem jiný.
A taky jsi velký a hlasitý fanoušek Lakers. Tam to vzniklo jak?
Přes televizní kanál DSF a zápasy, které mi taťka nahrával na kazetu. První, co jsem viděl, bylo finále Lakers – Sixers. Jsem známý jako fanoušek Kobeho, ale tehdy jsem měl opravdu rád Shaqa. Byl brutální monstrum.
Ještě bychom měli stihnout klasickou sérii otázek, které dáváme hráčům KNBL. Nebudeš výjimkou. Kde se ti nejlépe hraje?
Děčín. Hala, diváci, prožil jsem tam tři pěkné roky. Baví mě to tam i jako hostujícího hráče.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
A kde se ti naopak hraje nejhůř?
Oni teď teda nejsou v KNBL, ale neměl jsem rád svitavskou halu. A i diváci tam občas dokázali být nepříjemní, fakt si nebrali servítky. Jo a na Slavii je hrozná zima.
Kdo je v lize nejlepší obránce?
Taková odpověď na jistotu je Viktor Půlpán, ale já to musím říct taky. On se nezdá, ale je hrozně silný a jeho obrana se neomezuje jen na rozehrávače. Nepříjemný je třeba teď taky Birts z Nymburka.
A kdo se nejhůř brání tobě?
Jakub Šiřina. Je drobnej, hrozně rychlej a leváci se fakt debilně brání (smích).
A nakonec jedna perlička. Možná to někdo neví, ale ty jsi potomek šlechtického rodu Šliků. Tak prozraď, jestli si měl nějakou šlechtickou výchovu a jaké máš tituly a přídomky?
Sir Lukáš Feštr z Jáchymova? Ne, fakt ne. Tohle se nikdy nijak neřešilo, žádná speciální výchova, nic takového. Občas si poslechnu nějakou narážku od spoluhráčů, kteří o tom vědí, ale to je tak vše. Sám to nikde nešířím, i když se za svoje předky samozřejmě nestydím. Mám modrou krev, to je pravda. (smích)
Tak už jen poslední okénko do historie: V 16. století se na dvoře tvých předků v Jáchymově začaly razit první tolary, z nichž se poté vyklubalo označení „dolar“. Tvoji američtí spoluhráči jistě sní o tom, že budou hromady dolarů jednou vydělávat. Můžeš se jim pochlubit, že tvoje rodina dolary vymyslela!
Kdybych chtěl, aby si o mě mysleli, že jsem úplnej idiot, tak to udělám. (smích)
Foto: BK Opava, BK KVIS Pardubice, Jan Russnák