Olympijské otazníky

18 srpna, 2024 Ondřej NBA, REPREZENTACE 0

Až na několik rejpalů se už víceméně všichni shodli, že v Paříži (a Lille) byl během olympijských her k vidění špičkový basketbal, který občas dokonce nesl nádech antického dramatu, což bylo vzhledem k historii více než příhodné. Mužskému turnaji už jsme na CrunchTimu samostatný článek věnovali. Teď se ale chceme podívat na něco jiného. Ne se vším totiž musí všichni nadšeně souhlasit, ne na všem se musí všichni nutně shodnout a ne všechno je vždycky zcela zodpovězeno. Basketbal v Paříži za sebou zanechal i nějaké otazníky. A netýká se to zdaleka jen mužského „pětkového“ turnaje.

Na ty nejzajímavější nezodpovězené otázky se CrunchTime podíval ve spolupráci s autorem twitterového účtu @wnbacz, který pro vás sepsal témata týkající se reprezentace Nigérie a současného boomu ženského basketbalu. Pokud jste na Twitteru, respektive X, určitě tento účet sledujte!

ZAČNOU SE PRAVIDLA FIBA A NBA VÍCE SBLIŽOVAT?

Sledujete-li alespoň občas NBA a Euroligu, pak ten rozdíl dobře znáte. Basketbal v Evropě má větší spád. Daleko větší spád. Ne kvalitu, s tím na mě nechoďte. Ale je tam „flow“, zkrátka to odsýpá.

Teď už si toho všimli i v zámoří. Pokud navštěvujete sociální sítě, nemohli jste tohle prozření zámořských fanoušků a odborníků minout. A začalo takové opatrné nesmělé volání a bažení po implementaci některých pravidel z FIBY do NBA.

A také už několik evropských hráčů se dalo slyšet, že evropský basketbal je tvrdší oříšek.

Samozřejmě se kovbojům nelíbí všechno. Především jiné posuzování goaltendingu (kontakt s míčem nad obroučkou) je zanechává ve zmateném stavu, tady se žádné sbližování konat nebude. S atletickými schopnostmi borců v NBA by koneckonců nebylo moudré umožnit jim odpálit míč z obroučky poté, co se jí alespoň jednou dotkne.

Takže co vlastně tamní fans vlastně chtějí?

Především to, aby se hra daleko méně přerušovala. To znamená benevolentnější posuzování faulů a méně time outů. Na zkrácení zápasů ze 48 na 40 minut zapomeňte. To by najednou byl úplně jinej sport, musely by se udělat tlusté čáry za řadou statistik (které Američané milují), sedmdesátibodové střelecké výkony by se staly skoro nereálnými (a tím by se přišlo o příběhy, které milují všichni) a liga a televize by přišly o pořádnou porci reklamního prostoru (který to platí).

A tím se malým obloukem dostáváme k těm time outům. Jejich vyšší počet souvisí jednak s delší hrací dobou, jednak s tím, že celá tahle sranda není zadarmo a time out znamená mimo jiné taky možnost naprat do diváků reklam, co se do nich vejde. Když máš víc time outů, zvládneš reklam víc. Když máš třímutové time outy místo minutových, zvládneš reklam ještě víc! V televizi, v hale i na streamech.

NBA doslova před několika dny podepsala nový televizní kontrakt, který má za 11 let hodnotu 76 miliard dolarů. Ty prachy se někde musí vytočit. Fakt někdo čeká, že teď přijde Adam Silver za Amazonem nebo NBC a řekne „Hele, chlapi, všechno platí, jo, jen teda to bude vo něco kratší všechno, takže tam bude tak nějaká čtvrthodinka na reklamy chybět, ale jinak všechno jak jsme si, jo?“. U toho bych rád byl.

Tohle je BY$NY$, tady se nic měnit nebude.

Jestli někde je prostor, pak jsou to fauly. Jenže tam se to v posledních letech už párkrát měnilo. Nejdřív ochrana střelců po Pachuliově prasečině, pak se omezovalo úmyslné naskočení střelce do obránce (i když evidentně nedostatečně), nedávno NBA začala jinak pískat transition fauly … nějaká přirozená evoluce tam zkrátka je, ale revoluci nečekejte.

Daleko pravděpodobnější je, že se stane tohle: za pár dní na nějakou olympiádu v zámoří všichni zapomenou. Volání po změnách bude výrazně slabší. Čtyři roky tam zase bude každý žít s tím, že se u nich hraje nejlepší basket na světě a jejich produkt je nejlepší. A budou mít pravdu. Pak přijde olympiáda v LA. Celé se to zase zopakuje jen s tím rozdílem, že to tentokrát překvapí více lidí, protože to budou mít pod nosem a televizní přenosy tam nepůjdou v nekřesťanskou hodinu.

PATŘÍ BASKETBAL 3X3 NA OLYMPIJSKÉ HRY?

Možná tahle otázka někoho překvapí. Ale vězte, že se během OH objevovaly hlasy, které nebyly vůči „streetballu“ přívětivé.

Například USA Today zveřejnili článek s titulkem „Olympic 3×3 basketball is a mess“. Ačkoliv můžete poukázat na možnou zahořklost z toho, že Američané v téhle disciplíně nedominují tak, jak by si podle svého mínění zřejmě zasloužili, fakt je ten, že v tom článku je několik dobrých návrhů na zlepšení pravidel.

Ale existuje taky článek s titulkem „This sport stinks!“. Tady je úryvek z něj:

Přísné. Ale nikoliv ojedinělé.

Za sebe mohu říct, že by trochu „učesat“ potřeboval. Z diváckého hlediska je to totiž občas takový méně či více organizovaný chaos a někdy to začíná působit dojmem, že ti hráči hlavně chtějí, aby to měli rychle za sebou.

Tři na tři je totiž bez debat fyzicky ohromně náročný sport. Jenže na úkor téhle fyzičnosti se občas vytrácí finesa, skills dostávají na prdel a diváci musejí koukat na utavené hráče, kteří se uchylují ke zbrklým a zoufalým řešením.

Minimálně dvě změny pravidel by tomuhle sportu jistě pomohly.

Prvním je vyšší počet hráčů schopných zasáhnout do hry. Jeden střídající může být na tuhle řezničinu málo. Zvlášť pokud se zraní, jako se to stalo Američanům. Povolat náhradníka nejde, takže tam pak jdou na popravu ve třech lidech.  Kdyby byly týmy místo čtyřčlenných pětičlenné – ať ty změny nejsou příliš zásadní – čemu by to vadilo? Čerstvější hráči = lepší kvalita hry. A jeden zraněný by pak neznamenal v podstatě konec turnaje.

Druhým je větší limit na útok. Logika „poloviční hřiště – poloviční limit“ tady nefunguje. Až příliš často bylo evidentní, že 12 sekund je málo a v kombinaci s rostoucí únavou to pak nutí hráče ke střelám, nad kterými si diváci mohou hlavu ukroutit. Dobře, není asi řešením nechat 24 vteřin z pětkového basketbalu, ale co takhle 18? Nebo aspoň 15, ať nežeru? Více času na to vymyslet něco, co má hlavu a patu, větší prostor hospodařit lépe se silami, vyšší kvalita basketbalu.

Z toho, co jsem vysledoval na diskusích (a zdůrazňuji, že je to čistě moje dojmologie), se zdá, že lidem nejvíce vadí příliš „amatérský feeling“, který 3×3 provází. A nic na tom nemění ani to, že ho hrají kvalitní hráči pětkového basketbalu a některé „trojkové“ týmy se spolu připravují roky.

Je prostě žádoucí jim poskytnout větší prostor předvést své nesporné kvality a zároveň zachovat jakýsi pouliční charakter. Spokojení by pak mohli být všichni. Hráči samotní, milovníci tvrdé hry, basketbaloví fajnšmekři i sváteční diváci. Protože tento sport umí přinést krásné momenty.

Pak už zbývá jen přilákat hvězdné hráče. Hodně štěstí.

OTÁZKA STARÁ, JAKO BASKETBAL SÁM – CO TO VLASTNĚ JE TO „MVP“?

Ta odpověď je vlastně docela jednoduchá. Nejužitečnější hráč, to je MVP. Takový je přesný překlad.

Jenže jako u všeho je to o interpretaci dotyčného pojmu. A ještě víc o osobních preferencích. Takže jste fanouškem Stepha Curryho? Jste fanouškem Nikoly Jokiče? Je pro vás Michael Jordan modlou? Jste Skip Bayless?

Pokud jste alespoň na jednu z výše uvedených otázek odpověděli kladně, pak zřejmě nesouhlasíte s tím, že cenu MVP pařížského turnaje dostal LeBron James.

Tak třeba Jokič. Nejlepší střelec olympijského turnaje. Nejvíc doskoků, nejvíc asistencí, nejvíc zisků. Tohle všechno dohromady jako první hráč olympijské historie. Taky projevil nejvíc emocí ve svém životě a při oslavách ukázal své vytrénované břicho. Bez něj by Srbové nikdy medaili neměli a rozhodně by nebyli nedaleko od vyřazení USA. Jenže to je právě to. Oni byli nedaleko, ale ne dostatečně daleko. Platí nepsané pravidlo, že MVP dostává hráč z vítězného týmu.

Curry byl v semifinále a finále úplně mimo tabulky. Ten člověk dal za dva zápasy 17 trojek, v posledních minutách relativně vyrovnaného finále dal 12 bodů, přičemž ta poslední trojka byla přesně tím, co dělá Curryho Currym. Bez něj by se Američané nedostali do finále. Bez něj by Američané dost možná finále nevyhráli. Kdyby se udílel MVP finále, dostal by to on. Kdyby se udílel MVP semifinále, dostal by to on. Jenže MVP je oficiálně za celý turnaj. A Curryho první čtyři zápasy nebyly nic extra:

Navíc se někdy hlasuje – poměrně nelogicky – už před finále. I kdyby to přesto Curry dostal, nikdo by asi moc nebrblal. Jenže … LeBron James. Ve 39 letech odehrál turnaj bez velkých výkyvů, skončil s průměry 14.2 bodu, 8.5 asistencí and 6.8 doskoku a dokonce zapsal triple-double, což je v evropském basketbale unikátní. Jenže v poslední čtvrtině proti Francii měl 4 ztráty. Je to dost? Je to málo?

Je to především subjektivní. Absolutního rozhřešení se v tomto případě nikdy nedobereme.

Ale na jednom bychom se shodnout mohli. Že podobné disputace jsou důkazem toho, jak kvalitní tento turnaj byl.

PŘICHÁZÍ ČAS AFRICKÉHO BASKETBALU?

1992, Charles Barkley: „I don´t know anything about Angola, but Angola´s in trouble“

2024, Gilbert Arenas: „They don’t even have shoes. They get their shoes from America. We gotta ship them shoes… They shooting on fucking peach baskets in dirt with no shoes“

Jak vidno, ani za 32 let si africký basketbal nedovedl zjednat bezvýhradný respekt. Je tam teda drobný rozdíl, že Barkleyho poznámka byla svým způsobem milá a vtipná a on sám se pak druhý den podílel na výsledku, který dokázal, že měl vlastně pravdu. Arenasova poznámka byla především stupidní a on sám pak nemohl dokázat vůbec nic, protože seděl někde doma na zadku.

Přesto se věci hýbou a nikdo nepochybuje o tom, že Afrika má ohromný sportovní potenciál. Adam Silver koneckonců před pár lety říkal: „We believe basketball can become a top sport in Africa over the next decade“.

Není to jednoduché. Afrika má pořád svou velkou porci problémů a tamní talenty musejí překonat překážky, o kterých se talentům ze severní Ameriky nebo Evropy ani nezdá. Chudoba. Mizerná zdravotní péče. Chybějící infrastruktura. Války. Problémy prvního světa často v Africe nehrají žádnou roli.

Ale blýská se na lepší na časy. Třeba Jižní Súdán. Ačkoliv tam není ani jedna krytá hala na basketbal, nechal za sebou letos v Paříži velkou stopu. Vyhrál první utkání. Do poslední chvíle živil naději na postup. Přestože to nakonec nevyšlo, Paříž Jižnímu Súdánu tleskala.

Pořád je to zatím tým, jehož chod několik let ze svých peněz dotoval Luol Deng, bývalý hráč NBA. Tedy dílčí úspěch přišel spíš navzdory systému, než díky systému. Ale je to určitě další důkaz toho, že studnice talentů v Africe je hodně hluboká a pokud se přijde na to, jak v tamním prostředí dlouhodobě a systematicky pracovat, pak základní skupina nemusí být konečnou.

Vlastně, když už jsme u toho, Afrika letos měla první tým v kolektivním sportu, který to na Olympijských hrách dotáhl do čtvrtfinále. Nigerijské ženy si to v něm rozdaly s favorizovanou Amerikou.

Byla to pro ně i přes další statečný výkon jasná stopka. A trochu krutý dárek za senzační výkony ve skupině, kde Nigérijky bez jediné hráčky z WNBA či vyložených hvězd z Evropy svojí bojovností a nepříjemnou obranou utrápily favorizovanou Austrálii i Kanadu. To vše sympaticky pod vedením mladé domácí trenérky: 32letá Rena Wakama byla zaslouženě vyhlášena nejlepší trenérkou turnaje.

Byť i zde je zatím těžké hovořit o úspěchu skrze nějaký skvěle nastavený domácí systém. Nigérie za mnoho vděčí především své významné diaspoře v Severní Americe. Více než půlka olympijského týmu se narodila v USA či Kanadě a téměř všechny hráčky hrají či hrály na amerických univerzitách. Mohlo by být pro Nigérii dokonce ještě lépe, ale ty nejúspěšnější z amerických rodaček přirozeně usilují prvotně o tým USA. A i když se někdy později pokouší Nigérii reprezentovat, FIBA to zatím vždy zatrhla. Je to asi fér, ale taky trochu škoda. Pokud by Nigérie měla možnost těchto hráček využít, byla by automaticky jedním z nejsilnějších týmů světa.

Výše zmíněné mimobasketbalové překážky v Africe navíc na ženy vždy dopadají o to více. Například na poslední MS v roce 2022 se Nigérie kvalifikovala, ale nemohla se ho zúčastnit z čistě vnitropolitických důvodů. Byla to však jen třešnička na dortu letitých sporů hráček a trenérů s federací o nevyplacené peníze a neprofesionální přístup. Nigérie i přesto vyhrála poslední čtyři africké šampionáty a je v Africe dominantní silou. V poolympijském opojení snad můžeme alespoň doufat, že úspěch Nigérijek bude inspirací pro celý kontinent a pouze prvním z mnoha.

PROMÍTL SE LETOŠNÍ BOOM WNBA I DO ZÁJMU O ŽENSKÝ TURNAJ?

WNBA letos boří jeden rekord návštěvnosti a sledovanosti za druhým. Lví podíl na tom má silný ročník letošního draftu v čele s fenoménem Caitlin Clark. Ta však na olympijské soupisce USA, našlapané zkušenějšími hvězdami, chyběla. Projevil se nárůst popularity ženského basketbalu i bez ní?

Vlastně pořádně nevíme. Z USA máme čísla pouze ze dvou utkání. To první s Japonskem sledovaly v průměru 3 miliony diváků, více než kterýkoli mužský či ženský zápas v Tokiu, kromě těch o zlatou medaili. Finále pak sledovalo v průměru 7.8 milionu lidí (vrchol 10.9 v poslední půl hodině). To je pro finále nejmenší číslo od Pekingu 2008. Jenže pozor – zatímco tato předchozí finále se hrála pro Američany v sobotu odpoledne či večer, tedy v olympijském prime timu, tentokrát se hrálo v neděli brzy ráno – 9:30 na východním pobřeží, 6:30 na západním. Historická dominance Američanek navíc předem neslibovala větší zápletku, jež by tahala lidi z postelí. Koneckonců i ženský 3×3 tým s dvěma WNBA hráčkami na sebe připoutal zdaleka nejvíce pozornosti tím, že – prohrával.

Čísla to tedy nejsou špatná, byť nejsou ani dechberoucí a těžko na nich měřit nějaký efekt. Víc se ale od současného týmu USA asi ani nečekalo. Pravým testem tak bude až domácí olympiáda v LA za 4 roky. Množiny nejlepších a nejpopulárnějších hráček budou mít v té době mnohem větší průnik než nyní. A příběhy týmu, který dost možná povedou debutantky jako právě Clark či Angel Reese, se budou psát samy. V Atlantě 1996 se započala ona vítězná dynastie Američanek, která také položila základ WNBA. O 32 let později budou mít Američané opět na domácí půdě ideální možnost zhodnotit, kam se za tu dobu ženský basketbal posunul.

Foto: Olympics.com, USA Today